Pod čarou: Nejsme osamělí. Možná jen máme na přátele příliš velké nároky

Epidemie osamělosti nezadržitelně postupuje. Alespoň by se to mohlo zdát při pohledu na nesčetné ankety a výzkumy, které v posledních letech zaplavují média a poukazují na rostoucí problémy s osamělostí v různých skupinách obyvatel po celém světě.

Osamělost se jako zásadní sociální problém začala ve velkém skloňovat už v dobách pandemických lockdownů a od té doby povyk jen dál nabývá na síle. Jak už to ale bývá pravidlem u všech virálních panik, i z osamělosti se časem stala prázdná nálepka a fráze, která jen rozmlžuje a zakrývá skutečnou podstatu problému.

Když začneme toto téma zkoumat podrobněji, rychle zjistíme, že pod slovem osamělost si lidé představují řadu různých, často velmi odlišných věcí, které se skutečnou osamělostí nemají moc společného – což ovšem neznamená, že by nestály za pozornost.

První zádrhel nastává už ve chvíli, kdy chceme údajně sílící osamělost nějak vyčíslit. V různých výzkumech je totiž vnímána buď jako exaktní veličina vyjádřená úbytkem přátel či sociálních vazeb, nebo jako vágní pocit, který mají osaměle se cítící respondenti. I přesná čísla a data mohou být ve skutečnosti dost zavádějící (o tom více níže) a s pocity je to ještě horší – osamělost totiž může označovat řadu různých emocí.

Při věcném pohledu na bohatost našeho společenského života a počet mezilidských vazeb toho moc nezjistíme – obyvatelé ve velkých městech si někdy mohou připadat osaměleji než na vesnici, osaměle se mohou cítit i lidé s početnou rodinou a spoustou přátel. Pocit osamělosti není nutně spojen s životem o samotě (angličtina si v tomto ohledu lépe poradí s výrazy loneliness a solitude) a jeho kořeny tak musí ležet jinde.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Spisovatelka Olivia Laing, která na toto téma v roce 2016 napsala skvělou knihu The Lonely City, osamělost definuje jako nedostatek či úplnou nedostupnost emočního spojení, blízkosti a intimity s jinými lidmi. Je to i potřeba být viděn a nacházet empatickou odezvu pro své emoce, a té se v současnosti mnoha lidem nedostává.

Velmi podobně přistupuje k věci i norská autorka Hilde Østby, která v nedávno vydané publikaci So Lonely osamělost popisuje tak, že jde o nemožnost mít sociální kontakt, po kterém toužíme. Pod tuto definici se vleze ledasco – od skutečné sociální izolace přes nespokojenost ve vztazích až po obyčejnou nudu, ale právě proto skvěle dokládá, jak neuchopitelný koncept osamělost vlastně je.

Faktem zůstává, že ústřední pocitovou složkou osamělosti je především emoční neviditelnost či nedostatek odezvy od jiných lidí. A když se na „epidemii osamělosti“ začneme dívat touto optikou, vše se najednou začne vyjasňovat.

Velkou pozornost před časem přitáhla esej socioložky Allison Pugh, která se rozhodla blíže rozebrat ony všeobjímající pocity neviditelnosti a odosobnění – právě odosobnění je totiž podle ní emocí, pro kterou „osamělí“ lidé jen špatně hledají to správné slovo.

Pugh konstatuje, že data o údajném růstu osamělosti jsou nejednoznačná. V mnoha zemích a věkových kategoriích rostou pocity osamělosti jen mírně nebo zůstávají na stejné úrovni, a údajný úbytek přátel a sociálních vazeb vyvolaný pandemií se po jejím konci v mnoha oblastech také vrátil na původní hodnoty. Nelze však popřít, že mezi lidmi skutečně „něco“ sílí, a když začneme tyto pocity zkoumat, většinou se dobereme k „neviditelnosti“.

Dojem, že jsme jen anonymní kolečko ve stroji a nikoho nezajímáme, je běžným doprovodným jevem modernity a debatuje se o něm již bezmála dvě staletí. V současnosti ale z mnoha důvodů může skutečně mimořádně sílit. Na osobní rovině hraje významnou roli nástup sebestředné „terapeutické“ kultury, kvůli které klademe na lidi ve svém okolí mnohem větší nároky a pak zákonitě dochází k frustraci.

Vedle toho se projevují i proměny práce. V profesích všeho druhu, od dělnických po kancelářské, se klade čím dál tím větší důraz na optimalizaci a robotický charakter pracovních procesů, ve kterých už pak nezůstává žádné místo na empatii a spontánní mezilidskou interakci (stačí se ostatně podívat na čerstvou kauzu kolem brigádníků Knihobotu).

Frustrace z neviditelnosti, odosobnění a nedostatku emoční odezvy se nakonec promítá i do politických nálad. Pugh výslovně zmiňuje amerického prezidenta Trumpa, jehož volební úspěch byl mimo jiné zapříčiněn tím, jak svým voličům opakovaně zdůrazňoval a potvrzoval existenci a důležitost jejich názorů a starostí.

Pocit „být slyšen“ je nesmírně důležitý, a i když můžeme cynicky namítnout, že Trumpovi a dalším politikům podobného ražení jsou problémy voličů ve skutečnosti ukradené, na věci to nic nemění – i symbolické naslouchání je důležité, a když naopak např. česká liberální pravice opakovaně trvá na tom, že občané se pletou, stěžují si zbytečně a ve skutečnosti se mají skvěle, nemůže se divit, že ve volbách opakovaně selhává.

Mohlo by se zdát, že alespoň dílčí lék na „neviditelnost“ jsou sociální sítě, které posilují mezilidskou interakci, ale Pugh varuje, že je to spíše past. Sociální sítě už dávno nejsou sociální a empatickou emoční odezvu od jiných lidí na nich najdeme jen těžko. Naopak ve velkém posilují pocity odosobnění, což se ale lídři Silicon Valley snaží skrývat. Potřebují prodat své platformy, proto tak často skloňují slovo „osamělost“ a výrazům jako „odosobnění“ se vyhýbají jako čert kříži – jinými slovy nabízejí falešná řešení na problém, který sami pomáhají tvořit.

V debatách o epidemii osamělosti se často šermuje statistikami o tom, jak lidem ubývají přátelé. Je to zdánlivě logický směr uvažování – čím méně máme kamarádů, tím více jsme osamělí – ale ani tento přístup není ideální a s definicí osamělosti coby nedostatku přátel si rovněž nevystačíme.

Zajímavě to popisuje americký sociolog Claude Fischer, který údajnou epidemii osamělosti neváhá rovnou označit za mýtus. Podotýká, že starosti o úbytek přátel se v médiích skloňují již nejméně sto let a paniky okolo rostoucí osamělosti nejsou žádnou novinkou. I když by se podle statistik mohlo zdát, že lidem dnes více než kdy jindy ubývají přátelé, metodika těchto výzkumů nakonec zpravidla selhává na tom, že vůbec není jasné, kdo přesně je náš „přítel“.

Fischer upozorňuje, že přátelství je tak, jak jej vnímáme dnes, relativně moderní koncept. Za přátele většinou označujeme lidi, se kterými nás pojí nějaké specifické, hlubší, osobní emoční pouto. Zdráhali bychom se tak automaticky označit lidi, jejichž vztah k nám je předurčen jen různými společenskými strukturami – tedy typicky kolegy v práci, sousedy, příbuzné, souvěrce apod.

Historicky to ovšem bývalo naopak – drtivou většinu mezilidských vazeb dříve tvořily právě tyto „povinné“ vztahy a většina lidí neměla čas ani postavení na to, aby si „jen tak“ udržovala zdánlivě frivolní přátelské vztahy s lidmi, ke kterým neměli žádné věcné pouto. Takový typ přátelství býval vyhrazen spíše elitám, a současný „úbytek přátel“ tak může být způsoben i tím, že si děláme nárok na vztahy, na které jsme dřív nemohli ani pomyslet.

Nástup „nového“, hlubšího a na emocích postaveného přátelství souvisel i s příchodem kapitalismu a průmyslové společnosti, který zjednodušil a komercionalizoval dříve komplexní a mnohoznačné profesní či komunitní vztahy. Odosobnění těchto vazeb otevřelo prostor pro vznik nových vztahů a najednou se objevil moderní koncept „kamaráda“, od kterého toho vyžadujeme čím dál víc.

Když dnes respondenti v anketách uvádějí, že jim ubývají „blízcí“ přátelé, nejspíš tím myslí něco zcela jiného, než co by za blízké přátelství označovali před sto lety, a statistiky tak ztrácejí na relevanci. K tomu se navíc přidává i kulturní kontext – lidé v Asii vnímají přátelství jinak než Američané – a zapomenout nelze ani na mezigenerační změny v definici přátelství.

Neznamená to ale, že by byl úbytek přátel naprostý blud. Fischer nevylučuje, že sílící odloučení v důsledku všeobecné digitalizace (které se projevuje prací na home office, dovážkami nákupů a jídla, online komunikací apod.) může být novým a nezanedbatelným faktorem.

Sociální sítě mohou navíc podporovat různá kognitivní zkreslení (zdá se nám, že všichni přátelé na Instagramu či Facebooku mají víc kamarádů než my, protože logicky sledujeme především lidi s nadprůměrně početnými sociálními vazbami) a zapomenout nelze ani na zmiňovanou terapeutickou kulturu – přátelské vztahy prostě ke své škodě čím dál víc roznimráváme a pak se nám zdá, že jsou málo kvalitní a zasloužíme si víc.

Fischer proto konstatuje, že údajná epidemie osamělosti je často spíše úbytkem přátel, který ale lze statisticky jen velmi obtížně doložit a vůbec není jasné, co si pod ním lidé vlastně představují. V mnoha případech lidem přátelé ve skutečnosti neubývají, ale trápí je údajná nižší kvalita těchto vztahů a také frustrace spojená s obecným rozpadem komunitního života, což je ale zcela odlišná kapitola.

Právě komunitní život a jeho absence je faktor, ke kterému se při analýzách epidemie osamělosti dobírá čím dál víc lidí. Fischer i další autoři podotýkají, že i rozpad komunit je evergreen, proti kterému se brojí již celé dekády, ale také zde je potřeba pamatovat na rozdíl mezi realitou a emocemi – spousta lidí má zkrátka pocit, že se komunity rozpadají a mohly by být silnější, a vyvracet to prostřednictvím statistik ničemu nepomáhá.

Pokud připustíme, že jsme na tom s komunitním životem tak či onak špatně, můžeme z toho jistě vinit řadu zmíněných vnějších systémových vlivů, jenže část viny neseme sami – prostě si jej odmítáme budovat a udržovat.

Hezký náhled na to nedávno ve sloupku pro Guardian nabídl spisovatel Stephen Marche, kterého trápil úbytek přátel, a tak se zašel poradit ke svému kamarádovi jménem Gerry. Tomu sice táhne na devadesát, ale přátel má celé zástupy. Když Marche začal zkoumat, proč je Gerry na rozdíl od něj takový sociální magnet, dospěl k banálnímu poznání. Gerry prostě všechny lidi ve svém okolí opakovaně uhání tak dlouho, až s ním zkrátka jdou podniknout nějakou společnou aktivitu. A i když kvůli tomu možná působí jako trochu otravný dědek, o kamarády každopádně nemá nouzi.

Působí to jako úsměvná anekdota, která ale demonstruje důležitou společenskou změnu, o které mluví i zmiňovaný Claude Fischer. Naši předkové nemuseli mít nijak zvlášť rozvinuté charisma a komunikační dovednosti, protože do většiny mezilidských vztahů byli prostě vrženi, aniž by se jich někdo ptal – ať už to byly široké rodiny, farnosti, pracovní kolektivy, sousedské komunity apod. Kamarády si tak nemuseli hledat.

Dnes je ale situace opačná, a pokud si chceme nějaké přátele pořídit, musíme je aktivně nahánět. Do cesty se nám ovšem staví naše vysoké nároky a individualismus prosáklý všemi vrstvami společnosti, a k funkčním kamarádským vztahům se často doberou jen ti nejvíce talentovaní a neodbytní jedinci.

Dá se to popsat i tak, že řada lidí by chtěla více blízkých mezilidských vazeb a silnější komunitní život, ale zároveň trvají na svém soukromí a odmítají vstupovat do vztahů a situací, kde by neměli věci pod kontrolou, museli by se občas někomu podřizovat a ve vzájemném styku zažívat různé nepříjemnosti – pak se ale nemohou divit, že se ona vysněná přátelství a blízkost odmítají zhmotnit.

Na tento paradox začíná nejen na sociálních sítích poukazovat stále více lidí, kteří upozorňují, že dle otřepaného přísloví je k výchově dítěte (a řadě jiných věcí) potřeba celá vesnice, jenže nikdo jaksi nechce být vesničanem.

Začíná to již u neschopnosti překonat sebemenší nepohodlí a věnovat blízkým i vzdálenějším přátelům čas a pozornost, i když se nám to zrovna nehodí, a toto selhání a svůdná ideologie individualismu se pak jen dál posiluje. Toužíme po hlubokých blízkých vztazích, ale podceňujeme povrchní známosti, small talk a zdvořilostní konverzace se sousedy, kolegy či zcela náhodnými cizinci.

A i když často hovoříme o potřebě komunitního života, zpravidla si onu komunitu představujeme jen jako nám blízké a podobné lidi, což ovšem s reálnou funkční komunitou nemá pranic společného – ta totiž nevyhnutelně zahrnuje i nepříjemné, složité a v různých ohledech vzdálené osoby, bez kterých ale jde jen o nakašírovanou iluzi „komunity“ (stačí se ostatně podívat na nejrůznější populární „sousedské“ slavnosti a aktivity, které zejména ve větších městech takřka bez výjimky přitahují jen lidi ze zcela stejných společenských a kulturních kruhů).

Výsledkem je situace, kdy si sice možná někdo sem tam pořídí ony vysněné blízké přátele, ale na obecné rovině sílí pocity neviditelnosti, vyloučení, odosobnění a ztráty společenských vazeb. Jak navíc podotýká Olivia Laing, čím jsme izolovanější, tím víc v nás sílí bezdůvodný paranoidní strach z cizích lidí, který nám dál znemožňuje navazovat nové vztahy.

Při průjezdu českým venkovem a suburbiemi u nových domů vidíme jen neprostupné betonové zdi. Ve volbách skórují Motoristé, kteří filozofii vyhroceného individualismu přetavili v atraktivní politický program. A za vysokými ploty a temnými skly velkých SUV dál kvasí směs různých trápení, kterou jsme si zvykli označovat jako „epidemii osamělosti“, ale přitom nemusí mít se skutečnou osamělostí nic společného.

Dokud nezačneme více pátrat po povaze věcí, které se skrývají za vágními nálepkami typu „osamělost“ či „úbytek přátel“, skutečného řešení problému se nedobereme a špatně artikulované frustrace a nenaplněné emoční potřeby budou dál postrkovat celou společnost k temným koncům.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.