Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Producent a režisér Radovan Síbrt, bratr jedné z obětí a hlavních svědkyň v kauze Bambini di Praga, napsal dopis České filmové a televizní akademii (ČFTA). V dopise, na který upozornil filmový kritik Kamil Fila na svém facebooku, žádá členy, aby nevysílali snímek režiséra Ondřeje Provazníka Sbormistr do oscarového klání.
Provazníkův Sbormistr pojednává o sexuálním zneužívání nezletilých v prostředí pěveckého dívčího sboru a je podle tvůrců pouze inspirován skutečnými událostmi. Podle dopisu Radovana Síbrta ale není pochyb o tom, že film přímo odkazuje ke kauze sbormistra Bohumila Kulínského a sboru Bambini di Praga.
Zásadní emoční dopad na oběť
V dopise jmenuje řadu podobností filmu se skutečnými událostmi, například prostředí a fyzickou podobnost filmového sbormistra i jeho matky se členy rodiny Kulínských. „Inspirace prostředím a dynamikou sboru Bambini di Praga tam byla, to jsme nikdy nepopírali,“ připouští režisér snímku Provazník.
Jak navíc zdůrazňuje Síbrt, hlavní postava filmu se stejně jako jeho sestra jmenuje Karolína. „Podobností mezi vyprávěním Karolíny a finální podobou filmu je celá řada,“ zdůrazňuje v dopise Síbrt. Skutečná Karolína přitom byla podle Síbrta „jedinou Karolínou v celé kauze Bambini di Praga“ a i přes některé změny je podle Síbrta zjevné, že se jedná právě o její příběh.
Seznam Zprávy oslovily Síbrta se žádostí o vyjádření, nechtěl ale dopis více komentovat.
„Zvenčí se může zdát, že například stejné jméno postavy nemůže ublížit, ale realita může být jiná. Může to mít na oběť zásadní emoční dopad,“ komentuje spor Jitka Poláková, ředitelka centra ProFem, které pomáhá obětem sexuálního násilí.
„Shoda jmen je nešťastná náhoda,“ oponuje režisér Provazník s tím, že při počtu obětí Kulínského, kterých bylo jen u soudu 49, se „shodě nedalo zcela vyhnout“. „Jména postavám jsem dával až po dvou letech rešerší, s konkrétní touto svědkyní, s níž jsem navíc nemluvil, jsem si to při psaní scénáře vůbec nespojil,“ dodává.
Filmový sbormistr se podobá Bohumilu Kulínskému. Snímek z roku 2012.
„Tvůrci se chtěli s mojí sestrou spojit ještě ve stadiu vývoje scénáře v roce 2019. Nebránil jsem tomu, považoval jsem za prospěšné, aby slyšeli, co to s těmi dívkami udělalo, jaké trauma si nesou. V té době psali scénář k filmu o Bambini di Praga a netajili se tím. Sestra odmítla s tím, že je pro ni stále celá věc příliš bolestivá, traumatická a nezahojená a každé vracení se k ní je pro ni příliš zraňující. Tvůrci tedy již v roce 2019 věděli, že hlavní svědkyně kauzy Bambini di Praga je má sestra, že se jmenuje Karolína, a věděli, že si nepřeje vůbec o celé kauze mluvit. Ještě i osobně jsem jim vysvětloval, že to je pro ni traumatizující,“ píše v dopise Síbrt.
„Pokud se v průběhu ukázalo, že někdo reaguje citlivě a dává jasně najevo, že si nepřeje být s příběhem spojován, měli to autoři vzít opravdu vážně – upravit postavu výrazněji, vyhnout se přímým paralelám a rozhodně nezachovat stejné jméno,“ myslí si Poláková.
Při sekundární viktimizaci oběti znovu prožívají trauma
Rozhovor s Jitkou Polákovou, ředitelkou centra ProFem, které pomáhá obětem sexuálního násilí.
Jaké dopady může mít pro oběť sexuálního zneužívání, když se její příběh, byť upravený, znovu objeví ve veřejném prostoru?
Sekundární viktimizace znamená, že oběť jako by znovu prožívala celé trauma. Může zažívat velmi podobné reakce jako tehdy, když k samotnému zneužití došlo, nebo když celou situaci řešila během trestního řízení. Nemusí být pocity obětí doslova totožné jako při původní události, ale pro psychiku oběti jsou stejně ničivé. Někdo se s traumatem vyrovná relativně dobře, jiní si ho nesou celý život.
Tyto reakce jsou individuální a závisí na tom, jak daný člověk trauma zpracovává. Ve chvíli, kdy se kauza znovu dostává do veřejného prostoru nebo ji provází celospolečenská debata, může přeživší velmi pravděpodobně zažívat obdobné pocity a duševní stav jako původně.
Existuje nějaká dlouhodobá hranice, kdy už si může být člověk jistý, že ho minulé trauma znovu nedostihne?
Z výzkumů například vyplývá, že průměrná doba, za kterou se přeživší sexuálního násilí vyrovná s tím, co se jí stalo, je 17 let. U nás pracujeme s klientkami, které byly zneužívány v dětství a trauma se jim znovu otevřelo třeba až ve 38 letech – například ve chvíli, kdy jejich vlastní dcera dosáhla stejného věku, kdy byly zneužity ony, nebo když se objevil vnější spouštěč, který jim jejich zkušenost připomněl.
Taková reakce se může objevit i po letech, kdy člověk žil s pocitem, že věc uzavřel. To, co se stalo, může být znovu aktivováno v jakémkoli momentu. Proto vždy doporučujeme, aby lidé, kteří prožili sexuální násilí, v takových situacích vyhledali odbornou pomoc a s někým to zpracovávali.
Chápu, že společnost potřebuje o takových tématech mluvit – i kvůli prevenci. Ale z našeho pohledu většině obětí nedoporučujeme, aby veřejně sdílely svůj příběh. Ne proto, že by neměly právo ho říct, ale proto, že i když si myslí, že už jsou v pořádku, velmi často se jim trauma po medializaci znovu vrací a přináší silné psychické potíže. Jejich důvod může být ten, že chtějí varovat ostatní. Není ale jejich povinnost někoho zachraňovat.
Podle Síbrta jeho sestru šokovalo, že by hlavní postava měla mít stejné křestní jméno, a „ptala se, jestli je to nutné“. Podle režiséra Provazníka se Karolína k tomu, že by se hlavní postava také jmenovala Karolína, „nevyjádřila“.
Podle Síbrta se navíc nikdo nepostaral o reálné oběti této kauzy. „Těm, kterých se to skutečně týká, děti (dnes již ženy), kterým bylo ublíženo nejvíce a o kterých celý tento příběh je, tak o ty se nikdo nepostaral. Těmto ženám nikdo nenabídl bezpečí, doprovod, podporu. A především se jich nikdo neptal, respektive ptal, ale když odmítly, stejně to tvůrcům nezabránilo v tom, aby do takto exponované kauzy použili první jméno hlavní svědkyně kauzy! A právě těchto žen se film nyní bolestivě dotýká. A dotýká se jich i tím, že byly znovu zneužity. Má sestra jako první reakci na film řekla, že se cítí podvedena. A dodala, že jestli jí chce někdo tvrdit, že to není o Bohumilu Kulínském a Bambini di Praga, tak se jí jen vysmívá do obličeje.“
„Jako filmař bych nemohl zobrazit takřka nic“
„Snažili jsme se maximálně, aby film nezobrazoval konkrétní oběti a jejich konkrétní situace. Jde o fikci. Obsah jsme konzultovali s odborníky na téma zneužívání, abychom dopad co nejvíce zmírnili. I zobrazení je spíše v podobě náznaku. Je jasné, že samo mluvení o tématu nebo jeho zobrazení může být bolestivé, ale bez toho to téma nemůžete otevřít a řešit. To bych jako filmař nemohl zobrazit takřka nic,“ brání se Provazník.
Režisér Ondřej Provazník.
Síbrt s tímto nesouhlasí a v dopise dále píše, že „film Sbormistr se prezentuje jako fikce, ale pro moji sestru a další, které si nesou následky skutečných činů (včetně jejich rodin), to fikce není. Je to realita a bolest. A znovu otevřená rána.“
„Tohle je potřetí, kdy se jako rodina musíme s touto traumatizující zkušeností vypořádávat. Poprvé to bylo, když se zjistilo, co se ve sboru děje. Podruhé o řadu let později, když se kauza stala veřejným tématem, kdy došlo ke dvěma soudním procesům. A potřetí nyní, s uvedením filmu Sbormistr. Karolína by už nejraději mlčela. A mlčet bude. Nechce na sebe upozorňovat. Užila si dost. Já ale mlčet nebudu a s jejím souhlasem se na vás obracím,“ popisuje dále.
ČFTA Seznam Zprávám zaslala svou odpověď na Síbrtův dopis. „Česká filmová a televizní akademie není ze stanov, z titulu své činnosti ani ze zákona, oprávněna působit jako morální, etický či právní arbitr a nemůže tedy suplovat odpovědnost tvůrců či producentů filmu ani být prostředníkem v emočních, právních nebo reputačních sporech,“ píše se v dopise ČFTA Síbrtovi.
Etika filmu Sbormistr
Literární vědec Tomáš Koblížek, který se zabývá propojením etiky a umění, upozorňuje, že film Sbormistr sice zodpovědně zachází s tématem, ale sporné je, nakolik respektuje osobní hranice skutečných lidí, jejichž příběhy zobrazuje:
- „Film Sbormistr je eticky neproblematický. Nic nezlehčuje, naopak dobře ukazuje tíhu celého problému. Jeho kontroverznost však spočívá v tom, jak nebo z čeho byl vytvořen. Jako materiál využívá reálné příběhy lidí, z nichž někteří – alespoň jak naznačuje současná debata – nestáli o to být součástí díla.“
- „Obecné vzorce chování jsou ve filmu znázorněny prostřednictvím konkrétního příběhu a svým pojetím zřetelně odkazuje ke konkrétním reáliím a postavám. Používá jméno Karolína, vizáž sbormistra a další prvky. Film tedy zahrnuje určitý dokumentární aspekt. V takovém případě je na místě ptát se, zda tvůrci jednali s vědomím a ohledem na ty, jichž se příběh může osobně dotýkat.“
„Chápu, že společnost potřebuje o takových tématech mluvit – i kvůli prevenci. Ale z našeho pohledu většině obětí nedoporučujeme, aby veřejně sdílely svůj příběh. Velmi často se jim trauma po medializaci znovu vrací a přináší silné psychické potíže,“ vysvětluje v rozhovoru Poláková. „Jejich důvod může být ten, že chtějí varovat ostatní. Není ale jejich povinnost někoho zachraňovat,“ dodává.
Režisér napsal omluvný dopis
Poláková upozorňuje, že i když může být film označen jako fikce, pro oběť může mít zcela reálný dopad. „Pro člověka, který si tím skutečně prošel, to může být pořád velmi živé a bolestné. Tvůrci by měli udělat maximum pro to, aby oběti nebyly znovu vystaveny bolesti, se kterou ani nepočítaly,“ říká Poláková v samostatném rozhovoru výše.
„Jako svědkyně veřejně mluvilo více žen,“ konstatuje režisér Provazník. „Konkrétně sestře producenta Síbrta jsem nabídl po dopsání scénáře jeho přečtení s tím, že jsem nechtěně užil stejné jméno jako má ona, ale že se nejedná o její příběh, že jde o příběh sesterství v takovém sboru. Číst scénář nechtěla a ke jménu se nevyjádřila. I později jsme spolu byli v SMS kontaktu kvůli krátké synopsi na ČSFD, kde už bylo zřetelně jméno hlavní postavy Karolína. Ona ale chtěla jen změnit formulaci ve větě, která se jménem hlavní postavy nijak nezabývala. Vyhověl jsem jí a opět jsem jí nabídl k přečtení scénář a setkání nad ním, což opět odmítla. Žádost o změnu jména nepřišla až do premiéry filmu ani od ní, ani od producenta Síbrta, s nímž jsem navíc v pracovním kontaktu. Když jsem se dozvěděl, že je filmem negativně zasažena, napsal jsem jí omluvný dopis s vysvětlením, jak jsem ke jménu došel. Opakuji ale, že v našem filmu se v žádném případě nejedná o její příběh.“
