V úterý měla svatbu, ve středu zemřela. Paliativní péče plní i poslední přání

V roce 1989 Zuzaně Zajacové zemřela maminka. Sama, v nemocnici, kde ležela asi tři týdny. O jejím úmrtí se rodina dozvěděla krátkou zprávou, kterou dostala z nemocnice. „Neviděla jsem maminku tehdy asi tři dny, už si to přesně nepamatuji, ale hodně mě mrzelo, že jsem se s ní nemohla rozloučit,“ vzpomíná dnes dvaašedesátiletá Zuzana Zajacová na dobu před téměř čtyřiceti lety.

Přesto v ní zkušenost se smrtí blízkého zůstala tak hluboko, že když umíral její tatínek, se sestrou se rozhodly, že se o něj v posledních měsících postarají. Doma, s pomocí mobilního hospice Dobrého pastýře v Čerčanech.

Tatínkovi bylo 86 let, přesto pro něj bylo těžké, že on, který byl celý život nezávislý a dokázal se postarat nejen sám o sebe, ale o celou rodinu, je najednou odkázán na pomoc druhých. „To je jeden z aspektů, se kterým člověk bojuje. Paliativní péče nám ale pomohla i v tom, jak se s celou situací vyrovnat,“ říká Zajacová.

Zajímavým byl mimo jiné okamžik, kdy jednou namísto pečovatelky ženy přišel pečovatel muž. „Na ženy pečovatelky reagoval tak, že udělal, co po něm chtěla, ale pořád se maličko bránil. Pak jednou přišel muž, který se shodou okolností jmenoval Jirka jako on. A tatínek ho najednou neviděl jako pečovatele, ale člověka, se kterým si může popovídat o něčem jiném než se zdravotní sestrou,“ vzpomíná Zuzana Zajacová.

Pečovatel se dokázal tatínkovi dostat pod skořápku, ten se trochu otevřel, začal víc komunikovat a vnímat situaci, jak byla. Právě psychologická pomoc je jedním z důležitých pilířů paliativní péče. Profesionální pečovatelé nejen, že nemocným poskytnou zdravotní péči a naučí i pečující lidi třeba z rodiny, aby ji i oni sami zvládali aplikovat. Nemocným i pečujícím také pomáhají, aby se dokázali vyrovnat s nastalou situací.

„Největší oporu jsem vnímala v tom, že člověk na to není sám. Protože když se rozhodnete pro paliativní péči, tak jste sice obklopeni rodinou, ale nakonec je to jen na jednom, na dvou lidech, čtyřiadvacet hodin denně, sedm dnů v týdnu,“ popisuje Zajacová.

Dodává, že paliativní péče pečujícím poskytne určité know-how a přesně popíše, v jaké situaci se nachází a co je ještě čeká. Zároveň pečující může kdykoli zavolat na službu, ať už v případě, kdy potřebuje jen poradit, anebo se u pacienta třeba změní zdravotní stav.

„Bojujete sama se sebou, ale bojujete i s tím, aby člověk nestrádal fyzicky ani psychicky. Není jednoduché se smířit, že odchází. Psychologická stránka je opravdu hodně důležitá,“ zdůrazňuje Zuzana Zajacová.

Vzpomíná, že období, kdy tatínek zjistil, že už je jen jedna cesta, po které se musí vydat, a už nemůže bojovat, bylo po psychické stránce velice náročné pro celou rodinu. „Bylo těžké si to přiznat, ale nahlas jsme si to nikdy neřekli,“ vzpomíná Zajacová.

„Snažila jsem se to otočit tak, že dříve se staral on o nás, a teď se staráme my o něj. Nakonec to přijal a v tu chvíli jsem cítila určitou úlevu,“ vzpomíná. O tatínka na jeho poslední cestě pečovaly se sestrou čtyři měsíce.

Přitom právě mluvit o umírání a péči v poslední fázi života je důležité, aby se lidé vyrovnali se smrtí. Umírání se na dlouhou dobu z veřejného života vytratilo a nedostatek informací může vést k většímu strachu z něj.

Až v posledních letech se to pomalu zlepšuje. Tak to vnímá i Zuzana Zajacová, podle které může být jednou z překážek využívání hospicové péče neznalost lidí, kteří si to představují jako depresivní místo. Ona se sestrou měly tu „výhodu“, že zkušenost s umíráním už měly za sebou.

Takže když se od lékaře dozvěděly, že tatínkovu nemoc už nelze léčit, namísto toho, zda se o něj postarat, řešily, jak se o něj postarat. A začaly rozebírat praktické věci, jako zda bude tatínek u Zuzany, nebo u její sestry, která bydlí nedaleko od ní. Dodává, že podstatná pro ni byla pomoc rodiny i to, že jako OSVČ má flexibilní pracovní dobu, kterou si mohla přizpůsobit.

Zkušenost s umíráním blízkého měly sestry v paměti ještě poměrně čerstvě. Dva roky před smrtí tatínka odcházela jeho druhá žena, se kterou strávil dvacet let života. I ona zemřela na rakovinu, v domácí hospicové péči strávila dva týdny.

„Byla to první zkušenost, velice krátká, ale hodně nám pomohli. Od zapůjčení pomůcek, které jsme postupně potřebovali, až po psychologickou péči. A také nám pomohli splnit jí poslední přání. Protože i to je součást hospicové péče,“ říká a pokračuje ve vyprávění.

„Její poslední přání bylo mít církevní svatební obřad, protože tehdy s tátou měli jen civilní, ale ona byla věřící. Hospic to zařídil - veškeré potřebné dokumenty, sehnal faráře. Odehrálo se to u nás na zahradě. Bylo to v úterý, dodnes si pamatuji, jak Stáska pookřála, jak se na chvíli vrátila do života.“

Ve středu zemřela. „Odešla smířená. Tatínek žádné takové poslední přání neměl, myslím, že on byl ve svých osmašedesáti s životem vyrovnaný,“ říká paní Zuzana.

Po tatínkově smrti zůstala Zajacová v kontaktu s hospicem Dobrého pastýře a občas pro něj fotí. Ať už jde o propagační materiály, anebo pokud pacient či jeho rodina chtějí zachytit nějaký pro ně důležitý okamžik.

„Před nedávnem jsem fotila křest jedné paní, která si přála být pokřtěna. A také si přála fotografa, tak mě z hospicu oslovili. Bylo zajímavé, že na základě své nemoci přestávala vidět, přesto mi řekla, jak to mám zabrat, aby tam byla vidět zblízka, případně jak mám zachytit celou atmosféru. Bylo znát, že akt je pro ni po fyzické stránce těžký. Jenže pak jsem viděla, jak se jí uvolnil do té doby stažený obličej,“ vypráví Zuzana o tom, jak důležité mohou takové okamžiky pro umírající být.

Postupem času zjistila, že fotografie jí pomáhají dostat se k pacientům blíže. „Spousta lidí, kteří jsou v hospicu, pořád ještě touží po kontaktu, chtějí si povídat. Někdy tam funguji trochu i jako vrba. Samozřejmě musím vždy vycítit, v jaké situaci pacient je,“ povídá o svých zkušenostech. Někdy jí samy sestry z oddělení rovnou navedou, na který pokoj má jít, že si tam chce pacient popovídat.

„Pečovatelé v hospicu jsou přitom andělé. Když tam přijdete, nikdo si nestěžuje, neřeší banální problémy života. Vlastně si tam chodím dobíjet životní energii a také trochu srovnat hodnoty. Protože tam člověk zjistí, co v životě je a není podstatné. To mi hodně pomáhá,“ říká.

Setkání se smrtí a péče o blízké také přiměla Zuzanu přemýšlet nad vlastním koncem. „Myslím, že je dobré si v rodině některé, alespoň základní věci, říct. Třeba já jsem svým dětem řekla, že pokud pro mě jednou bude hospic tou nejlepší cestou, nebudu se tomu bránit, protože vím, co to obnáší. Stejně tak pečovatelský dům. Člověk by se měl tváří v tvář postavit svému osudu,“ říká Zuzana.

Přes spolupráci s hospicem v Čerčanech se také dostala k organizaci Domestici, jejímž cílem je dlouhodobě podporovat hospici po celé republice. V současné době se koná akce 8 dní pro paliativu, kdy zakladatel Domestiků Martin Souček objíždí na dvoukole republiku po osmi hospicech. Jeho tandemovým parťákem je vždy člověk, který má s paliativní péčí zkušenosti. Poslední etapu tak pojede i Zuzana Zajacová.

Cílem akce je vybrat dva miliony korun, které budou následně rozděleny mezi osm hospiců. Do benefiční výzvy se může zapojit i veřejnost – finanční podporou i pohybem prostřednictvím webu 8dni.cz.