Hlavní obsah

Na dohled od ligy snů číhá Žambůrek v rezervním týmu na svou životní šanci

Foto: Profimedia.cz

Jan Žambůrek v domácím dresu Brentfordu FC.

Reklama

20. 10. 14:05

Jan Žambůrek, český fotbalista působící v londýnském Brentfordu, přiblížil v exkluzivním rozhovoru pro Seznam Zprávy chod aktuálně nejskromnějšího klubu Premier League, který se přesto stal největším překvapením úvodních kol.

Článek

Fotbalovou cestu dvacetiletého středopolaře Jana Žambůrka zachytíme snadno. Z mládeže Bohemians přestupuje v dorosteneckém věku do Slavie Praha. A odtud už si ho v létě 2018 lanaří Brentford, tehdy ještě pravidelný účastník Championship, druhé nejvyšší anglické fotbalové soutěže. Žambůrek zamířil do rezervního kádru, kde si teď po vyléčení zdravotních neduhů vede nadmíru obstojně. A nemůže si tak už před sebe klást jiný cíl než brzký debut v Premier League.

Nejvyšší anglická soutěž se letos do Brentfordu vrátila po 74 letech. V úvodu aktuální sezony Premier League se svěřenci Thomase Franka prezentovali fyzicky náročným a velmi atraktivním fotbalem, kterým dokázali zaskočit nejednoho favorita. O jejich síle se na vlastní kůži přesvědčil Arsenal, Liverpool a v neposlední řadě i Chelsea. Zajímalo nás, v čem tkví síla The Bees a jak blízko či daleko od ligového „áčka“ se nyní český mladík cítí.

Poslední ligový zápas proti Chelsea, úřadujícímu šampionovi Ligy mistrů, nabídl asi jeden z nejlepších výkonů Brentfordu, ne-li ten vůbec nejlepší v novodobé historii klubu. Ačkoli domácí prohráli 0:1, hosté se o výsledek do posledních minut třásli. Jak moc je pro hráče důležité vnímat, že výkon jejich barev byl soupeři přinejmenším vyrovnaný, a místy dokonce Brentfodští jednoho z aspirantů titulu přehrávali?

Samozřejmě je to povzbuzující. U nás je podle mě dokonale nastavený přístup u jednotlivých hráčů. Řekl bych, že nám nikomu není cizí smysl pro tvrdou práci, pečlivě bráníme a k tomu si pěstujeme vítěznou mentalitu. Dobré výsledky zkraje sezony rozhodně nejsou náhoda. Hned úvodní kolo jsme doma zaslouženě vyhráli s Arsenalem, nedávno pak remizovali s nabitým Liverpoolem. Teď byl skvělý výsledek opět velmi blízko, vždyť se Chelsea do samého konce o svou výhru třásla. Je to teprve začátek ročníku, ale myslím si, že pokud si to tempo udržíme, mohli bychom skončit vysoko.

Jak byste porovnal Brentford, do kterého jste přestoupil ze Slavie, s tím Brentfordem, do kterého se klub vyvinul dnes?

Když jsem přestupoval ze Slavie, musel jsem si tehdy ten krok velmi pečlivě rozmyslet. To rozhodování opravdu nebylo nic jednoduchého. A srovnání Brentford tehdy a dnes? Navenek se klub pochopitelně změnil, ovšem ve svém jádru je to stále rodinný skromný klub. Zaměstnanci se tu snaží efektivně pracovat se statistickými údaji, nejrůznějšími čísly a opravdu miniaturními detaily. Právě díky těm detailům, které dnešní fotbal rozhodují, jsme se podle mě dokázali nakonec dostat do Premier League.

Jak před lety probíhaly vaše námluvy s Brentfordem, jehož propracovaný skauting si vás pro ostrovní fotbal vytipoval?

Lidé z klubu mě v Praze navštívili po několikaměsíčním skautování. Představili mi konkrétní plán, jak se mnou počítají do budoucna. Odprezentovali mi, ve kterých dovednostech mi pomohou ke zlepšení, naopak vyzdvihli mé silné stránky, které si přáli nadále společně rozvíjet a stavět na nich. Jejich pečlivý přístup mě přesvědčil o správnosti mého kroku. Navíc jsem si říkal, že i kdybych se tu nakonec neměl prosadit, ta cesta růstu se mi zdá v mém věku výhodná.

Jaký pro vás byl přechod z dorostu Slavie do dospělého anglického fotbalu?

V béčku jsem hned na prvním tréninku dostal dvoje jesle. S áčkem jsme hráli „pozičku“ (tréninkovou hru na udržení míče, pozn. red.) a to si vzpomínám, že mě z toho doslova bolela hlava. Z toho, jak po sobě všichni balonem doslova stříleli a já se sotva otáčel. To byl jeden z těch největších rozdílů oproti fotbalu v Česku. V každém přihrávkovém drilu se velmi dbalo na preciznost a prudkost pasů a samozřejmě na neustálou kontrolu prostoru kolem sebe, aby byl hráč připraven jednat okamžitě co nejkonstruktivněji.

Vy jste v Česku hrával celostátní dorosteneckou ligu, pak jste se přesunul do Brentfordu, jehož rezerva žádnou oficiální soutěž na Ostrovech nehrává. Místo toho cestuje na ty nejprestižnější fotbalové adresy v rámci Evropy či Velké Británie. A hráváte tam přátelské zápasy, ve kterých ovšem zdánlivě o nic nejde. Nebo ano? Jak to vnímáte?

Když se řekne, že naše béčko nehraje žádnou oficiální soutěž, tak to na první dobrou vyzní jako negativum. Jenže z vlastní zkušenosti mohu říct, že to je omyl. Týden co týden proti nám nastupují týmy, které vytěžují hráče prvního mužstva svého klubu. Soupeři tedy většinou splňují kvality mužstev Premier League či Championship. Zkušenosti z takových konfrontací jsou k nezaplacení. Každý navíc v takových zápasech bojuje o své místo, aby se ukázal a prokousal se do áčka, takže ani o náboj není nouze.

Vytanou vám v mysli jména některých zajímavých protihráčů z takových konfrontací?

Nedávno jsem nastoupil třeba proti Rubenu Loftus-Cheekovi, Rossu Barkleymu nebo Billu Gilmourovi. Všichni tři z Chelsea, všichni mají svou úrovní na Premier League. Na tyhle hráče jen tak nezapomenu.

Vy jste hráli i mnoho utkání s lokálními poloprofesionály z nižších anglických soutěží. Co jste si odnesl z takových zápasů?

Hráli jsme vždy na jejich stadionech, kam většinou přišla i solidní návštěva. Ti hráči se chtěli pokaždé předvést, nedali nám ani metr zadarmo. Byl to takový ten ryzí „chlapský“ fotbal, což pro nás jako mladíky z béčka byla velmi cenná zkušenost. Na to, že se jednalo o soupeře ze šesté, sedmé nejvyšší soutěže, zápasy nepostrádaly kvalitu. A musím říct, že trávníky měli většinou upravené velmi solidně.

Z rezervy jste se loni na čas vydal na hostování do Shrewsbury, účastníka League One, tedy třetí nejvyšší anglickou ligu. Jak byste srovnal úroveň League One například s českou Fortuna ligou?

Je to složité jakkoliv porovnávat. Já sám nikdy českou ligu nehrál, takže se mi to těžko posuzuje. Když se v Česku řekne třetí liga, tak to nevyzní nikterak lákavě. Nicméně je zapotřebí si uvědomit, že to pořád spadá do Anglie, kde se hraje Premier League, nejlepší liga na světě. Z druhé ligy jdou hned tři kluby do nejlepší fotbalové soutěže světa. Takže je v zásadě logické, že i League One musí být kvalitní a náročnou soutěží.

Přesuňme se do současnosti, nyní reprezentujete v barvách české jednadvacítky a po několikaměsíční zdravotní pauze jste zpět v plné síle. Vnímáte to stejně?

Teď jsem si prošel prvním vážným zraněním. Dohromady jsem byl 4,5 měsíce mimo hru kvůli vazům v kotníku. Protože jsem začátek sezony nestihl, s trenéry jsme se domluvili, že nejsnáze se dostanu zpátky do zápasového rytmu s pomocí zápasové porce v béčku. Teď mi moc pomohl poslední sraz s jednadvacítkou, kde jsem odehrál oba vítězné zápasy. Máme tam s klukama skvělou partu, a jsem navíc zase v jiném kolektivu. Teď zatnu zuby a pokusím se přesvědčit o své formě i v klubu.

A jací jsou vaši spoluhráči v Brentfordu? Takový Ivan Toney, mimochodem další hráč s nedávnou minulostí v League One, nebo Bryan Mbeumo, který pro svůj projev na hřišti patří mezi mé oblíbence. Máte to taky tak?

Ivan k nám přicházel, zrovna když jsem mířil na to hostování do League One. Zpočátku se mi herně tolik nezdál, ale možná to bylo tím, že tu byl nový. Potřeboval pouze více času na aklimatizaci. Poté, co jsem se vrátil, už mi bylo jasné, že je vynikající. V porovnání s Olliem Watkinsem nebo Neilem Maupayem, tedy s útočníky, které se Brentfordu podařilo do Premier League prodat, je podle mého soudu nejlepší. Navíc jde o skvělého člověka. Mbeumovi podle mě Premier League sedí líp než Championship. Letos je k nezastavení. Teď má neuvěřitelnou formu a je radost ho sledovat.

Brentford se dokázal až zázračně rychle srovnat s herním stylem Premier League. Jak moc v tomto ohledu kopíruje rezerva váš ligový tým?

Máme tu společné herní principy. Snažíme se třeba vysoko presovat, praktikovat nátlakovou hru. Když Thomas Frank (hlavní trenér) změní formaci, rezerva se automaticky přizpůsobí. Obecně jsou tu pak velmi vysoké nároky na fyzickou připravenost. Pro hráče pak není žádný problém nastoupit za jeden či druhý tým. Není třeba si na nic zvykat, všechno máte zažité.

Nový stadion „The Bees“ pojme jen něco málo přes 17 tisíc fanoušků, nicméně svou atmosférou patří po mém soudu mezi vůbec nejlepší arény v lize. Jak se vám v novém domově líbí?

Je to tu skutečně nádherné. Po roce se fanoušci vrátili na nově dostavený stadion a úvodní zápas s Arsenalem, který jsme vyhráli 2:0, byl jedním z nejkrásnějších, které jsem kdy v životě viděl. To video s dojatým fanouškem, které kolovalo na internetu, bylo opravdu kouzelné. Společně se spoluhráči nevynecháme ani jediný domácí zápas a náležitě si to tu užíváme.

Za dobu, co pobýváte v Anglii, se v ní mnohé změnilo. Realizoval se brexit, světem se prohání pandemie covidu-19 a teď došlo i na lokální krizi s nedostatkem řidičů kamionů, jež dočasně způsobila snad až nepřiměřenou paniku. Jak se vám žije v dnešním Londýně?

Je pravda, že jsem byl na život ve velkoměstě zvyklý z Prahy, nicméně tady je to ještě jiný level. Londýn je obrovská metropole, mísí se tu spousta různých kultur a všude je plno lidí. Na ty rozdíly jsem si ale zvykl celkem rychle. Zejména ten nedostatek řidičů byl ovšem docela masakr. Já běžně jezdím na trénink kolem dvaceti minut, ale když teď propukla ta krize, tak lidi totálně zpanikařili a město bylo denně absolutně ucpané. Takže jsem rázem trávil na trase v součtu až dvě hodiny denně.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Jan Žambůrek

Doporučované