Článek
Když se na seznamu řečníků jinak zcela nezajímavé konference, kterou v Poslanecké sněmovně uspořádalo hnutí SPD, objevilo jméno Miloše Zemana, bylo o publicitu akce postaráno. Pořád to celkem funguje. Bývalý prezident je z podstaty instituce, ať si o jeho politickém působení myslíme cokoli. Takže jeho přítomnost automaticky dodává jakýsi lesk a význam shromážděním, na nichž se objeví.
Nutno říci, že Zemanův projev pronesený na této akci patřil k jeho lepším. Odmyslíme-li si nepříliš nápadité a vůči publiku podbízivé posměšky na adresu vlády, jádro projevu o nadbytku papírových vizí a strategií v kontrastu s nedostatkem politické „decize“, tedy rozhodování a rozhodnosti, bylo smysluplné. Zeman ukázal, že zdravotně se nachází v solidní formě. A dost možná naznačil, že by v české politice rád zanechal ještě nějakou tu stopu.
Bylo by to vlastně pochopitelné. Miloš Zeman je čistě politická bytost, homo politicus, jak se říká, a není pochyb o tom, že mu veřejná angažovanost, světla ramp a mediální pozornost musejí chybět. Zároveň musí být Zemanovi jasné, že jeho odchod z politického výsluní byl tragický. Odešel jako zcela poražený muž – a nešlo o volební porážku, které k politice patří a lze se z nich oklepat. Šlo o faktické zhroucení ideového a geopolitického vidění světa, jemuž dlouhá léta věřil a sloužil.
Když zhruba rok před koncem jeho mandátu přepadlo Rusko Ukrajinu, ukázalo se v plné nahotě Zemanovo selhání. V rozhovorech to někdejší prezident interpretoval tak, že se zmýlil ve Vladimiru Putinovi, ale to je hodně eufemistický pohled. Ve skutečnosti se Zeman fatálně zmýlil v samotném základním přístupu k Rusku, které je posledních 20 let z geopolitického pohledu od Putina neoddělitelné. Láska exprezidenta k Číně zase vyvrcholila investičním fiaskem a záhadným zmizením oficiálního hradního poradce. A bylo by zajímavé tušit, jakou komunikační strategii si exprezident připravuje pro případ vypuknutí války o Tchaj-wan.
Takový odchod samozřejmě musí člověka se Zemanovým egem bolet. A nebylo by divu, kdyby po sobě chtěl zanechat ještě jiný, více tvůrčí politický odkaz. Jak zjistil kolega Václav Dolejší, kuloárové informace hovoří o tom, že Zeman by se rád stal jakýmsi opozičním svorníkem, který přesvědčí ke spolupráci zejména obě hlavní opoziční síly, tedy hnutí ANO a SPD.
To není malý úkol. Andrej Babiš a Tomio Okamura k sobě mají mnohem dál, než by se mohlo z jejich zcela zaměnitelných sněmovních projevů zdát. Kromě osobní nedůvěry hraje silnou roli fakt, že zatímco Okamurovým snem je odchod Česka z EU, Babiš je v unijním prostoru pevně zakotvený. A to nejen politicky – rád se fotí s evropskými lídry, vydává je za své přátele a předstírá, že jako premiér byl hybatelem evropského dění –, ale také byznysově. Málokterá firma dokázala vrůst do unijního dotačního prostředí tak zdatně jako Agrofert a německé i slovenské větve jsou pro holding velmi důležité. Vytržení Česka z Unie je pro Babiše byznysovou noční můrou.
I proto se Babiš vždy stavěl velmi zdrženlivě k případné vládní spolupráci s SPD. Pokud před sebe Miloš Zeman postavil úkol obrousit tyhle hrany, bude to mít těžké.
Pohled na jedinou viditelnější exprezidentovu aktivitu, tedy na „pražské středy“, jinak též návštěvy přátel v jeho „pracovně“, ukazuje, že snaha tu nejspíš je. Za necelý rok fungování této „kanceláře“ se v ní už dvakrát objevili Karel Havlíček, Andrej Babiš i Radek Vondráček a jednou Alena Schillerová a Jaroslav Faltýnek. A zastavil se i Tomio Okamura. Dále třeba nezávislá senátorka Jana Zwyrtek Hamplová, šéfka KSČM Kateřina Konečná, Jiří Paroubek či Jana Volfová.
Zda se jedná o nostalgická popovídání někdejších politických spojenců, anebo se někdejší ložnice v jednom pražském činžáku stává opozičním „hubem“, v němž jsou hosté povzbuzováni k užší spolupráci, není jisté. Oficiální informace od účastníků jsou sporé.
Nebylo by to ale nijak divné. Projekt sjednocení opozice, pokud by vyšel, by mohl pomoci části lidí zapomenout na tragický závěr Zemanova aktivního působení a trochu vylepšit jeho politický pomník. A vrátit Zemanovi uznání za politický instinkt a mocenskou hru.
Po geopolitickém debaklu, s nímž aktivní politiku opouštěl, už Zemanovi zjevně otrnulo. A to i ideově. Jeho tvrzení o tom, jak ho Putin zklamal, mu zjevně nijak nebrání podepřít svou účastí silně proruskou konferenci, na níž se otevřeně mluví o přimknutí Česka ke skupině BRICS, v níž udávají hlavní tón Rusko a Čína (a jejímž členem je i Írán, smrtelný nepřítel Zemanova oblíbeného Izraele). Zásadní posun ve vnímání východních autokracií není na exprezidentovi nijak patrný.
Případný pokus stát se rádcem či patronem opozičních sil bude zajímavé sledovat. O jeho síle či relevanci pro další vývoj lze pochybovat. Ale také je nelze úplně podcenit.
