Pod čarou: Čeká nás důchod u obrazovek a samota s chatboty

Pořád smutně sedí sám doma a zírá na obrazovky, místo aby šel ven s kamarády. Nemůže se odtrhnout od her a sociálních sítí. Určitě ho tam ohrožují nejrůznější podvodníci, predátoři a extremisté. A když si začne celé hodiny povídat s chatbotem, kdo ví, co mu našeptává a jestli se z toho nezblázní úplně…

Tyto obavy si většina lidí nejspíš téměř automaticky spojuje s dětmi a mládeží. Může za to mediální masáž, pochopitelný strach o potomky i dojem, že děti ještě nemají dost zkušeností, vzdělání a mentálních kapacit, aby rizika technologií samostatně zvládly.

Občas to může být pravda, ale zároveň nám tento stereotyp trochu zakrývá aktuální stav věcí. Zmiňovaná rizika se totiž týkají všech. A když si v našich obavách nahradíme pomyslného teenagera za důchodce, dojde nám, že to až nepříjemně přesně sedí.

Potenciální nebezpečné dopady nových technologií na seniory se sice řeší už dlouho, jenže se debata většinou točí kolem stále stejného okruhu problémů. Senioři údajně neumí s technologiemi tak dobře zacházet, a proto jsou ohroženi tzv. digitálním vyloučením. Snadno také podléhají různým podvodům a radši by možná měli zůstat u „své“ televize a časopisů, protože nové technologie jsou jaksi samozřejmě mladý fenomén.

Čas ale nezastavitelně letí dopředu a situace dostává nové kontury. Používání smartphonů, sociálních sítí a AI se masivně šíří také mezi lidmi v důchodovém věku a statistiky ukazují, že adopce nových technologií v konečném důsledku roste ve všech věkových kohortách podobně. Jenže na realitu, ve které staří i mladí visí na displejích bez rozdílu, pořád nejsme dostatečně připraveni.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Blogerka Madison Huizinga to nedávno vystihla hezkým bonmotem – zatímco dosud museli rodiče dlouhá léta naštvaně sledovat, jak jejich děti celý den zírají do telefonů, teď budou muset ony děti přihlížet, jak se po zbytek života nedokážou od obrazovky odlepit jejich rodiče.

Takzvaný screentime (čas strávený u obrazovek všeho druhu) u seniorů stále roste. Dramaticky stoupá např. i doba, kterou tráví na YouTube, a přispívá k tomu také fakt, že na rozdíl od mladších generací senioři mnohem více kombinují „starý“ návyk sledování TV s novou zálibou v sociálních sítích a videohrách. Zejména z Facebooku se stává výrazně seniorská síť a do hry v poslední době začíná čím dál víc vstupovat AI.

Reportér magazínu The Atlantic Charlie Warzel pro novou realitu používá termín „důchod na telefonu“ (phone-based retirement) a statistiky doplňuje i řadou svědectví frustrovaných dětí a vnoučat, které se čím dál častěji stávají svědky situací, kdy na rodinné návštěvě otec či babička jen sjíždí AI memy na Instagramu nebo smaží Candy Crush a svým potomkům nevěnuje moc pozornosti.

Spoustu podobných příběhů můžeme najít třeba i v redditovém vlákně, kde mileniálové debatují, zda jsou jejich rodiče závislí na telefonech, a mnoho příkladů bychom našli rovněž v českém prostředí – na webu Page not Found nedávno Anna Koucká v povedené reportáži popsala, jak se také na tuzemských rodinných oslavách senioři baví tvorbou ohyzdných AI obrázků nebo si rovnou nadšeně povídají s robotickými „kamarády“.

Pokud teď nesouhlasně kroutíte hlavou s tím, že vaše babička hezky postaru luští křížovky a s žádným chatbotem si rozhodně nepovídá, narážíte na kognitivní zkreslení, které také přibližuje Warzel – starší generace bývají po stránce životního stylu a zkušeností výrazně rozmanitější než ty mladší. Zatímco dvě pětileté děti si jsou relativně podobné (a proto také často kolektivně debatujeme, jak je ohrožují technologie), dva osmdesátníci se po stránce vztahu k „telefonům“ mohou výrazně lišit.

Obecné statistiky jsou ale neúprosné a pomohou i jednoduché počty – lidé, kterým je dnes 70, už se v produktivní fázi života většinou aktivně zapojili do používání smartphonů a sociálních sítí. Stárnutí mladších ročníků bude tento stav jen posilovat, a jak podotýká řada analýz, celý proces výrazně uspíšily už pandemické lockdowny – senioři byli tehdy nejvíce izolovaní, okolnosti je k používání nových technologií donutily a pak už se nových komunikačních a zábavních prostředků nepustili.

V médiích se občas skloňuje výraz iPad babies, označující generaci dětí, kterým nezodpovědní rodiče hodili do kočárku tablet s animovanými pohádkami na YouTube a neřešili, co to s nimi udělá. Jak ale trefně glosuje Sophie Solano pro Washington Post, možná je namístě, abychom spíš debatovali o iPad boomerech, kteří mohou být ve výsledku stejně rizikovou populační skupinou jako digitálně „vygumované“ děti.

Paralely mezi dětmi a seniory ale paradoxně mohou být i docela prospěšné – můžeme totiž díky nim lépe pochopit, jaká ochranná opatření před riziky nových technologií skutečně fungují, a co je naopak škodlivý nesmysl.

Solano konstatuje, že řada „technologických“ potíží seniorů skutečně kopíruje obdobné trable teenagerů. Rostoucí sociální izolace vede k delší době strávené na sítích, často nezdravým způsobem, a celý problém se tak dál umocňuje. Častým rizikem může být online gambling či podvody, u kterých mohou senioři na rozdíl od dětí utratit násobně více peněz, a opomenout nelze ani riziko online politické radikalizace.

Rozdíl je ovšem v možných řešeních. Senioři jsou dospělí svéprávní lidé, u kterých restrikce typu zákazu telefonů či sítí nepřipadají v úvahu, nikdo na ně není povinen dohlížet a nelze je také nutit k systematickému vzdělávání v oblasti nových technologií, kterým děti (alespoň teoreticky) ve škole procházet musí.

Proto nezbývá než se zaměřit na řešení příčin, které je k problematickému používání technologií mohou vést. Ukazuje se, že stejně jako u dětí je místo plošných restrikcí lepší přistoupit k přísnější regulaci a transparentnosti algoritmů a obsahu sociálních sítí a v první řadě je potřeba řešit problematiku osamělosti a nedostatku sociálního kontaktu.

Právě osamělost je notorickým problémem stáří a zároveň hlavním motivem, který vede k „telefonnímu důchodu“. A i když mohou být nové komunikační technologie užitečným nástrojem, jak propojit seniory s jejich blízkými a dalšími lidmi, zároveň je od těchto kontaktů mohou vzdalovat a stávat se jen útěchou z nouze – jednoduše řečeno, proč za babičkou jezdit, když jí můžeme zavolat videohovorem, a proč s ní něco podnikat, když se přece sama tak dobře zabaví u Facebooku.

Na povrch tu vyplouvají nepříjemné otázky morálky a důstojnosti, které ve veřejné debatě bohužel moc často nezaznívají. Zase si tu lze pomoci užitečným srovnáním s tím, jak přistupujeme k dětem. Kdybych navrhl, že dětem ve školkách není potřeba vymýšlet pestrý program, protože mohou koukat na TikTok, a místo vychovatelek si s nimi mohou povídat chatboti, nejspíš by se to setkalo s vlnou nevole. U seniorů ale podobné nápady často procházejí bez povšimnutí, nebo je dokonce leckdo vítá – a o přístupu západní společnosti ke stáří to nevypovídá nic hezkého.

Před pár lety plnily média zprávy o tom, jak budou revolučním přínosem v domovech pro seniory roboti, kteří klientům poskytnou péči i společnost. Už na první pohled tu hrál roli cynický ekonomický motiv, který bývá skloňován dodnes – pečující personál je drahý a nedostupný, demografická křivka je neúprosná, starých lidí přibývá a technologie jsou skvělou cestou, jak systém péče udržet v chodu bez zvyšování nákladů.

Rychle se ovšem ukázalo, že tato představa je (prozatím) nefunkční dystopickou iluzí. Drtivá většina pokusů o nasazení robotů do domovů pro seniory selhala a i v často skloňovaném Japonsku jde o marginální fenomén. Mohly za to jednak vysoké náklady na údržbu spojené s neschopností robotů, ale i zásadní nepochopení toho, proč a jak si vyhledáváme společnost jiných lidí.

Stephanie Murray v analýze pro The Atlantic upozorňuje, že valná většina studií, údajně prokazujících pozitivní přínos kontaktu s roboty, má zásadní metodologické vady a ve skutečnosti naznačuje spíše opak. Pokud už senioři nějaké roboty ocenili, byla to většinou robotická „zvířata“, která mají jasný charakter hračky, a nikoliv humanoidní roboti, kteří jsou zjevně nedůstojnou náhradou živého člověka.

Ve většině případů navíc pozitivní interakce s roboty neprobíhaly o samotě, ale kolektivně, za přítomnosti pečujícího lidského personálu, kdy tak celá situace připomínala spíše společné sledování televize než skutečný individuální kontakt s robotickým „společníkem“. A za zmínku stojí i postřeh, že většina studií vůbec nezohledňuje názory a zkušenosti ošetřovatelů, kteří problematice péče o seniory rozumí nejlépe.

Tam, kde selhali „hmotní“ humanoidní roboti, ovšem o pár let později nastoupili virtuální AI chatboti, jejichž dopad je mnohem zákeřnější. Často debatovaná AI psychóza (tedy situace, kdy uživatel uvěří, že je chatbot myslící bytost, a začne se v nekonečných konverzacích propadat do spirály bludů) ohrožuje především zranitelné skupiny obyvatel, tedy kromě mladistvých třeba právě i seniory. A jak ukazuje řada svědectví (např. zmiňovaná reportáž Anny Koucké), jde o čím dál větší problém.

Rizika jsou nabíledni – typická tendence chatbotů k pochlebování a utvrzování názorů uživatele je u seniorů více než problematická, může se promítnout i do oblasti zdravotních informací a diagnóz (když na stížnosti seniora nemá čas přepracovaný lékař, všechny domněnky mu rád potvrdí chatbot) a o dezinformacích a politické radikalizaci ani není třeba hovořit.

Existence tragicky osamělých seniorů klábosících s AI je ale především příznakem mnohovrstevnatého selhání celé společnosti. Ve veřejné debatě se často objevuje dobře míněný, ale ve skutečnosti neuvěřitelně naivní a nebezpečný názor, že AI společníci jsou přece fajn věc, protože je lepší, když si se seniorem povídá alespoň chatbot, než kdyby mu nedělal společnost nikdo.

V magazínu New Yorker tak loni argumentoval i psycholog Paul Bloom, jehož esej je výstižným příkladem tohoto scestného uvažování. Vychází přitom ze zcela pádných tezí. Podotýká, že hloubku osamělosti ve stáří si většina mladších lidí ani neumí představit a že nikdo si také v mládí nepřipouští, že jednou nejspíš skončí jako osamělý senior odkázaný na pomoc druhých.

Zároveň také zcela na rovinu přiznává, že aby AI společníci mohli fungovat, musí být celé schéma založeno na neustálém záměrném lhaní. Chatboti jsou efektivní mašiny na falešnou empatii, ale výzkumy ukazují, že lidé (někdy) preferují konverzaci s robotem před rozhovorem s člověkem, jen pokud neví, že je na druhé straně stroj. Seniorům (či komukoliv dalšímu) je tedy potřeba buď cynicky lhát o tom, kdo si s nimi vlastně povídá, a pokud už je existence chatbota přiznaná, musíme jim (zcela v rozporu s realitou) vsugerovat, že chatbot je skutečná, myslící „umělá inteligence“ a nikoliv jen šikovný nástroj na generování statisticky pravděpodobného textu.

Když se neuchýlíme ani k jedné z těchto lží, domněnky o pozitivním účinku využívání AI na pocity osamělosti se rozpadají. Lidé totiž mají svou důstojnost. Pokud jsou místo skutečné lidské společnosti odkázáni na debatu se strojem, dobře chápou, že jde jen o náhražku, a jejich duševní pohoda se nejspíš naopak zhorší, protože tuší, že je společnost z úsporných důvodů odsunula na okraj.

Bloom v tomto bodě podotýká, že i falešný společník je lepší než žádný, a sklouzává tím na nebezpečnou šikmou plochu. Stejně jako většina dalších, stejně smýšlejících lidí si neuvědomuje, že nežijeme ve vakuu, a argument „radši AI než úplná samota“ bude rychle a neodvratně zneužit ze zištných pohnutek. Jednoduše řečeno, vždy tu mnohé politiky, podnikatele a bohužel i řadové občany napadne, že když si důchodci mohou povídat s chatboty, nemusíme vyhazovat peníze na ošetřovatele či kluby seniorů.

Je to podobné, jako kdybychom si řekli, že když pro lidi bez domova údajně „nemáme“ byty, alespoň jim postavíme stany – a od zdánlivě dobré myšlenky už je pak jen krůček k nápadu, že se se stanem spokojí třeba i kverulující studenti, pro které je ty dostupné byty také zbytečné stavět. Vždy je v pozadí primárně zištný motiv a nedostatek solidarity – který se v případě seniorů bohužel projevuje násobně více než u dětí.

Leckdo by mohl nadhodit, že když seniorovi nedopřejeme ani „AI kamaráda“, upíráme mu tím společnost a útěchu – ve skutečnosti mu ale odkázáním na AI upíráme přítomnost živého člověka, myjeme si nad ním ruce a zbavujeme se odpovědnosti za jeho neuspokojivou situaci. Papež Lev XIV. ve své nedávné encyklice podotýkal, že se v debatách o AI často zapomíná na otázku nezcizitelné lidské důstojnosti – a když si její existenci připustíme, těžko můžeme bez uzardění dál propagovat AI jako lék na samotu.

Ukazuje se, že rizika nových technologií dopadají plošně na celou společnost. Pokud je u jedné populační skupiny řešíme výrazně jinak než u druhé, může to naznačovat, že něco děláme špatně. Pokud chceme někoho od technologií a platforem co nejvíc odstřihnout a vše řešit jen zákazy a kontrolou (jako tomu bývá u mladých), zjevně je to jen polovičaté a v důsledku škodlivé řešení – úplně stejně, jako když naopak jinou skupinu (tedy seniory) na novoty odkážeme bez ohledu na její přání, protože se o ni odmítáme solidárně starat a věnovat jí pozornost a peníze.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.