Hlavní obsah

Komentář: Trest za blokování webů? Za uši by zasloužil i stát

Martin Čaban
Komentátor
Foto: Shutterstock.com

„Vypnout fake news“ není možné jen tak, ani když to vláda demokratického státu doporučuje.

Reklama

Trochu to připomíná vládnutí za covidu. I tehdy vláda sahala v kritických situacích k právně sporným krokům, které jí posléze soudy házely na hlavu.

Článek

Společnost T-Mobile bude zřejmě muset zaplatit ušlý zisk provozovateli webu AC24. V únoru roku 2022 totiž z pozice poskytovatele internetového připojení tento web pro české čtenáře na několik týdnů vypnula. Městský soud v Praze nyní rozhodl, že se to stalo v rozporu se zákonem o svobodném přístupu k informacím.

Zmíněný web byl jedním z mnoha, které pár dní po ruském vpádu na Ukrajinu postihl cílený výpadek. K němu došlo poté, co vláda svým usnesením požádala různé poskytovatele připojení internetu, aby pomohli bránit Česko před informační válkou vedenou Ruskem. Toto usnesení doprovázel i dopis od Vojenského zpravodajství se seznamem konkrétních rizikových webů, které ochotně šíří ruskou propagandu. A podobně jako T-Mobile reagovali na vládní usnesení i další poskytovatelé.

Nebyla to tehdy hvězdná hodina českého právního státu. Rozhodnutí vlády pokusit se provést faktický cenzurní zásah (v atmosféře vyděšení z čerstvé blízké války působila výzva poskytovatelům, natož dopis vojenských zpravodajců velmi silně) se neopíralo o žádný právní nástroj, neexistovalo proti němu odvolání. Přesto byla jeho úspěšnost nebývalá. Víc než 20 webů zmizelo na týdny z českého internetu. Jejich autoři se pochopitelně bránili, ale úspěšní moc nebyli.

Různé soudy postupně dospěly k závěru, že ani vládní usnesení, ani dopis od vojenské tajné služby neměly pro poskytovatele internetu žádnou právní závaznost, jednalo se nanejvýš o neformální žádost či doporučení, takže stát a jeho orgány se tím ničeho nezákonného, ba ani „cenzury“ vlastně nedopustily.

Provozovatel webu AC24 na to šel jinak a zažaloval přímo poskytovatele za to, že mu vypnul web bez jakéhokoli důvodu – neboť výzva vlády, jak doložily soudy, žádným důvodem není, a boj proti dezinformacím nemá žádnou právní definici, tudíž jen na jeho základě nelze přistupovat k takto represivním krokům. Tato argumentace, zdá se, slaví úspěch. Zda bude ojedinělý, nebo se stane návodem pro ostatní, se uvidí.

Smutnější zpráva je, že z předloňské únorové huráakce si vláda nevzala mnoho poučení. Rozjely se nesčetné diskuze o „boji s dezinformacemi“ nebo „strategické komunikaci“. Ale ani po dvou letech od gangsterského přepadení Ukrajiny a vystupňování hybridní války jsme se v těchto otázkách příliš neposunuli.

Strategickou komunikaci vláda dlouhodobě zaměňuje za sebechválu na veřejných reklamních plochách za veřejné peníze. Jinak ale dosud neví, k čemu by jí vlastně strategická komunikace měla být – zda má dlouhodobě podporovat vládní politické priority, anebo nastupovat jen v krizových okamžicích, kdy je nutné vyrovnávat či přebíjet větší vlny nepřátelské propagandy. Což jsou obojí možné přístupy, ale těžko se kombinují. Česká vláda už tradičně volí variantu dělat všechno najednou, tedy v důsledku vlastně nic.

Jistou naději budí přístup nového premiérova poradce pro tuto oblast Miloše Gregora, který by rád propojil aparáty ministerstev, které se strategické komunikaci mají věnovat, a dal věci jednotnější zaměření i tvář. Zatím ale máme místo strategické komunikace velmi nestrategické hospodské debaty ministra vnitra „bez cenzury“.

Ostatně ani opakovaně slibovaný zákon, který by vládě umožnil blokovat „dezinformační weby“, přes různé přísliby zatím nemáme. Vzhledem ke kvalitě debaty o dezinformacích můžeme asi dodat, že naštěstí. Uvážíme-li, jak ráda vláda z pohodlnosti obviňuje z šíření dezinformací téměř kohokoli, kdo s ní zrovna nesouhlasí, byl by proces vzniku takového zákona dost strašidelnou podívanou.

Trochu to připomíná vládnutí za covidu. I tehdy vláda sahala v kritických situacích k právně sporným krokům, které jí posléze soudy házely na hlavu. Skutečnost, že mohlo jít o kroky v dané chvíli pochopitelné, nebo třeba i bezprostředně prospěšné, nijak neubírá na závažnosti faktu, že šlo o kroky bez ukotvení v právu. A přesto – tak jako po covidu nemáme nic, co by připomínalo funkční legislativní nástroje pro případ pandemie, tak ani po dvou letech plnohodnotné války na území Ukrajiny nemáme nic, co by připomínalo strategickou komunikaci státu nebo systematickou snahu řešit zapojení Česka do války informací.

Reklama

Doporučované