Článek
Vládní hnutí Starostové a nezávislí se bouří proti vládnímu návrhu rozpočtu na příští rok. Důvodem (zatím spíše doutnajícího) koaličního sváru se stal záměr ministra financí Zbyňka Stanjury ušetřit v příštím roce proti letošku 11 miliard na kapitole školství.
Ten záměr je zcela ostudný. Zejména proto, že vláda se v programovém prohlášení (ostatně jako každá jiná vláda) může přetrhnout, aby dala najevo, jak je pro ni školství a vzdělávání tou nejprioritnější prioritou ze všech priorit. Teze formulované v programu nejsou vůbec hloupé. Mimo jiné i proto, že jsou destilátem z velmi solidní Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, která vznikla ještě za minulé vlády ze široké spolupráce mnoha expertů i politiků různých barev.
Školství se dokonce na chvíli stalo zajímavým příkladem velmi vzácné širší politické spolupráce, když si nastupující ministr Petr Gazdík (STAN) vzal na úřad za náměstka svého předchůdce Roberta Plagu (ANO). Tenhle příjemný závan pocitu, že by mohlo existovat něco jako spolupráce přes hranice politických stran a volebních období, pokud je podepřena právě dlouhodobou strategií, bohužel rychle zanikl v odéru aféry Dozimetr, která stála ministerské místo Gazdíka, s nímž se z úřadu odebral i Plaga. Z potenciální výkladní skříně strategické politické spolupráce se stal opět vládní otloukánek vedený politickými vahami druhé až třetí kategorie.
Vládní přístup ke školství se nyní rýsuje v plné nahotě. Po odchodu Gazdíka, který měl politickou váhu, jež by umožnila proměnit školství v bezmála „silový rezort“, se v úřadu objevil čistý politický omyl Vladimír Balaš, jehož záhy vystřídal zkušenější politik Mikuláš Bek. Co jiného kromě tří ministrů vláda školství dala? Aktualizovala programové prohlášení tak, aby nárok na výplatu ve výši 130 procent průměrné mzdy – původně slibovaný všem pedagogickým pracovníkům – měli pouze učitelé. Potom zařídila, aby se těch 130 procent pro jistotu nepočítalo z aktuální průměrné mzdy, ale ze starších, tedy nižších údajů.
No a nakonec vyrukovala s „úsporami“. Původně hodlal ministr financí Stanjura škrtnout školství skoro 30 miliard, pak to zmírnil na 11 miliard. A teď vyhlašuje ministr školství Bek za svůj diplomatický úspěch, že uhájil svou rozpočtovou kapitolu na příští rok v letošní výši. Jako kdyby to byla nějaká výhra.
„Pouhé udržení podílu výdajů na HDP na úrovni roku 2023 by v roce 2024 vyžadovalo cca +10 miliard korun navíc, opětovné dosažení maxima roku 2021 by vyžadovalo dokonce cca +26 miliard navíc,“ píší na okraj své studie o učitelských platech autoři z think-tanku IDEA Daniel Münich a Vladimír Smolka. Jinými slovy: kdyby se Česko chtělo skutečně tvářit, že mu na školství záleží, a udržet své výdaje na školství v poměru k velikosti ekonomiky alespoň poblíž průměru zemí OECD, nemělo by mu škrtání v této oblasti vůbec přijít na mysl.
Současný spor alespoň o udržení letošní velikosti školské kapitoly je o to nedůstojnější, že vládu Petra Fialy by šlo s trochou nadsázky označit za „vládu učitelů“. Z 18 členů kabinetu jich má plná třetina pedagogické vzdělání nebo učitelskou zkušenost. Sám premiér je bývalý rektor jedné z velkých univerzit, totéž platí o ministru školství. Ministr zdravotnictví je profesorem brněnské lékařské fakulty. Ministři vnitra, zemědělství a kultury jsou původní profesí středoškolští učitelé.
V takovém kabinetu by člověk očekával třeba sofistikované a náročné debaty o tom, jak rozdělit péči a důraz mezi střední a vysoké školství, o podpoře vysokoškolských studentů, o přijímacích řízeních na střední školy, o kapacitách a struktuře vzdělávání. Ale ne. Místo toho jsme svědky nepochopitelných tahanic o to, aby školství z roku na rok nepřišlo o desítky miliard.
