Hlavní obsah

Milan Kňažko: Potřeboval jsem splatit dluhy, šel jsem na brigádu do dolů

Foto: Televize Seznam

Hostem Blanky Kubíkové byl herec a expolitik Milan Kňažko.

Reklama

27. 6. 16:37

O dětství pod Bratislavským hradem, posledních předlistopadových dnech i divadelních začátcích hovořil Milan Kňažko v rozhovoru pro Televizi Seznam.

Článek

Vaše žena říkala, že vy jste odborník na fíky a ona na okurky. Platí to?

To je pravda. Mám plody fíků velké i patnáct centimetrů. Loni jsem zavařil asi čtyřicet skleniček fíkového džemu. A také míchám fíky s ostatním ovocem, které tu dozrává. Maliny, jahody, borůvky, jablka, hrušky i višně. Tohle všechno nám tu roste.

Je zahradničení váš největší koníček?

Jeden z hlavních. S prvním fíkovníkem jsem tenhle pozemek už koupil. Stromek byl sice maličký, s malinkými plody, ale moc dobrý. Pro úplnost tu jsou nějaké třešně, maliny, fantastické hrušky. Syn chová včely a má jeden z nejlepších medů vůbec.

Záměrně některé části zahrady neseču, protože je to dobré právě pro včely a jiný hmyz. Jsou tu i ježci, užovky a chodí sem i lišky. Medvědi tu nejsou. Je to místo, kde jsem každý den.

Takže vstanete a jdete na zahradu?

Snažím se. Když mám čas, tak na té zahradě jsem, protože je to relax. A opakuju si tu třeba texty, třeba Shylocka, kterého jsem hrál tři roky v Divadle Na Jezerce. Soused si musel myslet, že jsem blázen.

Vaše rodina ale o jeden dům přišla…

Bylo to dům v centru Bratislavy v Mikulášské ulici pod Bratislavským hradem, kam jsem se s rodiči přistěhoval v roce 1949, když mi byly čtyři roky. Tehdy byl hrad ruina a sloužil nám k dobrodružstvím, dokonce jsme jím prolézali cestou do školy. Můj otec byl v roce 1950 politickým vězněm: po 28 měsících vyšetřovací vazby ho přesvědčili, aby se přiznal k něčemu, co nikdy neudělal. Hrozil mu až trest smrti, zkonfiskovali nám půlku domu a uvalili daně na ten zbytek. My jsme navíc zůstaly tři děti jen s mámou, ta to nemohla utáhnout. Tak jsme se odstěhovali do kraje, kde jsem se narodil. Do Horních Plachtinic na pohraničí s Maďarskem. V bratislavském domě zůstal bydlet jen nejstarší bratr s babičkou a dědou a my se různě stěhovali podle toho, jak máma sehnala práci. Bylo to složité. Ten dům v Bratislavě nakonec zrekonstruovali noví majitelé a celé podhradí se nechalo zbourat.

Takže jste žil v části starého města, která dnes už neexistuje?

Ano, to byla velká část Starého Města. Židovská ulice, Mikulášská a Beblavého. Něco zůstalo, ale velmi málo. V 70. letech tam navíc postavili most SNP a tím rozřezali město na půlku. Bolševici tvrdili, že je to jediné místo, kde se dá most postavit, ale od té doby se postavilo dalších asi pět mostů, takže neměli pravdu.

V Bratislavě je na rozdíl od Prahy zvláštní to, že hrad není sídlo prezidenta. Máte Prezidentský palác.

Hrad byl kdysi sídlem prezidenta. Ale pak zrekonstruovali Grasalkovičův palác, kde sídlil první slovenský prezident. Za socialismu z něj byl pionýrský palác.

Jsem vládní recidivista

Do budovy Národní rady jste chodit nechtěl, přestože jste byl poslanec. Proč?

Byl jsem v opozici čtyři roky a třikrát jsem byl ve vládě. Říkám, že jsem starý vládní recidivista. Nejdřív jsem byl ministr mezinárodních vztahů, potom ministr zahraničních věcí, nakonec ministr kultury. Ta budova Národní rady je v takovém socialistickém duchu a mně se moc nelíbí. K srdci mi nepřirostla, ale chodit jsem tam musel.

A jaké je vaše oblíbené bratislavské místo?

Kdybychom měli chodit po Bratislavě, tak bychom chodili několik dní, protože mi všechno něco připomíná, strávil jsem tu desítky roků. Kromě těch let, co jsme se museli vystěhovat do pohraničí Maďarska, a dvou let strávených ve Francii žiju vlastně pořád v Bratislavě. Beru ji za svoje město, ačkoliv tu hodně míst už zbourali. Spoustu jich ale zůstalo. Například Mozartův dům, kde Mozart kdysi koncertoval, když byl ještě dítě. V roce 1989 to ale bylo sídlo Veřejnosti proti násilí, které vzniklo současně s Občanským fórem na protest proti tomu, co se stalo v Praze. Zatímco jsem ale já zakládal Veřejnost proti násilí, tak mě v mé nepřítomnosti v Praze v Činoherním klubu zvolili jako člena Občanského fóra.

Takže vy jste byl jedním zadkem na dvou židlích?

Ano, byl jsem členem Občanského fóra, i když jsem se nijak osobně nezúčastnil.

Které divadelní budovy pro vás mají význam?

Třeba historické Divadlo Na Korze, které vzniklo po okupaci. Bylo to legendární generační divadlo. Tam jsem se vrátil po dvou letech ve Francii, ale jelikož bylo trnem v oku normalizátorům, v roce 1971 ho přičlenili k Nové scéně. Hráli jsme totiž příliš dobře a svobodně. Procházeli jsme se na korze a tvářili se, že nežijeme v socialismu.

V Divadle Pavla Országha Hviezdoslava jsem zase pracoval rok jako kulisák. To když jsem ukončil stavební průmyslovku a nevzali mě na Vysokou školu múzických umění napoprvé, že jsem prý neměl na herectví hlas. Tam jsem viděl zblízka všechny zakladatele Slovenského národního divadla i jiné mistry. Stavěl jsem jim kulisy a viděl je ještě předtím, než vyšli na jeviště, na jevišti a po představení. To pro mě bylo velmi poučné.

Neodradili vás?

Ne, naopak. Velmi mě to motivovalo. Byla to taková zajímavá část mého života. Bylo mi osmnáct let, od čtyř odpoledne jsme stavěli kulisy, měnili nábytek a po jedenácté byl konec práce a potom začínal život. Ještě s jedním klukem, který byl také kulisák, jsme se neoficiálně stali znalci nočního života v Bratislavě. A to bylo nesmírně zajímavé a vzrušující. Domů jsem se vracel kolem čtvrté ranní, jak kdy. A potom zase na čtvrtou odpoledne do zaměstnání. A tak to plynulo… Samozřejmě že jsem se na ten noční život musel patřičně obléknout, tak jsem si vzal tehdy tři tisíce půjčku, koupil jsem si dvoje boty, sako, obleky, košile a zimní kabát.

Na oblečení do divadla jsem si vydělal v dole

Jak dlouho jste to splácel? Tři tisíce byly tehdy velké peníze.

Když mě v květnu vzali do školy, tak jsem šel pracovat do černouhelného dolu, kde jsem měl plat 5 700 Kčs. To bylo úžasné, ale byla to moc těžká práce. Takže jsem to nakonec hravě splatil, koupil si i magnetofon a oblečení, protože jsem už přes prázdniny pracoval v těch dolech, a do divadla už šel jako starý havíř. Nakonec jsem se vrátil velkým obloukem přes Francii, jiná divadla a vysokou školu znovu do toho stejného divadla, ale už jako herec. Bylo mi čtyřicet let, a ne osmnáct.

A kolik jste bral jako herec?

To si nepamatuju. Ale nebylo to nic moc.

Přes pět tisíc jako horník určitě ne?

Kdepak!

Rčení „mít hlad jako herec“ je pravdivé?

Ano. Platy v divadle jsou směšné doteď. Proto jsem i odmítl nastoupit do divadla, když jsem skončil v politice. Jsem na volné noze. Takže se dohodnu, s kým budu hrát, kdo to bude režírovat, kdy budu hrát a za kolik. Dělám to tak, jak jsem chtěl hned od začátku, protože hraní by mělo být svobodné povolání, ale k tomu se člověk musí dožít. Takhle se mi to líbí, když to dělám jako hobby.

Pokračovatel někdejšího Divadla Na Korze Astorka Korzo '90 sídlí v budově na náměstí SNP, kde probíhaly demonstrace v roce 1989.

Ano, jde o nádhernou budovy od architekta Jurkoviče, kde bylo televizní studio zpravodajství. Nejmasovější demonstrace a mítinky roku 1989 na Slovensku se odehrávaly právě tam. Tehdy jsme spolu s Jánem Budajem vystoupili na tribunu a už jsme tam zůstali po celou dobu. Dá se říct, při vší skromnosti, že jsme byli vedoucí osobnosti událostí listopadu 1989. V těch nejlepších časech bylo na tom náměstí víc než sto tisíc lidí.

To se dělo pod okny zpravodajství Československé televize Bratislava. V pátek 24. listopadu jsem si vynutil vstup do živého vysílání. Bylo to první živé vysílání v Československu. Jako první jsem řekl, že je potřeba zrušit článek čtyři, kde byla zakotvená úloha komunistické strany jako vedoucí síly společnosti, což způsobilo obrovský rozruch. Potom pokračovaly demonstrace a události nabraly rychlý spád. Změnily se vlády, parlamenty a tak dále. Vše probíhalo v úzké koordinaci s Občanským fórem, takže my jsme často jezdili do Prahy, protože nic jako internet a mobily tehdy nebylo, takže to bylo složitější.

A do Prahy jezdíte pořád?

Do Prahy jezdím často. Jezdím tam rád, protože jsem se nikdy netajil tím, že mám rád českou kulturu. A jelikož hraju na jevišti v češtině, momentálně komedii Gin Game s Jiřinou Bohdalovou, tak se pořád zdokonaluju a snažím se, aby to náročným divákům vadilo co nejméně.

Celý rozhovor s Milanem Kňažkem vznikl během natáčení pořadu Moje místa pro Televizi Seznam. Najdete ho v archivu na portálu www.televizeseznam.cz.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované