Hlavní obsah

Pod čarou: Osamělost se nám zažrala pod kůži. Může za to posedlost kontrolou

Foto: Barbora Tögelová, Seznam Zprávy

Nezvládáme small talk, známým se na ulici vyhýbáme obloukem a v obchodech se automaticky hrneme k samoobslužným pokladnám.

Reklama

Krize osamělosti stále sílí a dnes už ji těžko můžeme zdůvodňovat jen dozvuky pandemie.

Článek

V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.

S odstupem téměř dvou let se ukazuje, že lockdowny byly skutečně jen dílčím a přechodným faktorem, a současným potížím s osamělostí bychom nejspíš čelili úplně stejně, i kdyby žádný covid nepřišel. Statistiky například ukazují, že u Američanů klesal počet kontaktů s přáteli (a tedy rostla osamělost) v období 2014-2019 ještě rychleji, než v následujících pandemických letech.

Samozřejmě lze jít ještě hlouběji do minulosti, protože souvislost modernity a nástupu průmyslové společnosti s rozpadem tradičních rodinných a komunitních struktur, individualizací a osamělostí je klasickým tématem společenských věd, a závěry notoricky populárního bestselleru Bowling Alone by šlo citovat donekonečna.

Ničím novým není ani hledání souvislostí mezi růstem osamělosti a nástupem sociálních sítí a dalších nových digitálních komunikačních platforem. Při něm se ale ukazuje zásadní mezera v celém pátrání po příčinách epidemie osamělosti. Často se bere za samozřejmé, že lidé (a zejména mladší generace) stále „čumí do obrazovek“ a proto se nejdou družit do společnosti, a osamělost je tak technologiemi či jinými tlaky způsobena jaksi automaticky.

Tuhle nepřesnou zkratku lze ale vyvrátit jednoduchým protiargumentem, že sociální sítě mohou ve spoustě případů k navazování kontaktů pomáhat. Nové technologie na nás totiž nepůsobí napřímo – jejich pozitivní i negativní dopady (tedy například právě osamělost a rozpad sociálních vazeb) většinou vyvolá až proměna společenských norem, kterou podněcují.

Co si pod tím představit? Nástup nové chatovací aplikace automaticky nezpůsobí, že zítra zavře naše oblíbená hospoda – k tomu dojde až kvůli proměně našeho chování, kterou ona aplikace způsobila. A teprve při pohledu na tento nenápadný mezičlánek celého řetězce se ukáže, jak nepříjemně daleko už naše proměna v poustevníky pokročila.

Newsletter si můžete poslechnout i v audioverzi.

Už nikdy se nám nikam nebude chtít

Ten nejjednodušší mechanismus nedávno vystihl sloupkař Arthur C. Brooks konstatováním, že osamělost je sebeposilujícím jevem. Čím je člověk osamělejší, tím méně má motivace a vůle k navazování sociálních kontaktů. Na svůj stav si čím dál tím víc zvyká a bere ho za normální. Řada lidí, zejména v západních společnostech, si postupně odvykla dříve běžné úrovni společenského kontaktu, a pandemie tuto „naučenou“ osamělost jen dál utvrdila.

Brooks jako řešení nepřekvapivě navrhuje, abychom zkrátka vědomě více tlačili na změnu svého chování, chodili ven a setkávali se s přáteli i přesto, že je nám to zprvu nepříjemné a nechce se nám do toho. Taková rada je sice dobrá a správná, ale pomíjí fakt, že mezilidský kontakt se řídí určitými normami, které lze jen těžko zvrátit vůlí jedince a které se také zásadně proměnily.

Blogerka Haley Nahmanová to dobře ilustrovala postřehem, že zatímco dříve byla asociálnost a odpor ke společenskému životu negativně vnímanou vlastností a výsadou podivínů, postupně se z ní stala tolerovaná a někdy i opěvovaná věc, za kterou se rozhodně nikdo nemusí stydět.

Projevuje se to zejména v řadách mileniálů či generace Z, kde jsou na denním pořádku laskavé a pozitivně chápané memy o tom, jak nesnášíme telefonní hovory či dokonce neohlášené návštěvy, nezvládáme small talk, známým se na ulici vyhýbáme obloukem a v obchodech se automaticky hrneme k samoobslužným pokladnám.

Memy opěvující extroverzi a lásku k večírkům a lidem příliš časté nejsou, kdežto vtipů o tom, jak je skvělé být introvertem, jsou sociální sítě plné. Nahman podotýká, že dokud jsme uzavření v této názorové bublině, osamělé chování nám přijde zcela normální či obdivuhodné, ale pokud se donutíme na celou situaci podívat zvenčí, dojde nám, jak moc je to špatně.

K vystrčení hlavy z pohodlného osamělého kokonu je ale potřeba velké úsilí, které se ještě násobí, když jsme mu odvykli a musíme se jej znovu učit. Jednoduše řečeno je mnohem jednodušší libovat si v identitě zadumaného introverta, než se trochu zasnažit a prohodit pár vět se sousedkou, jakkoliv je to pro nás prospěšné.

Aplikace svolá mejdan za vás

Právě zde se projevuje jeden ze skutečných přímých mechanismů, kterými technologie podporují osamělost. Mezilidské vztahy se neudržují automaticky, a také neplatí, že bychom za jejich udržování byli všichni zodpovědní stejně.

Někteří lidé jsou pro posilování rodinných a komunitních vazeb významnější, a po většinu historie to nepřekvapivě bývaly matky, babičky a další ženy, které tuto roli bohužel tradičně vykonávaly zdarma a bez toho, aniž by se jich někdo ptal na jejich názor. Společenský pokrok z nich tuto roli automatického kinkeepera naštěstí sejmul, aniž by se o ni ovšem solidárně podělil někdo jiný, a v poslední době ji tak stále více zastupují právě nové technologie.

Zdánlivě už není potřeba aktivní kamarád, který by zdlouhavě obtelefonovával společné známé a organizoval oslavy nebo výlety, protože to přece jednoduše zastoupí eventy na Facebooku nebo jiná obdobná platforma. Ta je ovšem jen nemyslícím kusem kódu, kterému je náš společenský život ukradený, a pokud někdo ono úsilí k organizaci společného setkání nevynaloží, zůstaneme sedět doma.

Spoléhání na platformy a aplikace zprostředkovávající společenský kontakt vede i k tomu, že jsou všechny společné aktivity stále kontrolovanější a více plánovanou záležitostí. Vše má své pevně dané místo ve sdíleném kalendáři, a reportérka Terry Nguyen nedávno sžíravě rozebrala rostoucí popularitu aplikací, které umožňují zorganizovat party tak, aby byl program a osazenstvo domluvený dlouho dopředu a hlavně nedošlo k tomu, že by na večírek nedej bože přišel někdo nezvaný či neočekávaný – jakkoliv je to přesně ta věc, která tomuto typu setkání dodává zásadní porci překvapení a zábavy.

Mezilidský kontakt nezprostředkovaný technologiemi je nejen náročný a vyžadující jistou sociální inteligenci a zkušenosti, ale patří k němu i skutečnost, že v něm z logiky věci nikdy nemáme vše zcela pod kontrolou, protože na jakékoliv setkání jsou zkrátka potřeba minimálně dva lidé.

Půvab technologií, od samoobslužné pokladny až po digitální organizéry a pozvánky, je právě v tom, že nám tuto kontrolu alespoň zdánlivě dávají. Textová zpráva je proto také mnohem příjemnější než telefonní hovor, a objednávka jídla od dovážkové služby vyžaduje mnohem méně improvizované interakce než večeře v hospodě.

Odložit brnění a usednout u baru

Právě přehnaná potřeba kontroly a strach z neočekávaného je možná jednou ze zásadních a přitom málo diskutovaných příčin rostoucí osamělosti. Napadlo mě to při čtení předloni vydané publikace s lakonickým názvem Drunk, ve které se filozof Edward Slingerland snaží najít odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku – proč se lidé už od doby kamenné tak strašně rádi prolévají alkoholem.

Z evolučního hlediska totiž na první pohled nedává smysl, proč by nějaký živočišný druh dlouhodobě konzumoval velmi nebezpečnou a mimořádně škodlivou drogu, a zároveň vše nelze jednoduše svalit na návykovost alkoholu. Slingerland nachází odpověď v tom, že dominance lidského druhu stojí především na našich mimořádných schopnostech vzájemné spolupráce a kreativním myšlení. Zvídavost a kreativitu ovšem v dospělosti blokují naučené zvyklosti a rutina, a společenský kontakt zase omezuje naše přirozená nedůvěřivost k cizincům. Oba problémy jednoduše a relativně prakticky odbourává alkohol (popř. jiné, obdobně působící drogy), a tak bylo pivo či víno nedílnou součástí všech setkání, vyjednávání a oslav ještě před nástupem zemědělství.

Zbavit se ostychu, prolomit bariéry a vyměňovat si nápady s novými známými lze samozřejmě i bez alkoholu (jak podotýká i Slingerland), ale pravdou tak jako tak zůstává, že bez odbourání nedůvěry a studu společenský život a setkávání nikdy nenaplní svůj plný potenciál a nevede k navazování nových vztahů a úspěšnému boji s osamělostí.

Tento poznatek kromě Slingerlandova ovíněného spisu dobře rozvíjí i kniha Dancing in the Streets, ve které americká esejistka Barbara Ehrenreichová v roce 2006 zmapovala historii karnevalů, masopustů a jiných typů oslav, které se točily okolo nevázaného veselí a extatického tance na veřejnosti.

Ve středověku šlo o běžnou součást života, ale v následujících staletích začala církev, stát i veřejnost tyto zvyky stále více opouštět. Ehrenreichová hledá příčiny úpadku na počátku novověku v 16. století, kdy lidé pod vlivem společenských a kulturních změn začali sebe sama stále více vnímat jako jedince s vlastní svébytnou identitou.

Dříve se identifikovali především se svou komunitou a společenskou vrstvou, ze které se tak jako tak nemohli vymanit a jejich život by bez této příslušnosti nedával smysl. Když se ovšem objevila reálná (byť stále velmi omezená) možnost dosáhnout vyššího majetku a postavení díky vlastní aktivitě a budování osobního obrazu v očích ostatních, nastoupila i mnohem větší potřeba sebekontroly a z ní pramenící úzkost a stud.

Jednoduše řečeno, najednou nebylo vhodné se opít a pak divoce a bezstarostně tancovat s ostatními sedláky na návsi, protože se objevila dříve nelogická obava „co by na to řekli lidi“. Ehrenreichová pak klade rovnítko mezi tuto změnu chování a doložený růst sebevražd a depresí, ke kterému docházelo zejména v protestantských společnostech, které si na budování důstojného veřejného obrazu a odporu k veřejným radovánkám zvlášť zakládaly.

Rostoucí potřebu kontroly nad sebou samým a budování vhodné osobní image lze pak snadno dál stopovat až do současnosti, kde ji zjevným způsobem ještě dále násobí sociální sítě a obecná kulturní změna. Bloger Freddie deBoer to nedávno vystihl konstatováním, že ještě v 90. letech jsme měli „jen“ svou vlastní (byť samozřejmě také úzkostnou a nejistou) osobnost, ale internet nám pak dodal ještě druhé, digitální ego, které nás ještě víc hlídá a omezuje jaksi zvenčí.

Zapadá do toho ostatně i trend klesající spotřeby alkoholu a drog u nejmladších generací. Ten jejich příslušníci zdůvodňují nejen pochopitelnými zdravotními ohledy, ale také právě snahou o větší efektivitu tváří v tvář nárokům práce a studia a obavami z nežádoucí ztráty sebekontroly, a vše se ještě dál zacyklí s přihlédnutím k tomu, že klesající míru pití podporuje i klesající míra sociálních kontaktů.

Nechat se překvapit jinými lidmi

Lze se z dlouhodobě rostoucích snah o sebekontrolu, asociálního chování a osamělosti vůbec vymanit? Jedno z nejjednodušších praktických řešení k nabourání neustálé kontroly a plánování shrnula reportérka Guardianu Elle Huntová do pěkné fráze „radikální moc poflakování“.

Vysvětluje, že starosti spojené s prací a rodinným životem nám samozřejmě ubírají čas na přátele, ale ani tak není vždy potřeba dopodrobna plánovat program každého setkání a kávu s kamarádkou odbavovat stejně jako byznysový meeting. Je mnohem lepší věnovat se náhodným, „nestrukturovaným“ aktivitám, a místo vyhrazeného času v kavárně spolu jít třeba na poštu nebo na nákup, protože se tím mnohem více blížíme způsobu, jakým jsme s kamarády utužovali vztah v mládí (a taky ty rohlíky někdy koupit musíme).

K tomu patří i smíření se s faktem, že ne vždy se zkrátka vše dokonale povede a zažijeme něco neopakovatelného, právě naopak – občas se prostě nevyhnutelně budeme nudit, něco se nepovede nebo se stane něco neplánovaného. Proto je také možné zahodit plánovací aplikace a přijmout riziko, že si s sebou někdo na party přivede příliš potrhlého známého, nebo že se po pár sklenkách náhodnému kolegovi z práce svěříme s něčím, co bychom mu za střízliva neřekli.

Možná ještě důležitější než udržování blízkých přátelských vztahů je ovšem navazování těch volnějších, a i tady je nutné vzdát se trochu sebekontroly a nervozity. Small talk s prodavačem či sousedem je většinou mnohem méně stresující záležitost, než jak si ji předtím v hlavě malujeme, a navíc odbourává osamělost u obou stran hovoru (pokud si ovšem u pokladny nebudeme povídat s umělou inteligencí, což je vzhledem k současnému dění stále nevyhnutelnější scénář).

Zdánlivě je v tom jen malý rozdíl, ale přesto je důležité chápat, že nás ekonomické, společenské a technologické změny neudělaly osamělými automaticky a napřímo, ale že jsme se pod jejich tlakem sami rozhodli být více osamělí a tomu přizpůsobili své hodnoty a normy, byť to rozhodně nebyla zcela svobodná a vědomá volba.

Coby jedinci sice většinou nemáme možnost nějak rychle a zásadně změnit fungování práce, rodiny nebo digitální komunikace, ale pořád si můžeme uvědomit, že přehnaná sebekontrola a nedůvěřivost jsou věci, které jsme si v hlavě zafixovali sami. Prvním krokem k boji s osamělostí je tak prolomení těchto vnitřních bariér. Není to jednoduché, ale dokud budeme z averze k telefonování a nedostatku konverzačních dovedností dělat zábavnou a obdivuhodnou věc, daleko se nepohneme.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do svého e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.

Reklama

Doporučované