Hlavní obsah

Muž, který chtěl zničit Mečiara. A vášnivý sběratel, investor a jachtař

Peter Severín ve studiu Burza. (Video: Zuzana Kubátová, Seznam Zprávy)

 

Reklama

7. 11. 2020 17:17

Peter Severín (73) je podnikatel ve výslužbě. Zabývá se příležitostnými investicemi a sbírá známky. Jeho život by vydal na román. Román, jaký by jeho aktér v jisté fázi své osobní historie nejspíš sám rád vydal.

Článek

Peter Severín je ztělesněním česko-slovenské byznysové historie posledního půlstoletí. Rodák ze slovenského Štúrova začínal v socialistickém podniku zahraničního obchodu Slovart. V 80. letech žil v Turecku a Íránu. Během kariéry vydával i prodával knihy, ale také třeba obráběcí stroje. Stavěl domy, řídil investiční fondy. Vydělal na kuponové privatizaci.

Investoval do velkého slovenského deníku a zadal mu úkol: Zničte Mečiara! Podnikal s českou bankou IPB a ze spolupráce vycouval, když cítil předzvěst jejího krachu a bankovní krize. Také brázdil světové oceány na vlastních jachtách. A získal vrcholnou filatelistickou trofej – zlatou medaili na světové výstavě.

Hrdinou románu o česko-slovenském byznysu přelomu tisíciletí se Peter Severín dosud nestal, zato se podělil o své vzpomínky a zkušenosti v rozhovoru pro SZ Byznys.

Pojďme vás představit. Vy jste začínal za hlubokého socialismu v podniku zahraničního obchodu Slovart, kde jste se v raném věku dostal do manažerské funkce. Jak to v 70. letech v „pézetkách“ chodilo?

To bylo velice zajímavé období. Na Slovensku začínal vznikat zahraniční obchod, ten jsme budovali od píky, s malými znalostmi a zkušenostmi. Jak Slovart rostl, mezi jiným dělal pro zahraniční klienty tisk ve mzdě. Já tehdy vymyslel, že bychom mohli založit cizojazyčné nakladatelství a prodávat knihy slovenských autorů do zahraničí. Vedení se to líbilo, tak to odklepli. Dělal jsem to sedm let. Když jsem nastoupil, dělal Slovart vývoz asi za dva a půl milionu korun ročně. V roce 1981, když jsem odcházel, už vývoz reprezentoval nějakých devadesát nebo sto milionů korun. To byl úžasný nárůst.

Peter Severín

Začínal v socialistickém zahraničním obchodě: nastartoval PZO Slovart, vyjednal obří export strojů do Íránu.

Po převratu spoluzakládal vydavatelství Gemini.

Začal na Slovensku vydávat tituly německého nakladatelství Bauer Verlag.

Stál u zrodu dvou investičních fondů.

Podílel se na vzniku nezávislého deníku SME (dnes pod kontrolou Penty).

Spoluvlastnil developerskou firmu IPB Real.

Brázdil oceány na vlastních jachtách.

Je členem Prestige Philately Club Prague a držitelem zlaté medaile ze světové filatelistické výstavy Praga 2018.

Investuje do technologií.

O co měl v té době Západ ze slovenské literatury zájem?

Tak hlavním segmentem, abych byl upřímný, zůstal pořád tisk knih ve mzdě. Oni nám dodali filmy, podklady. U nás se vytiskly a svázaly knihy. V té době jsme vydávali hlavně encyklopedie.

Proč jste ze Slovartu odešel?

Já jsem už začal být unavený. Navíc do vedení přišel nový generální ředitel, dosazený z obvodního výboru komunistické strany. Do té doby dělal v zemědělství, neuměl ani rusky. Já jsem tehdy dělal obchodního ředitele, vydělával jsem podniku peníze, ale on tomu nerozuměl. Ztrácel jsem podporu a najednou jsem si řekl, že už to nechci.

Ze Slovartu ke strojům

Pak jste se stal diplomatem?

Tak úplně ne, ale měl jsem spoustu přátel na ministerstvu zahraničního obchodu a šel jsem tam a říkám: „Kluci, pošlete mě někam.“ Tak mě poslali. Nejdřív jsem dva roky strávil v Turecku v Ankaře, pak jsem byl v Íránu, v Teheránu jako obchodní přidělenec. Dělal jsem obchod, politika mi byla vzdálená.

Foto: Peter Severín, Seznam Zprávy

Podpis dohody s Íránem o dodávkách obráběcích strojů.

Hlavně jste se v té době pustil místo do knih do strojařiny.

Měl jsem trochu štěstí. Měl jsem v Teheránu časem velice dobré kontakty. A povedlo se nám připravit a podepsat smlouvu na vývoz obráběček asi za sto milionů dolarů. Ve strojním exportu to tehdy považovali za obchod století. Když jsem se vracel na Slovensko, vrátil jsem se do Slovartu, ale už jako náměstek generálního ředitele. Ale víte, já celý život toužil dělat jednou něco svého. Za socialismu to bylo téměř nemožné. Ale pak to naštěstí přišlo.

Přišel převrat a vy jste s partnery hned začátkem roku 1990 rozjížděl vlastní firmu.

Strašně jsem toužil něco dělat. Měl jsem tady v Praze výborného přítele, který měl kontakty ve velkém nadnárodním nakladatelství Bauer Verlag. Patřilo jednomu člověku, panu Bauerovi. No a my jsme za ním s tím kamarádem jeli do Hamburku. Pan Bauer nás přijal, přednesli jsme mu, že chceme u nás vydávat jeho Novou módu - Neue Mode. To byl časopis, kde byly střihy pro ženy. U nás si v těch dobách ženy šily samy oblečení.

Foto: Peter Severín, Seznam Zprávy

V 29 letech řídil obchod ve Slovartu.

Bravo, Týna a bible

Já si to dobře pamatuji. Obrovským štěstím na sklonku socialismu bylo dostat se třeba k německému časopisu Burda.

Jasně, Neue Mode byla taková paralela Burdy. V těch dobách v Československu zahraniční firmy nemohly mít právní subjektivitu. Pan Bauer nám nechtěl prodat vydavatelskou licenci, ale nakonec jsme si plácli s tím, že firma bude na nás, a podepsali jsme dodatek, že kdykoliv řekne, tak mu ji předáme. Šlapalo to jako hodinky, začali jsme vydávat časopisy - Bravo, Týnu, byly to stotisícové náklady. Dneska už to je jako sen. A paralelně jsme rozjeli ještě jednu aktivitu.

Jakou?

To vymyslel jeden můj přítel. On říkal: „Ty rozumíš všemu kolem knih, založme nakladatelství.“ A já říkám: „Jo, ale je to problém. To musíme koupit zahraniční práva na nějakou knihu…“

A potřebovali jste peníze.

Peníze. No tak, byli jsme bohatí, on měl dvacet tisíc a já také (směje se). To akorát stačilo na založení „eseróčka“. Ale měl jsem ve Slovinsku přítele. Nějakého Boruta Ingoliče. Zajel jsem za ním. A říkám: „Borute, co mám dělat? Nemám prachy, potřebuji nějaká práva.“ A on na to: „Jdeš v pravý okamžik. Já tady vydal před měsícem obrázkovou bibli, kde jsou ilustrace Gustava Dorého.“ Toho jsme si pamatovali z dětství, maloval obrázky do verneovek. A Borut říkal: „ Já ti tu knihu dám, práva jsou volná, protože Doré zemřel před 80 lety, slovinský text si přelož a já to nebudu nikde reklamovat.“

Přátelské gesto. Víc osobního kontaktu než obchodu.

Přesně tak. Přišli jsme domů, šel jsem za ředitelem Slovenské knihy: „Co říkáš? Máme to vydat?“ Říkal: „To můžeš vydat ve stotisícovém nákladu.“ Tak jsme do toho šli. Manželka se mě jednou večer v posteli ptala: „Ty dobře spíš?“

Foto: Peter Severín, Seznam Zprávy

Na bibli s ilustracemi od Gustava Dorého Severínovo nakladatelství pohádkově vydělalo.

Na to jsem se přesně teď chtěla zeptat já. Jak se vám v té době spalo?

Nespal jsem dobře. Nicméně kniha vyšla. A prodali jsme do měsíce celý stotisícový náklad. Najednou jsme měli peníze. Nepředstavitelné peníze. Něco málo jsme si rozdělili, abychom měli z čeho žít, ale jinak jsme skoro za všechny ty peníze nakoupili zahraniční práva na knihy. Naše firma nabrala neuvěřitelnou dynamiku, knihy se prodávaly jak jablíčka. Postavili jsme dvě velké distribuční firmy, v Česku a na Slovensku. Dokonce jsme expandovali do Polska i Maďarska.

Jak se změnil knižní trh za těch třicet let?

Dramaticky. V té době jsme vydávali 70 tisíc kusů od jednoho titulu pro Česko, 30 tisíc pro Slovensko. Většinou jsme dělali čtyřbarevné populárně naučné publikace. Vydávali jsme velkou knihu o psech, o koních, o zdravovědě. Celkem jsme vydali asi 120 titulů.

Dneska jsou sázkou na jistotu severské detektivky. Jak se dělaly bestsellery tehdy?

Severské detektivky tehdy ještě ne. Ale koupil jsem práva na jednoho amerického autora. Herold Robin se jmenoval. Napsal asi deset patnáct knih, mně se moc líbily. Tak jsme ho začali vydávat. A nikdo to nechtěl. Byl to propadák. Víte, knižní byznys, to je zvláštní fenomén. Někdy prostě z něčeho je propadák a nechápete proč. A z něčeho je bestseller a také nechápete proč.

Kuponovka? Správný krok

Když se vrátíme ještě do začátku 90. let, vy jste se podílel s partnery také na kuponové privatizaci. Založili jste investiční fond. Kdy a jak jste si uvědomil, že kuponovka je neopakovatelná investorská a podnikatelská příležitost?

Za mého dvouletého pobytu v Turecku tam byly velmi aktivní investiční fondy. Já o tom dost přemýšlel, trochu jsem si to nastudoval a najednou to tady s odstupem času bylo také. Měli jsme partu tří nebo čtyř kamarádů a s nimi jsme založili dva investiční fondy.

Jak se dnes na proces kuponové privatizace díváte?

Dneska je kolem toho divná atmosféra. A já to chápu. Došlo k různým turbulencím, které na lidi neměly pozitivní vliv. Investiční fondy kupovaly podíly od drobných investorů, co měli za tisíc korun kuponovou knížku.

DIKové se jim tenkrát říkalo.

Ano. Tak. Vědělo se, že ta knížka bude mít tří až pětinásobný efekt v nějakém časovém horizontu. Ale byly investiční fondy, které zkrachovaly. Teď nemluvím o těch tunelářích. Prostě zkrachovaly z objektivních důvodů, měly špatný odhad. Najednou začala fungovat burza, akcie se kupovaly v různých vlnách. Bylo to strašně komplikované, některé akcie nedopadly dobře. A chudáci drobní investoři často nedostali nic. Přišli buď o všechno, nebo řekněme o těch tisíc korun.

Jak dnes privatizaci hodnotíte? I s vědomím toho, že řada privatizovaných firem byla špatně řízena, že privatizaci úvěrovaly státní banky a že nakonec celý proces vyústil v bankovní krizi, kterou draze sanoval stát. A že to byl začátek krachů řady tradičních firem.

Všechno je v lidech. Z toho období vyrostly také úžasně úspěšné firmy. Podívejte se na pana Kellnera.

Jistě, nejen PPF, ale třeba Penta, Arca, J&T, CPI - většina velkých kapitálových skupin v Česku a na Slovensku má kořeny v kuponovce.

Ale třeba Kellner nikdy nikoho netuneloval. Nebo já to aspoň nevím. Ale pak byli ti lumpové a tuneláři. Ale lumpové se objeví v každé společnosti.

Nemělo být právo při takové operaci, jakou byla kuponová privatizace, předem připravené, aby zabránilo aspoň očekávatelným podvodům a machinacím?

To byla ta oprávněná kritika na ministra financí, později předsedu vlády (Václava Klause – pozn. red.). „Proč jsi nejdřív neudělal legislativu?“ Ona ta legislativa dodnes není perfektní. Ale pak bychom byli šli možná cestou třeba Maďarska, déle by se tady přešlapovalo a čekalo. Z mého pohledu, možná mě za to bude řada lidí kamenovat, byla ta rozhodnutí správná. Bohužel při tak obrovské ekonomické a geopolitické změně zákonitě musí dojít k turbulencím. Ale tady v Česku to ještě probíhalo relativně hladce. Já mám v živé paměti „báječného“ pana Mečiara, který na Slovensku zastavil druhou vlnu kuponovky - a tam se teda pak děly věci!

Korupce a tak?

Korupce, rozkrádání. Ne všichni, ale byl to důsledek. Ono se říká: „Když se kácí les, lítají třísky.“ Ale toto se v ekonomice stalo všude. Kdybychom šli do historie Spojených států, kdybychom si přečetli, jak se dostaly k penězům noblesní rodiny Kennedyových, Bushových, tak to jsou také hrozné historky.

Proces akumulace prvotního kapitálu krásně popisuje třeba Thomas Mann v románu Buddenbrookovi…

Mimo jiné…

Byznys s IPB

Pojďme k vaší další životní etapě. Jak jste se dostal ke spolupráci s realitní firmou IPB Real? Ta patřila pod Investiční a poštovní banku, jejíž krach koncem 90. let odstartoval bankovní krizi.

Nám kolem 95. roku přestalo vydavatelství jít, náklady začaly klesat, přišla konkurence, po knihách už nebyl takový hlad. Chtěl jsem jít dál. Něco jsme zlikvidovali, něco zavřeli a něco prodali. Můj společník se přestěhoval do Prahy a založili jsme developerskou firmu. Společník koupil pozemky a začal stavět domečky.

Přes náš investiční fond jsme měli dobrý kontakt na IPB banku, která měla vlastní podobnou firmu a vůbec jim to nešlo. Tak jsme vymysleli, ať udělají fúzi s námi. Takže jsme napůl vlastnili developerskou firmu IPB Real. Najednou jsme měli relativně volné peníze od banky a mohli jsme stavět. To jsme chvíli dělali, ale pak se tam začaly odehrávat věci, ke kterým bych se nechtěl vracet. Tak jsme se společníkem řekli: „Hele, ať nás vyplatí a půjdeme si po svých.“

Ty věci, ke kterým se nechcete vracet, bylo korupční úvěrování a nerozumné hospodaření s penězi, které skončilo krachem IPB?

Ano, ano. Bohužel, já jsem to předvídal…

Média a oligarchové

Ještě se zastavím u jednoho momentu z vašeho životního příběhu. Vy jste také stál u zrodu vlivného slovenského deníku SME. Jak jste se dostal do médií?

Mama mia! Počátkem 90. let existoval deník SMENA…

To byla obdoba české Mladé fronty.

Ano. Tam došlo k nějakým personálním turbulencím, v té době už Mečiar dělal různé, nebojím se říct, mafiánské zásahy. A skupina redaktorů řekla: „My tohle nechceme.“ Ale potřebovali peníze na rozjezd vlastního deníku. Tak se obrátili na nás, jestli bychom jim nepomohli. A řekli jsme, že jo.

Pamatuji si, jak jsme měli na Donovalech takovou důvěrnou schůzku, přišel tam dnes už nebožtík šéfredaktor Karol Ježík. A říká: „Tak chlapi, jaká bude doktrína?“ My tam seděli jako hlupáci, ticho bylo. A pak můj společník Vašek Foglar práskl do stolu a řekl: „Zničíme Mečiara!“ Tak to začalo. Pak nám Mečiar šlapal po krku. A to byl také jeden z několika důvodů, proč jsem se v 98. roce přestěhoval do Prahy a vzal si české občanství. Je mi tady dobře. A Prahu miluji.

Deník SME se později, podobně jako další velké noviny tady v Čechách, dostal nakonec pod kontrolu velké domácí finanční skupiny, v tomto případě šlo o česko-slovenskou skupinu Penta. Je to pro noviny dobře, nebo špatně?

Já to nechci komentovat. To bychom šli do takových interních, intimních věcí…

Jak se ale díváte na oligarchizaci médií v Čechách a na Slovensku? Mediální svět to spíš poškozuje, nebo médiím vlastnictví velkých kapitalistů pomáhá, třeba proto, že mají mít jasné obchodní modely a fungovat jako zboží na trhu?

Já myslím, že toto vyřeší čtenáři. Nechci se nikoho dotknout, ale média, zejména tištěná denní periodika, nemají velkou budoucnost. Prostě tištěná média, myslím, v horizontu tak deseti let nebudou mít na trhu místo… Nebude důvod, aby existovala. Já ani nevím, jak dlouho jsem si nekoupil noviny. Ale vím, co je v dnešních novinách - už od včerejška.

Protože jste si to už přečetl třeba na Seznamu?

Ano, přesně. Já Seznam čtu pravidelně.

Takže technologická změna, posun ke konzumaci obsahu na internetu, má podle vás na mediální svět větší vliv než to, že velké tituly v Čechách a na Slovensku koupili místní boháči?

Podívejte se, po světě řada médií, od Ruperta Murdocha počínaje, patřila velkým oligarchům. Ale jsou to čtenáři a trh, kdo rozhoduje, jak velký bude náklad a jestli jsou noviny dobré, špatné. Já bych tomu, že se mediální trh oligarchizuje, nepřikládal až tak velkou vážnost.

Foto: Peter Severín, Seznam Zprávy

Severínova jachta Nomád pod plachtami.

Jachta a emoce

Pane Severíne, vy už jste pár let penzista. Máte dva velké koníčky, jeden z nich je jachting a druhý z nich je filatelie. Co máte radši?

Aaa, to byla podpásovka! Ale já s jachtingem skončil asi před pěti lety. Jachting jsem miloval. Víte, teď se vrátím na chvíli do dětství. Já jsem vyrůstal v malém městečku Štúrovo na jihu Slovenska. Jednou tam hráli v kině film o potápěčsko-jachtařské expedici, já na něm byl pětkrát. Mě to vzalo za srdce. Ale o jachtingu se v té době u nás dalo jen snít.

Kdy jste se dostal ke své první lodi?

Někdy v 99. roce. Byl to krásný francouzský dvojstěžník, 14 metrů měl. Byla to loď, kterou jsem mohl řídit sám, protože všechno se dalo ovládat z kokpitu. O pár let později jsem ji prodal a koupil jsem si od té samé firmy ještě větší a to bylo něco úžasného! S celou rodinou jsme si to užívali. Můj syn mi dodnes říká: „Tati, škoda, že jsi to prodal.“ Byly to krásné časy. Neumím to popsat. Víte, je to spousta emocí. Vidíte cizí kraje, poznáváte se s úžasnými lidmi, protože jachtaři, to je taková zvláštní komunita. Tak jako filatelisté.

Známky vám pořád zbývají!

No, ty mi zbyly. Ty sbírám s nějakými přestávkami od 70. let.

Sbíráte spíš jako fanda, nebo jako investor? Je vaším cílem uložit volný kapitál, nebo jste milovník vroubkovaných obrázků a příběhů, které jsou s nimi spojené?

Samozřejmě, že jsem sběratel. Bezesporu, známky mají investiční potenciál, ale když chcete podnikat, tak si koupíte určitý segment, jak my říkáme investiční známky, a čekáte…

Není to potom tak, že se investor se známkami po večerech těší?

Ne, většinou je má někde v trezoru. A většinou, nemusí to vždy tak být, ale většinou, k nim nemá takový vztah. No a pak jsme my – sběratelé. My se snažíme samozřejmě také nakupovat co nejlevněji a také je to pro nás investice. Ale také zábava. A za každou zábavu musíte zaplatit.

Až jednou mé děti nebo třeba já budu svou sbírku prodávat, možná ztratím deset, dvacet procent. Na některých kusech vydělám, na některých prodělám. Ale těch deset dvacet procent ztráty, to je cena za celoživotní zábavu. Ale známky mají finanční podstatu, s nimi nepřijdete o peníze. Ty peníze v nich pořád nějakým způsobem jsou. Je to jako třeba investovat do zlata - dneska je nahoře, pak je dole.

Vzpomenete si na moment, kdy jste se rozhodl, že se stanete filatelistou?

Jako dítě jsem sbíral známky, jako spousta dětí. A pak jednou, to už bylo v 70. letech, se mi dostala do ruky nějaká detektivka o známkách. A já si říkal: „Já přece doma také něco mám.“ Tak jsem v tom listoval, ale samozřejmě tam nic cenného nebylo. Ale krůček za krůčkem jsem začal nakupovat, nejdřív první republiku československou, pak jsem postavil úžasnou sbírku Hradčan a Pošty československé, kterou jsem dokonce i vystavoval. Ale pak jsem si řekl: „Créme de la créme, filatelie je poštovní historie.“ A všechno jsem to prodal. A dal se na velice úzký segment.

Poštovní historie československá, nebo světová?

Poštovní historie Slovenska, a to jenom od roku 1850 do 1867. V roce 1850 vyšla první rakouská známka, Slovensko bylo tehdy součástí Uherska. A tam se používaly rakouské známky stejně jako tady v Čechách. S tímto koníčkem jsem se poslední léta bavil a dodnes báječně bavím.

+1

Zlatá medaile a elitní klub

Vy jste dokonce držitel zlaté medaile ze světové filatelistické výstavy Praga 2018. V Česku máme jen tři držitele zlatých medailí, to jste ve velmi exkluzivní skupině. Za co jste ji dostal?

Právě za exponát Poštovní historie Slovenska od roku 1850 do 1867. A jsem na ni pyšný, na tu zlatou medaili. Kromě toho jsem napsal i publikaci o poštovní historii Československa, kterou vydalo jedno z nejprestižnějších světových filatelistických nakladatelství. V malém nákladu samozřejmě, je to odborná kniha.

Co je pro vás osobně nejcennější kousek ve vaší sbírce, k čemu máte největší vztah?

Nemůžete dávat lehčí otázky?

Dobře… Tak ať si představíme, z čeho vybíráte? Kolik položek má vaše sbírka?

Nevím, nevím, nevím – jsou to stovky.

Po čem jste nejvíc a nejdéle toužil?

To jsou desítky věcí. Víte, na Slovensku byla korespondence v těch dobách zanedbatelná. Takže většina těch kusů je mimořádně vzácná. Řeknu vám takovou historku.

Byl jsem na lodi uprostřed Středozemního moře a na internetu jsem viděl, že se na jedné aukci prodává zvláštní dokument. Tak jsem zavolal do Bratislavy jednomu známému: „Prosím tě, běž do Vídně a kup mi to. Pro jistotu si na to s sebou vezmi 4,5 tisíce eur.“ Tyhle věci se normálně prodávají tak za tisíc, dva a půl tisíce. On do té Vídně jel a volal mi: „Já jsem to, Péťo, nekoupil. Jeden mě tam přebil.“ Já jsem se pak v září vrátil domů, obvolal jsem známé a zjistil, že to byl dokument, který šel až na císaře Josefa! Což jsem na tom internetu přehlédl. Nakonec jsem to našel, koupil to jeden obchodník. A já to pak od něj koupil zpátky za šest tisíc eur.

To jsou situace, které laik jako já asi nikdy nepochopí…

Takových historek spojených s nákupem a prodejem známek mám desítky, je to zábavné. A poslyšte, já ještě dodám, že nejsem úplný důchodce! Mám malý podíl ve firmě CROSS Network Intelligence, která dodává software pro telekomunikační sítě. A ta se teď velice rozjíždí a začíná mít celkem dobré mezinárodní úspěchy.

Pokud bych měla volný kapitál, je lepší investovat do známek, nebo technologií?

Do technologií. Ale ochudíte se o tu radost ze sbírání.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované