Hlavní obsah

Místo Lenina Evropská, místo Gottwalda Vyšehrad. Jak jsme si přejmenovali Prahu

V pořadu Šťastné pondělí se snažíme také edukovat, proto přinášíme rozhovor s historikem. (Video: Jindřich Šídlo)

15. 2. 8:15

Jak se před 30 lety rozhodovalo, které ulice přejmenovat a které názvy raději nechat?

Článek

Třída Milady Horákové měří víc než čtyři kilometry, táhne se přes dvě městské části Prahy 6 a 7 a najdeme na ní mnoho pozoruhodných míst. Třeba stanici metra A Hradčanská, stadion fotbalové Sparty na Letenské pláni, soubor kdysi luxusních bytových domů zvaný Molochov, hipsterské bary a restaurace i trendy obchody se zdravou stravou.

Žije v ní také několik tisíc lidí – včetně seniorů, samozřejmě. A ti z nich narození před rokem 1940 bydlí už v ulici s pátým různým jménem, aniž by se třeba jedinkrát v životě stěhovali.

Před válkou to bývala Belcrediho třída, za okupace pak Letenská, před Únorem 1948 Třída Krále Jiřího VI. a dalších dlouhých 40 let Obránců míru.

A teď už tedy přesně 30 let nese důležitá pražská tepna jméno političky, zavražděné komunisty v roce 1950.

A stejně jako „Milada“, jak svou „high street“ familiárně nazývají místní, dopadlo na začátku roku 1990 víc než čtyřicet pražských ulic, mostů a náměstí. A také 12 stanic pražského metra, které bylo pojmenováváním zastávek podle módních ideologických trendů proslulé. (Autor tohoto textu zahajoval v 80. letech svá středoškolská studia výstupem z metra na stanici Gottwaldova, maturoval již na zastávce Vyšehrad.) Nová doba žádala nová jména.

Zločinci šli dolů první

„Už 13. prosince 1989 vznikla samozvaná, jak to v revolucích bývá, nezávislá komise pro přejmenování veřejných prostranství. Byla to skupina dobrovolníků z Ústavu pro jazyk český, z Filozofické fakulty a od nás z Archivu hlavního města Prahy. Tato skupina vešla ve známost jako místopisná komise a požadavky na přejmenování posílali lidé tam,“ vzpomíná Václav Ledvinka, dlouholetý ředitel Archivu hlavního města Prahy a člen místopisné komise.

Přejmenovat půlku města představuje samozřejmě velmi složitý úkol nebo jako se dnes říká „skutečnou výzvu“. Koho škrtnout, koho ponechat? Lenin či Gottwald se samozřejmě pakovali mezi prvními, ale co třeba takový Bohumil Šmeral, zakladatel KSČ a její první vůdce, který byl ale nakonec z vedení strany vytlačen Gottwaldem a zemřel už v roce 1940 v moskevském exilu?

Jak se přejmenovaly stanice metra:

Leninova = Dejvická

Sokolovská = Florenc

Švermova = Jinonice

Fučíkova = Nádraží Holešovice

Gottwaldova = Vyšehrad

Mládežnická = Pankrác

Primátora Vacka = Roztyly

Budovatelů = Chodov

Moskevská = Anděl

Dukelská = Nové Butovice

Družby = Opatov

Kosmonautů = Háje

„Nejdříve se přejmenovávaly nejvykřičenější názvy po významných osobnostech minulého režimu a po těch, o nichž bylo známo, že byli v podstatě zločinci,“ říká historik Ledvinka. „Aby se z přejmenovávání nestala nezvládnutelná lavina, která by rozvrátila městské názvosloví, a tudíž orientaci ve městě, stanovila místopisná komise určitá pravidla. Řekli jsme si, že se zásadně nebudou přejmenovávat ulice podle politického přesvědčení, ale podle toho, co kdo doopravdy spáchal. Čili že se netrestá za názory, ale za činy. A stanovili jsme také zásadu, že se v žádném případě nebudou přejmenovávat ulice po padlých odbojářích, lidech, kteří zahynuli v koncentračních táborech, kteří bojovali v odboji a podobně.“

A tak Šmeralovu ulici na pražské Letné stále najdeme i přes několik pokusů ji přejmenovat, což ovšem narazilo na odpor místních obyvatel. Nikoliv však z ideologických důvodů, komunisté už v Praze 7 nemají ani jediného zastupitele, ale kvůli ryze praktickým okolnostem typu výměny dokladů.

Bez Fučíka

Mimochodem ve Šmeralově ulici nedaleko parku Stromovka bydlel na konci svého života Ivan Medek, publicista, kancléř prezidenta Václava Havla a majitel nejcharismatičtějšího hlasu v historii rozhlasového vysílání: „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň.“ Velmi si přál, aby ulice jednou nesla jméno jeho velkého přítele Pavla Tigrida. To už se tak jako tak nestane, Pavla Tigrida připomíná ulice v pražské Michli.

I přes snahu stanovit jasná pravidla je zřejmé, že si revoluční doba vyžádala občas i jejich porušení. Tak třeba z názvů stanic metra zmizeli Jan Šverma (Jinonice, trasa B) či Julius Fučík (Nádraží Holešovice, trasa C), ačkoliv oba předváleční členové KSČ se totalitní vlády své strany nedožili.

Jak se přejmenovaly ulice, náměstí a mosty:

Náměstí říjnové revoluce – Vítězné náměstí

Leninova – Evropská

Náměstí kubánské revoluce – Kubánské náměstí

Třída SNB – Vršovická

Wilhelma Piecka – Korunní

Nábřeží Bedřicha Engelse – Rašínovo nábřeží

Stalinova – Starochodovská

Obránců míru – Milady Horákové

J. M. Sverdlova – Charlese de Gaulla

Náměstí Antonína Zápotockého – Náměstí Winstona Churchilla

Most 1. máje – most Legií

Švermův most – Štefánikův most

Lidových milicí – Legerova

Náměstí Lidových milicí – Náměstí OSN

Náměstí primátora dr. V. Vacka – Mariánské náměstí

Náměstí Krasnoarmějců – Náměstí Jana Palacha

Fučíkova (ulice) – Kolbenova

Pionýrů – Patočkova

„Naše místopisná komise některé věci neustála, takže Praha ztratila Julia Fučíka. Byl sice popraven nacisty, byl v odboji, ale byl to zprofanovaný symbol předlistopadového režimu,“ říká Václav Ledvinka. „Stejně tak jsme ztratili – a tady jako historik řeknu bohužel – třeba Jožku Jabůrkovou. Byla to předválečná komunistka, ale statečná paní, která také byla v odboji, zahynula za okupace. A Jan Šverma doplatil na totalitní titul národní hrdina, přestože zahynul ve Slovenském národním povstání.“

Mimochodem nejčastěji lidé před třiceti lety žádali přejmenování Náměstí říjnové revoluce, lidově zvaného „Kulaťák“ v Dejvicích. Stalo se vzápětí, dnes tu z někdejší konečné trasy metra A Dejvická (dříve Leninova) na Vítězném náměstí (lidově stále „Kulaťák“) dojdeme za pár minut volnou chůzí po Evropské třídě (dříve též Leninova) až k ústředí PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera.

Na politickou objednávku

A nová pojmenování dostala některá místa přímo – jak vzpomíná historik Ledvinka – „na politickou objednávku“. Když se v roce 1990 do Prahy chystala britská premiérka Margaret Thatcherová či francouzský prezident Francois Mitterand, vítaly je už náměstí Winstona Churchilla (do roku 1990 Antonína Zápotockého) a ulice Charlese de Gaulla (dříve J. M. Sverdlova) pojmenované po velkých státnících obou zemí.

Přejmenovávání pražských ulic probíhalo postupně až do poloviny 90. let. Dnes už je taková operace i vzhledem k nákladům a komplikacím pro rezidenty či firmy poměrně neobvyklá – a tak se třeba Václav Havel musel „spokojit“ s letištěm a piazzettou u Národního divadla.

Poslední týden ale přesto dvě zajímavá nová jména přinesl. V Řeporyjích na okraji metropole, kam ovšem Pražané téměř netrefí – narozdíl od ruských televizních štábů – mají od pátku Magorovu ulici na věčnou slávu undergroundového guru a velkého českého básníka Ivana Martina Jirouse.

A úředníci ruské ambasády si budou muset zvyknout, že budou do práce chodit ne na náměstí Pod kaštany, ale nově na náměstí Borise Němcova.

Reklama

Doporučené