Komentář: Společnost neoliberální normality

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Od roku 1990 se v české společnosti za měřítko normality považují názory, které vychází z ideového světa pravice, případně politického středu. Odlišné názory, levicové, sociálnědemokratické nebo dokonce socialistické nejsou v podstatě akceptovány vůbec. Předlistopadové zneužívání jazyka vedlo k diskreditaci řady pojmů, takže s největší pravděpodobností ještě dlouho nebudeme používat pojem „socialismus“ v nějakém pozitivním smyslu. Byť s tím Masarykovým by vůbec neměl být problém se ztotožnit, jelikož sám uvádí: „Můj socialismus, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci, aby každý měl pro sebe dost místa (…). Humanita, to není bývalá filantropie; filantropie pomáhá tu a tam, ale humanita hledí opravit poměry zákonem a řádem. Je-li toto socialism, tož dobrá.“ Zneužití jazyka a pokřivené vnímání některých slov však pokračují i v polistopadovém režimu. A nepochybně ovlivňují míru politické „uměřenosti“ i dnes.

Na začátku 90. let česká společnost v debatách udělala rovnítko mezi levicí a obdobím komunismu. Posilování odborů, sociálně tržní ekonomika, jiný než kuponový model privatizace, sociální spravedlnost, občanská společnost, to vše v různé míře a v různou dobu bylo mainstreamem vnímáno jako hrozba a riziko návratu před rok 1990. Tento narativní model byl dílem autentickým projevem názorů podstatné části intelektuálních elit a dílem byl zneužíván nastupujícími, zejména ekonomickými elitami k udržení a posilování vlastní moci.

Sociální demokracie měla svou pozici ztíženou opakovanými výzvami a varováními od politických oponentů, že pokud ve volbách zvítězí, spojí se jistě s komunisty a hlavně omezí samotnou demokracii. Po listopadu v tomto strašení vynikal Václav Klaus. Podle něj levice znamená hlavně omezování svobody. Klaus našel řadu následovníků i na kulturní frontě. Ve známém spotu Marthy Issové a Jiřího Mádla Přemluv bábu (2010) herci apelovali na mladé lidi, aby přemlouvali prarodiče k volbě pravice. Podivovali se nad tím, jak je možné, že „bába a děda“ zapomněli, jak „to tu čtyřicet let vypadalo“. Staří lidé byli vykresleni jako sobečtí představitelé venkova, kteří nemyslí na budoucnost svých vnuků a vnuček. Před volbami v roce 2013 si zase TOP 09 zadala inzerát, v němž varovala před silnou levicí, která by obnovila autoritářský režim. Velmi častá byla představa levicového přístupu jako politiky, která zničí nebo přinejmenším znehodnotí celý polistopadový vývoj.

Převažující ideologie pravice tak od roku 1990 vymezila fungování a způsob pojetí státu. Ten má být slabý, malý, možná funkční (jak pro koho), rozhodně však nemá podnikat. Je to sice všeobjímající, ale zato nepřátelská struktura, která svými zásahy do společnosti omezuje svobodu. A největší nesvobodou jsou samozřejmě daně. Nízké daně ponechají lidem peníze a ti si sami rozhodnou, co s nimi. Lidé se mají postarat sami o sebe, pomáhat se má jen skutečně potřebným. Stát tu není od toho, aby opečovával. Na řízení všeho ostatního máme všespásný trh.

To vše nejsou jen představy 90. let minulého století, ale vynořují se s pravidelnou periodicitou a různou intenzitou napříč polistopadovým obdobím. Kolem roku 2010 se způsob pravicové politiky převtělil ve strašení Řeckem. Šlo o strašení případem, kdy se měl stát obrovským způsobem zadlužit – a kvůli tomu mu mělo hrozit zhroucení. Miroslav Kalousek v roce 2010 tvrdil, že Česko jako stát „jede do Řecka“ a že máme dvě možnosti, seškrtat 80 miliard korun, nebo se vydat směrem na Balkán. Řecko pak zůstalo jako dominantní téma strachu v inventáři jak ODS, tak TOP 09. Ačkoliv dnes někdejší guvernér ČNB Miroslav Singer říká, že „české vládní finance jsou od skutečných problémů à la Řecko stále velmi daleko“ a že „nám Řecko nehrozí“, přebírají nakonec rétoriku pravice i další vládní strany, STAN a Piráti, kteří zdůvodňují nynější daňové úpravy tím, že nechtějí z Česka další Řecko (viz diskuze a schvalování posledního konsolidačního balíčku).

Politická strategie cesty štíhlého státu byla před časem využita během rušení superhrubé mzdy v roce 2020, při němž bylo bohatství státu fakticky přerozděleno majetnějším lidem. Na této operaci se podíleli politici jak tehdejšího vládního hnutí ANO 2011, tak tehdejší opozice, tj. ODS a Okamurova hnutí SPD. „Pracovití lidé si totiž peníze zaslouží, státu dieta prospěje,“ radoval se Zbyněk Stanjura. Petr Fiala jej doplnil: „Když necháme lidem víc, budou nižší příjmy státu a ten musí začít šetřit na výdajích.“

Silně rezonovala myšlenka štíhlého státu také v poslední předvolební kampani do Poslanecké sněmovny v roce 2021; tehdy uskupení Spolu odmítalo jakékoliv zvyšování daní a obrovské dluhy chtělo snížit jen pomocí škrtání úředníků, vládní agendy a dotací. Sto miliard úspor ročně neměl být podle předsedy ODS Petra Fialy žádný problém. V podstatě všechny strany, včetně ANO a SPD, zvyšování daní odmítaly. Nakonec však ODS ke zvyšování daní přistoupila, a to například zvyšováním odvodu na nemocenské pojištění či zavedením daně z neočekávaných zisků. Vláda nejprve počítala jen u této daně se zisky kolem 85 miliard, nakonec nevybrala ani polovinu. Banky odvedly například jen 700 milionů korun. Tím pádem peníze chybí ve školství či zdravotnictví.

Před několika lety agentura NMS uskutečnila v rámci výzkumu mapujícího českou společnost hloubkové rozhovory s respondenty, přičemž otázky se týkaly rovněž progresivního zdanění a zdanění velkých firem a nadnárodních korporací. Lidé většinou progresivní zdanění odmítali, protože se domnívali, že zrovna jejich plat či mzda budou progresi podléhat. Uvažovali přitom ale o částkách kolem 40 tisíc hrubého. To, že má někdo plat osmdesát, nebo sto tisíc, bylo pro ně v zásadě nepředstavitelné. A milionové odměny jsou již z říše snů. Zkrátka lidé se opravdu obávali, že za přesčas nebo vánoční odměnu zaplatí větší daň. U nadnárodních korporací byla podpora většího zdanění silnější, u velkých firem už nikoli. Jedna respondentka k tomu dodala, že její soused má vlastní autodopravu, koupil si pět autobusů a pracuje i o sobotách a nedělích. „Proč by měl za tu dřinu platit větší daně?“ Velké firmy s miliardovými majetky bylo něco, co si ve chvíli odpovídání vůbec nedokázala představit.

Senioři v rámci tohoto průzkumu dostali například otázku, zda by chtěli vyšší důchod. Všichni souhlasili, ale zároveň dodávali, že si to náš stát nemůže dovolit. Raději se uskrovníme, než aby náš stát zkrachoval. Přitom stát by mohl zavést vyšší daně až z opravdu obrovských majetků, ale takto vůbec nikdo z respondentů neuvažoval.

V roce 2017 sociální demokracie navrhovala progresivní zdanění fyzických osob a firem. Důležité jsou samozřejmě parametry nastavení, ale pro náš účel si postačíme s debatou, která kolem návrhu vznikla. Daňová odbornice přizvaná na jednu z diskuzí uvedla, že čtyři pásma jsou obrovská administrativní zátěž; ekonom dodal, že je to nástroj pro boj s ekonomickými nerovnostmi, ty však u nás nejsou velké. Bankovní analytik se pak zeptal: „Je cílem nastavit pro malé firmy daňovou bariéru, aby se jim nevyplatilo růst? Nebo daňové změny žádný ekonomický cíl nemají a jde jim jen o návrat k rovnostářské společnosti, jaká zde existovala před třiceti lety?“ Politická konkurence argumentovala, že se jedná o „větší zdanění úspěšných“ (Andrej Babiš), obdobně se ovšem vyjádřila ODS: „Jde o trestání aktivních a úspěšných lidí.“ Prezident lékařské komory Milan Kubek navrch sdělil, že by to mohlo vést k odchodu lékařů do Německa. A bylo po diskuzi.

Ve skutečnosti automaticky neplatí, že levice peníze rozhazuje a pravice je odpovědně spořivá. Mýtus si však žije vlastním životem dál. Když koalice Spolu v roce 2021 představila svůj volební program, experti spočítali, že její sliby budou stát zhruba čtvrt bilionu korun. Připočteme-li k tomu úspory, které vláda slíbila, bylo už tehdy jasné, že škrty a prognóza ekonomických expertů ODS o 4,5 % růstu HDP, který by to měl všechno zaplatit, jsou velkou iluzí. Kritických hlasů bylo v té době málo, už také proto, že se z politického soupeření vytratily ekonomické a sociální otázky. Hlavním tématem voleb byl spor mezi Babišem a vzniklými dvěma pravicovými koalicemi.

Stejně jako ODS a spol. rovněž Babiš sliboval, že se za nízké daně bude rvát až do roztrhání těla. Ve společnosti máme nyní dva koncepty, jak uzdravit ekonomiku a společnost. První je praxe škrtů, jejíž brutálně negativní důsledky vidíme už dnes. Druhou prezentuje ANO zjednodušeně takto: Přidáme všem, ale daně nezvýšíme. Každý soudný člověk ví, že tato druhá cesta fungovat nemůže. První je asociální, druhá je iluzorní.

Když se Václav Klaus zamýšlel nad rolí Margaret Thatcherové v české politice, napsal, že „cesta ke zhroucení komunismu ve střední a východní Evropě začala ve Velké Británii roku 1979, když paní Margaret Thatcherová vyhrála volby. Její konzervativní vláda poskytla vzor, kterým se pak postkomunistické země mohly řídit. Prokázala, že je možné udržet na uzdě sklon k tomu, aby neustále posiloval státní aparát, a vrátit se k liberálnímu společenskému systému.“ Koalice Spolu je pro „právní stát a západní hodnoty“. Současný předseda ODS často zdůrazňuje, že „patříme na Západ, ne na Východ“. Předsedkyně TOP 09 zase upozorňuje: „Je ale potřeba všem jasně ukázat, že patříme na demokratický Západ.“ Takto bychom mohli pokračovat dále.

Co ale vlastně znamená patřit na Západ? Ten se nebojí debat s odbory, je schopen přijmout progresivní zdanění i zdanění nadnárodních koncernů. Nebojí se ani majetkových daní. Obraz Západu jako vzor se v našich politických debatách přitom používá tehdy, když se to hodí, tj. hlavně při diskuzích ohledně mezinárodních otázek. Ideologické vylučování na západě běžných názorů maže z naší politiky jeden důležitý korektiv. Proto jsme tam, kde jsme. Připomeňme si, jak dopadli třeba Piráti, kteří několikrát navrhli něco, co běžně funguje na Západě, jako je například zdanění vlastnictví většího množství – majiteli nevyužívaných – bytů. Jakmile primátor Zdeněk Hřib přišel s tímto nápadem v Praze, se zlou se potázal. A nakonec ustoupil.

Neschopnost prosazovat vizi vede ke stagnaci české společnosti. Produktivitu pak udržují nízké mzdy a platy a dlouhá pracovní doba. Ani debaty nejsou ve veřejném prostoru zastoupeny rovnoměrně. Jeden příklad za všechny. V červnu roku 2023 debatovali o naší ekonomice a společnosti tři hosté, které si Václav Moravec pozval do svého pořadu. Byli jimi Helena Horská, Jana Matesová a Mojmír Hampl. Tedy tři výrazní představitelé jednoho a téhož ekonomického proudu a navíc v jednom případě i zaměstnankyně banky. To je vůbec problém české veřejné debaty: extrémně problematická a přinejmenším nadproporční účast tzv. ekonomických expertů s přímou vazbou na bankovní sektor.

Samozřejmě pak to, že se třeba přístup k národnímu bohatství přesunul k nejbohatším, zůstává opomenuto. Na chudší občany se nedostává, vláda na nich šetří, a přitom zisky bank v roce 2022 poprvé stouply nad hranici 100 miliard korun. Zisk šesti největších energetických firem za jediný rok narostl o 160 miliard a čtyři nejbohatší Češi svůj majetek zvýšili o více než 280 miliard korun. Jen pro ilustraci, za stejný rok činil pokles reálných mezd 7,5 % a ve školství dokonce 11 %.

O čem a jak se tedy vede hlavní debata v české společnosti? Mezi neoliberální perspektivou, kterou nejvíce formuje ODS, a populismem, který představuje zejména hnutí ANO. Do značné míry jsou ale oba dva koncepty velmi podobné, oba staví rétoricky na štíhlém státu a nízkých daních. Rozdíl je hlavně v tom, že hnutí ANO nevadí silné státní zadlužování. Je to spor pravicového a kvazipravicového (a populistického) přístupu, oba ale budují politický systém plutokracie. Na jedné straně více kolektivní, na straně druhé se objevuje model koncentrovanější na oligarchy.

Své zastoupení v politice nemají přinejmenším statisíce lidí, což může v budoucnu způsobit obrovské sociální problémy. Naše společnost potřebuje plnohodnotnou a komplexní debatu o tom, kam a jak se posunout dál.

Masaryk zdůrazňoval, že demokracie, má-li být skutečná, nebude jen politická, ale musí být rovněž hospodářská a sociální. Ba co víc, ukazuje se, že pokud nebude sociální, má větší sklon k tomu, aby celkově oslabila. Nynější demontáž státu, prohlubující se nerovnosti a nárůst chudoby jsou ohrožením sociální soudržnosti a demokracie. Až sem vede vychýlená veřejná debata, v níž převažuje ideologický konstrukt neoliberální normality, která vylučuje a karikuje koncepty, jež jsou běžnou alternativou v západních demokraciích. Je čas tuto skutečnost změnit.