Hlavní obsah

Milan Hein: Jít s partnerem za ruku po ulici nedokážu. Kvůli komunistům

Foto: televizeseznam.cz

Hostem Blanky Kubíkové byl principál divadla Ungelt Milan Hein.

Reklama

5. 4. 11:13

O začátcích divadla Ungelt, o těžkostech života homosexuála v době totality, ale i tom, jak nalezl životního partnera, hovořil principál a zakladatel divadla Ungelt Milan Hein s Blankou Kubíkovou.

Článek

(Autorka a respondent se znají, proto si v rozhovoru tykají, pozn. red.)

Já tady sedím na Igoru Orozoviči. Ty jsi před chvílí seděl na Richardu Krajčovi, ale ten vrzal…

Krajčo hodně vrzal.

A teď máš?

To je židle Milana Jiráska. To byl svého času předseda olympijského výboru a náš, dá se říct, stálý návštěvník.

Jak tě to vůbec napadlo, že hosté, osobnosti, ti budou do divadla darovat židle?

Než jsem si otevřel své divadlo, tak jsem ve světě zjišťoval, jak vůbec soukromá divadla fungují. A v New Yorku, na Broadway jsem v jednom divadle najednou zjistil, že mě něco tlačí na zádech. Tak jsem se otočil a zjistil jsem, že tam je plíšek a na něm napsáno Barbara Streisandová. Tak jsem se zeptal uvaděčky, co to znamená a ona mě poučila, že kdykoliv madam Streisandová zavolá, že chce k nim do divadla, tak tady má svou židli. No a mě napadlo, že své divadlo vylepším o tenhle newyorský nápad a v Ungeltu budou židle, které nám opravdu někdo daruje. Takže to jsou dary osobností, které buď do Ungeltu přicházejí, v Ungeltu vystupují, nebo nás sponzorují.

Hrál jsi v oblastních divadlech, jak tě napadlo, že bys otevřel vlastní divadlo?

Tam se to zrodilo. Když jsem byl v angažmá v kladenském divadle, okouzlovalo mě tam hrát v takzvaném Divadélku v klubu. V Kladně byla velká scéna, ale mě daleko víc zajímalo hrát v tom malém divadélku, v klubu. Pak jsem hodně vystupoval v Praze v Redutě, což bylo taktéž komorní divadélko pro sotva sto diváků, a to jsem se utvrdil v tom, že kdyby se hnuly ledy a něco se v téhle zemi změnilo a mohla existovat soukromá divadla, tak si takové malé až intimní divadélko otevřu.

V osmdesátých letech jsi jezdil se zájezdovými představeními. Se svojí sestrou, tehdy velmi populární televizní hlasatelkou, Martou Skarlandtovou. To byl ten prvopočátek?

Ve svých zhruba čtyřiceti letech jsem se rozhodl, že to na těch oblastních scénách stačilo. Tenkrát jsem byl zrovna v Příbrami. A začali jsme dělat autorská představení s mou sestrou. Sami jsme si to psali, v představeních jsme zpívali i stepovali. Mělo to velký divácký ohlas a hrozně nás to bavilo.

Tehdy stálo na plakátech „slavná televizní hlasatelka a neznámý oblastní herec“. Ale měl jsem kliku. Herec Miloš Kopecký dostal nabídku, aby natočil svou životní zpověď pro Českou televizi. A chtěl partnera, aby mohl mluvit v dialogu - a tím jsem se stal já. Mělo to název Co za to stálo. Kopecký z toho pak chtěl udělat také knihu, a tak jsem se stal nakladatelem. Za peníze, které jsem vydělal, jsem si otevřel tohle divadlo.

Miloš Kopecký tě prý vůbec nešetřil. Prý ti řekl, že nejsi žádná velká hvězda…

On řekl: Milane, okolnosti nezměníte. Žid a homosexuál v reálném socialismu prorazit nemůže. Nechtějte to teď dohánět. Věnujte všechny své síly tomu, abyste vybudoval výjimečné divadlo a aby v něm hráli výjimeční herci. Až se vám tohle podaří, pak začněte hrát. Já budu první, kdo si s vámi rád zahraje.

Ty teď hraješ, ale bez něj…

Po letech jsem se k tomu vrátil.

Všichni, se kterými jsme mluvili, říkali, že máš neuvěřitelný čich na lidi. A to jak na herce, tak na režiséry a další spolupracovníky. Když někoho oslovíš, vždycky přijmou nabídku?

Nestalo se, že by někdo řekl ne. Přihodilo se, že se někdo zrovna nesešel s termínem. Ale zájem o to hrát v Ungeltu projevili, zaklepu na to, všichni. Také jsme získali čtyři Ceny Thálie, to je naše vizitka.

Jak vidí Milana Heina herci z Ungeltu?

Jiří Langmajer

On není ředitel, je spíš principál. A ti většinou mají svoje lidi rádi. Ředitelé jim různě nařizují, dávají jim i pokuty - lidi jako Milan nic takového nedělají. Své lidi mimořádně podporuje. To je mi na něm strašně milé. A když už si spolu padnete do noty, tak jako třeba v mém případě, tak vám dá šanci s Ungeltem strávit mnoho let.

Tatiana Dyková

Máme přátelský vztah založený hlavně na pracovním vztahu. Ale byl vždycky prosáklý nějakou lidskostí. Kromě toho, že mi nabídl skvělou roli, tak mi ukázal, že jde šéfovat divadlu s autoritou, ale zároveň s nějakým lidským pochopením. Třeba po Skleněném stropu jsem dostala druhou nabídku, abych zkoušela. Těsně před tím zkoušením jsem Milana poprosila, že se na to ještě necítím a že bych potřebovala nějaký čas k odpočinku. Milan se zachoval úplně skvěle. A tím mi dál otevřel vrátka k dalšímu hraní. Moc si toho cením.

Bára Štěpánová

Milan je velký perfekcionista. Chce, aby věci byly výborné. Co je pro nás pro herce a pro lidi, kteří v tom divadle pracují, důležité, je, že se opravdu snaží lidem absolutně vyjít vstříc. Ve chvíli, kdy se stal ředitelem, majitelem, principálem toho divadla, tak je opravdu pyšný na to, že se tam lidé cítí dobře.

Alena Mihulová

Milan Hein je takový taťka, taková kvočna. On nás má pod křídlem a skoro mi to až chybí, když zrovna nezkouším. Je to nekončící péče, zajímá se, jak žiju, jak se mám i jak se má moje dcera.

Můžeš hrát i díky tomu, že už nemáš tu ambici a potřebu dělat všechno sám. Ale začal jsi to delegovat. Máš uměleckého šéfa Pavla Ondrucha a jednatele: svého partnera Martina Šimka. Ulevilo se ti?

Ulevilo se mi velice. A zrodilo se to nečekaně. Protože Pavel Ondruch mi kdysi napsal jako student DAMU, že chodí každý večer v Praze do divadla a že jeho nejoblíbenější scénou je Ungelt. Že by k nám šel klidně do šatny hlídat kabáty. Já jsem se s ním sešel a přiznal jsem se mu, že už mě lehce unavuje psát a připravovat programy. A on pak připravil svůj první program. Skvěle. Teď je to zázračný tandem Hein – Ondruch, protože já jsem starý, on je mladý, ale vidíme divadlo totožně. No a ten Martin, to se také přihodilo nečekaně. Když se stal mým životním partnerem, tak jsem netušil, že to bude i posila do týmu. Je to venkovský kluk, který je velice pracovitý, má velkou přirozenou inteligenci a pro mě platný cit i pro divadlo. S Martinem i Pavlem se shodujeme na tom, že nejde o to mít tu herce, kteří se budou líbit. Mně jde o to mít tu herce, kterým budou lidé věřit.

Je to velký rozdíl?

Zásadní. Mě třeba okouzluje Jirka Schmitzer, protože jemu je opravdu u zadku, jestli se někomu líbí. Zatímco většina herců hrozně usiluje o to, aby se jim tleskalo. Opíjí je aplaus. Chtějí úspěch. Hledají příležitosti a role. A v rámci toho se často chovají. Ta snaha a potřeba líbit se by v mých očích k chlapovi neměla patřit.

A ty ji máš?

Asi jo. Ale je to komediantství. To jsme měli s panem Kopeckým společné. Ten exhibicionismus k herectví patří a my jsme se rádi předváděli.

Říkáš, že tvůj Martin je ten obyčejný kluk, který neměl nikdy s divadlem nic společného. Tak jak to přišlo, že jsi ho angažoval do společného podniku?

Když jsme spolu začali žít a o všem spolu mluvili, tak jsem zjistil, že má spoustu pro mě nesmírně potřebných praktických postřehů. Najednou jsem zjistil, jaká by byla úleva, kdyby tenhle praktický člověk do toho divadla vstoupil. A dnes je Martin jednatelem divadla a už každý technik volá jen Šimkovi. Pokladní volá Šimkovi. Obchodní oddělení volá Šimkovi. Garderobky volají Šimkovi…

Poznali jste se dost kuriózním způsobem: on se ti ozval, když se odvysílala tvoje Třináctá komnata…

Ano, do té se mi moc nechtělo, ale Marta Kubišová mě tenkrát přemluvila, že to spoustě lidem pomůže, protože údajně vůbec nevypadám jako homosexuál, vyvolávám v lidech sympatie a působím spontánně. „Takové homosexuály by národ měl vidět, musíš natočit otevřenou Třináctou komnatu,“ řekla tehdy. Tak jsem ji natočil a přineslo mi to tohle osudové štěstí. Viděla to spousta lidí, pár lidí mi napsalo a mezi nimi Martin Šimek. Tak jsem odpověděl i tomuhle chlapci z vísky u Hodonína. Napsal jsem mu, že mu držím palce, a tak jsme si začali psát. A asi po dvou měsících se ozvala jeho žena s tím, že už musí vědět, na čem jsou a že ho za mnou pošle. No a od té doby tu je.

A co děti?

S Martinem jsme dvanáct let. On má dvě dcery, jedné bylo šest let, druhé tři roky a já si to nechal sakra projít hlavou. Dohodli se ale se ženou, že nebudou žít ve lži, že by tím dcerám spíše ublížili a že si máma najde chlapa pro svůj život, když tedy táta chce svého chlapa pro ten svůj. Šlo mi pořád hlavou, že to těm holkám nesmí ublížit - a dnes je jim osmnáct a patnáct a musím zaklepat, že to vzaly. Každý druhý týden, polovinu prázdnin, jsme byli společně. Nepasoval jsem se ale do role druhého tatínka a když holky vstupují na scénu, je to čas pro ně a pro Martina jako jejich otce.

Takže nemají problém?

Úplně bez problému. Nemají vůbec problém.

Formálně jsem se oženil a zdaleka jsem nebyl sám

I ty jsi byl i ženatý…

Byla jiná éra, to byla jasná zástěrka. My jsme se plazili kanály, aby nás homosexuály nebylo vidět. To se komunistům velice podařilo, že jsme se styděli. Ještě když dnes jdeme po ulici s Martinem a s holkami a já vidím dva chlapy, že se drží za ruce, čumím s otevřenou hubou a otáčím se za nimi, protože něčeho takového nejsem schopen. Já bych nedokázal jít s Martinem a vést se za ruku, byť jsme dvanáct let spolu a čtyři roky jako registrovaní partneři. A přitom holky to vůbec nezajímá, ty se neotáčí a nemají otevřenou pusu, pro ně je to normální, ale já to nepřekonám.

I když jsme byli s Martinem ve světě, třeba v Berlíně nebo někde jinde a on mě vzal za ruku, tak jsem se cukl. Komunistům se podařilo, že je to pro mě nepřijatelné. Proto jsem se formálně ženil a zdaleka jsem nebyl sám. Samozřejmě to všichni věděli, StB mělo všechny židy a homosexuály zmapované a já byl na všech seznamech. Takže bylo zbytečné se ženit. Ale my jsme byli naivní a mysleli jsme si, že nám to pomůže.

Nepomohlo?

Ne.

A tvoje sestra, té židovství neublížilo?

Sestra byla velice vidět, ale tehdejší generální ředitel Zelenka ji jako profesionálku velice respektoval. Marta (televizní hlasatelka Marta Skarlandtová, pozn. red.) vystudovala překladatelství a tlumočnictví, takže znala dokonale jazyky. A byla vlastně jediná, která byla k použití, když přišly mezinárodní televizní festivaly nebo přenosy ve společenských tancích. Byla jediná, kdo byl schopný moderovat a improvizovat v angličtině a v němčině.

O to míň si měl těch příležitostí ty?

Já už jsem se s tím smířil. Když jsem byl na obsazení, tak mě škrtali stylem: To je přece bratr té židovky…

Ty jsi byl také boxer…

Jsem mistr Moravy v boxu. Je to úplně k neuvěření, ale otec byl velký mecenáš boxerského oddílu v mých rodných Hranicích na Moravě. Tam se boxovala první liga. Táta byl vzdělaný člověk, právník, znal několik jazyků, ale když jsem mu sdělil ve svých devatenácti letech, že jsem homosexuál, tak otec na mě v tom malém městě zíral a zmohl se na jednu jedinou odpověď: Co to je za blbost? Teplý boxer neexistuje. Tak jsem mu řekl: Otče, je mi líto, ale stojí před tebou. Otec se tomu bránil uvěřit a myslím, že zemřel s pocitem, že to nebude řešit. A to už mně bylo čtyřicet.

A maminka?

Vraťme se na malé město a do té doby. To byla strašně složitá situace. Já myslím, že pocit studu měli na malém městě, pokud se „to“ vyskytlo v rodině, všichni. Samozřejmě každá máma je milující, hrozně mi držela palce, abych prožil plný život, ale vždycky se bála, abych neskončil jako opuštěný a smutný človíček.

Když ti bylo sedmdesát, tak jsi v jednom rozhovoru řekl, že jsi nejšťastnější za celý svůj život. Co teď?

Je to asi strašně absurdní, ale mě baví být starý. Teď říkám na plnou hubu, co si myslím a od nikoho nic nečekám. A to, že od nikoho nic nečekám, je nádherné, protože jsem žil v době, kdy jsme byli stále všichni závislí a rozhodovali o nás jiní. Konečně nastal čas, kdy jsem autorem svého žití já.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované