Hlavní obsah

„Mysleli jsme si, že jsou lidé lepší.” Vzpomínka na Jana Stráského, muže 90. let

Foto: Profimedia/Ondřej Němec, Profimedia.cz

Jan Stráský.

Reklama

7. 11. 2019 1:08

Jan Stráský byl věcný, střízlivý a nějak tak obyčejně slušný politik, jehož integritu nemohl nikdo zpochybnit a jehož ego nezbouralo strop hned, když vešel do místnosti. Muž se zásluhami o stát.

Článek

Dělat rozhovory s Janem Stráským byla pro novináře radost. Zpoza kouřové clony vycházející z jeho oblíbených cigaret Start zněla jasná, stručná a úderná vyjádření. Jan Stráský měl během své politické kariéry pověst muže, jenž je schopen zúřadovat jakýkoliv složitý úkol, který mu jeho dávný přítel a pozdější stranický a vládní nadřízený Václav Klaus zadal. V nejvyšší politice nestrávil dlouhý čas, „jen” sedm let, ale během nich se dokázal stát jednou z nejdůležitějších postav české politiky polistopadové éry.

Vedl jsem s Janem Stráským tři větší rozhovory, vždy po deseti letech. V pracovně předsedy federální vlády ve Strakově akademii, v Českých Budějovicích, kde řídil krajský úřad, a v jedné nepříliš luxusní kavárně na pražském Smíchově, jejíž jedinou výhodou bylo, že měla otevřeno už brzy ráno, když někdejší premiér s batohem na zádech přijel linkovým autobusem z Prachatic do Prahy na rozlučku s odcházejícím prezidentem Klausem.

A vždycky to bylo dost poučné.

1992: Premiér, který zhasl stát

Poprvé jsme se sešli v červenci 1992. Jan Stráský byl několik dní předsedou federální československé vlády – a sám věděl, že jeho mise je ohraničena dnem, kdy přestane existovat federální vláda i Československo.

Pár dní před rozhovorem pro Český deník navíc abdikoval poslední československý prezident Václav Havel a na Stráského tak přešla většina jeho pravomocí. Těžko by se v tehdejší dusné atmosféře rozpadajícího se státu našla vhodnější persona pro tak delikátní úkol, jako bylo rozdělení země.

Jan Stráský bez velké show, kterou za něj obstaral předseda ODS a české vlády Václav Klaus, udělal to, co se od něj čekalo: klidnou a precizní práci. Největší zásluhu na spořádaném rozchodu měl sice Klaus a Vladimír Mečiar (u nějž to bylo asi to poslední, co dobrého v politice vykonal), Stráský ale svým klidem celou nesmírně složitou a superrychlou operaci během necelého půl roku zaštítil a dovedl k úspěšnému konci. Na silvestra připil na úspěch obou nových republik v televizi – federace skončila a Stráský druhý den prostě odjel na Šumavu, aby se záhy vrátil a postupně převzal v Klausových vládách ta nejsložitější ministerstva: dopravy a zdravotnictví.

Mám na tenhle rozhovor jednu osobní vzpomínku: my, bezdůvodně sebevědomí mladí novináři těch let, jsme si úplně nepotrpěli na nějaké přehnané formality. V horkém létě jsem k němu do úřadu dorazil v krátkých kalhotách a lehce špinavém bílém tričku. Na konci rozhovoru mi to přece jen došlo a snažil jsem se premiérovi omluvit: „To je v pořádku,” přerušil mě. „Hrozně rád bych se dneska oblékl stejně.”

2002: Slováci jsou trochu primitivnější

Desáté výročí rozpadu Československa si samozřejmě žádalo vzpomínky nejpovolanějšího pamětníka. Sešli jsme se v Budějovicích a první, co mě napadlo, bylo, že Stráský vypadá pořád stejně: stejné výrazné a nemoderní brýle, stejná značka i spotřeba cigaret.

Bylo to docela výživné interview (vyšlo v MF Dnes), kdy Stráský vzpomínal na první porevoluční roky. Bez nějaké velké nostalgie, bez potřeby vypočítávat, na co je z té doby pyšný. „Pýcha, to je takové novinářské slovo,” řekl mi.

Ale nuda to tedy rozhodně nebyla. „Slováci jsou trochu primitivnější národ,” pravil tehdy na téma příčiny rozpadu státu. Neznělo to od něj pohrdavě ani arogantně, takže jsem – chybně – na to ani nijak během rozhovoru nereagoval.

Což ovšem samozřejmě udělala slovenská média:. Jan Stráský asi věděl, že to malinko přehnal, a žádal, abych slovenským novinářům řekl, že rozhovor nebyl autorizován. (Což nebyl.) Tuto prosbu jsem ale odmítl, na autorizaci není nárok a Jan Stráský svá slova skutečně pronesl.

A co je třeba s úctou říct: nikdy to ani veřejně nepopřel, jen trpělivě vysvětloval, jak to myslel.

Možná kvůli tomuto menšímu diplomatickému skandálku trochu zanikly další myšlenky, které tehdy zazněly. Ta nejdůležitější tehdy podle mě zněla: „Mysleli jsme si, že jsou lidé lepší.” Jako definice začátku 90. let mi to přijde dodnes mimořádně výstižné.

2013: Kdo spal s Klausem ve stanu

V březnu 2013, pár dní před odchodem Václava Klause z prezidentského úřadu, jsme se sešli potřetí a naposledy. Kdo jiný by mohl zhodnotit druhého českého prezidenta než muž, který rozhodně netrpěl nekritickým obdivem k postavě Velkého kormidelníka, který ale zároveň jako jediný člověk na světě měl u Klausů v kuchyni vlastní popelník?

Byl to náš nejotevřenější rozhovor – dodnes se mi občas vrací v řetězových e-mailech, abych se prý něco přiučil, jak to v 90. letech chodilo. Což jsme trochu tušili, ale Stráský to v březnu 2013 v Hospodářských novinách pojmenoval velmi otevřeně:

„A pokud jde o to kradení, jak říkáte: ano, jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást. A cesty, jak lidi nechat zbohatnout, jsme hledali.”

„Takže to byl záměr?” zkusil jsem to.

„Záměr to jistě nebyl, ale všichni to podvědomě cítili. Už tenkrát se říkalo: nejlepší by bylo zhasnout, ať si to šikovnější rozeberou. Celý spor o privatizaci, ono vytvoření fondů, které nám pak někam utekly, bylo vedeno myšlenkou akumulovat kapitál do rukou několika lidí tak, aby si mohli sáhnout na velké podniky. Tak, aby se Škodovka nemusela dávat Volkswagenu, proti čemuž Klaus vždycky byl.”

Nelze popřít, že rozhovor měl úspěch. Během několika dní na něj reagoval postupně celý vznikající Institut Václava Klause a nakonec i Klaus sám. Kromě zásadního nesouhlasu s tezí „věděli jsme, že se krást bude” pocítil prezident potřebu vyjádřit svůj nesouhlas ještě s několika detaily: nikdy neučil hrát Jana Stráského tenis, není pravda, že nikdy nespal ve stanu, a rozhodně není pravda, že by spal ve stanu s Janem Stráským – a už vůbec ne „leckde”.

Jan Stráský byl mužem 90. let. A rozhodně reprezentant toho lepšího, co tato vzrušená doba, jejíž pověst je dnes mnohem horší než realita, přinesla. Věcný, střízlivý a nějak tak obyčejně slušný politik, jehož integritu nemohl nikdo zpochybnit a jehož ego nezbouralo strop hned, když vešel do místnosti. Muž se zásluhami o stát.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované