Článek
Když rozbijete skořápku ořechu, čekáte, že tam bude ořech. Jenže u Martina to bylo jinak. Tam mohlo být klidně mango. Byl o hodně lepší novinář, než jsme všichni roky tušili. Překvapovat dokázal pořád, jen to chtělo právě jít pod skořápku. V Seznam Zprávách chtěl rozjet velkou éru, vytvořit něco, co na českém trhu nebylo, nechat v projektu nového sportovního zpravodajství svůj otisk.
Plánoval, že naplno prodá svůj širokánský záběr, kdy s vámi dovedl klidně hodinu diskutovat o receptu na lasagne, ruce ve vápně z víkendového fotbalu, politice v Číně, padajícím dolaru. Neexistovalo, že by na něco neměl názor. Uměl mluvit, mluvit a mluvit. Přidával argumenty, úsměv a trvalo to tak dlouho, než jste uznali, že má pravdu.
Když jsme plánovali, co v Seznam Zprávách rozjedeme, jak uchopíme témata, tak jsme měli schůzku s jedním naším kolegou. Byla středa, 6. listopadu, Martin přišel o něco déle. Omlouval se, že má narozeniny… Od našeho kolegy slyšel větu, že mu teď začínají ty nejlepší časy.
Měl pravdu, začaly. Martin ukázal, že umí opravdu hodně už dřív, ať jde o sérii Olympijský mýtus pro iVysílání ČT nebo o texty pro The Guardian. Vím, že by toho bylo ještě daleko víc. Napsali jsme si stovky zpráv, hodiny a hodiny řešili, co nachystáme na příští týden do práce, na další měsíc. Tuna nápadů, to nejlepší zůstalo. Vzájemně jsme si materiály posouvali, kritizovali si je a chválili.
Do nové role v Seznam Zprávách se zažral. Kluk s desítkami barevných kolonek v Excelu, kterého jsem znal z deníku Sport a měl na starosti videooddělení, zmizel. Najednou jsem v něm viděl lídra, se kterým byste chtěli opékat buřty, dohadovat se o hudbě nebo ho neustále provokovat s jeho sbírkou fotbalových dresů. O to radši si je pak bral na sebe a předváděl nám, co za poklady sehnal.
Někdy potkáte lidi, kteří vás dovedou posouvat profesně i lidsky, aniž by něco takového plánovali. Martin, i když byl o sedm let mladší, tohle přesně uměl. Řešil bych věci hned, radikálně. Martin je prodiskutoval, zjemnil, vysvětlil a snažil se s co nejlaskavějším tónem podpořeným neprůstřelnými argumenty vysvětlit.
Jasně, že mě také štval. Třeba tím, že chodil pozdě. Souvisí s tím jediná věc, kterou jsem mu nikdy nepřiznal. Ale když jsme měli někde opravdu být na čas a záleželo na tom, pro Martina jsem čas posouval vždycky dopředu o třicet minut. Aby přišel o pět až deset minut dřív.
Připomeňte si články Martina Vaita
Na konci března mi napsal z cesty po Americe: „Ty vole, divná bolest, celkový oslabení, nechutenství. Něco na mě sedlo. Ale to dám.“
S Martinem a bývalým hokejistou Michalem Mikeskou jsme dřív natáčeli podcast Zimák. Plán zněl, že v Seznam Zprávách naši sestavu oprášíme, minisérie Nosiči ledu před mistrovstvím světa se k tomu dokonale hodila. Dojezd má být teď, na šampionátu a po něm.
Martin s námi stihl první díl. Nasadil úsměv a vypálil ze sebe úvod, který uměl jen on. Zašli jsme všichni tři na oběd, ale ani ve snu nás nenapadlo, že poslední díly zůstanou jen na nás. Už ne ve třech. Už jen ve dvou.
Při jednom našem hovoru mi z nemocnice hlásil: „Ale zase si málokdo může říct, že si napíše svůj nekrolog, viď?“ Já mu vynadal. Podle mě ho stejně rozepsal. Jak ho znám, stoprocentně začal skládat, co tam má být. Ale nakonec na konci dubna poslal článek, proč Slavia vyhrála titul.
Jenže najednou se to jeho chození pozdě otočilo. Zákeřná nemoc si spletla datum o desítky let, u Martina se chodilo přece spíš po limitu, ne v předstihu. Tohle je prostě špatně.
Odešel nám kolega, který si užíval, že dělá něco, kde vybalí všechno, co dovede. Odešel nám kamarád, který nás nikdy nenechal ve srabu. „Není mi dobře, ale to zvládnem,“ napsal poslední zprávu.
Tohle jsi nemohl zvládnout ale už ani ty. A víš co? Pokračujeme i pro tebe, drž nám palce. Zase jsem tě tímhle textem pěkně naštval, protože sis představoval lepší článek, viď? Na něco jsem zapomněl? Jednou mi to vytmavíš, já vím. Budeš mluvit laskavě a hodně dlouho.
