Pod čarou: Fialova drahota? Říkejme tomu radši vibecession

Bylo za Babiše lépe? To je jedna ze základních otázek, které rezonují v pozadí současných předvolebních kampaní. Osobně si myslím, že spíše ano, ale nehodlám tu za to nějak nadšeně horovat. Následná debata se totiž zákonitě změní ve svérázný rituál či sportovní disciplínu, kdy se znesvářené tábory snaží navzájem umlátit ekonomickými statistikami podporujícími ten či onen názor a ve výsledku se stejně nic kloudného nedozvíme.

K jednomu sdílenému kompromisu ale přece jen tyto bouřlivé diskuze vedou. Vždy se totiž ukáže, že ať už tradiční ekonomické indikátory typu nezaměstnanosti, HDP, inflace či výše mezd stoupají nebo klesají, podstatný je především subjektivní úhel pohledu a emoce, které lidé okolo stavu hospodářství mají. A zdaleka to nespočívá jen v tom, že voličům opozice připadá situace špatná a vládním fanouškům nadmíru výtečná. Nejednoznačný vztah mezi reálným stavem ekonomiky a veřejnými náladami se řeší i v řadě dalších zemí a najít skutečné zdroje kolektivního pesimismu není tak jednoduché.

Pokud odpověď nenabízí dříve spolehlivá čísla, je potřeba hledat jinde. Pátrání po alternativních „indikátorech krize“ pak často začíná připomínat věštění z kávové sedliny a není divu, že se z něj stává i oblíbený námět internetových memů.

Asi už jste někdy slyšeli zkazku o tom, že při hospodářském boomu se sukně zkracují a v dobách krize zase prodlužují. Podobných ekonomických anekdot bychom našli celou řadu. Ukazatelem krize je prý i stoupající prodej rtěnek, méně se naopak kupuje šampaňské a pánské spodní prádlo, klesají i tuzéry pro striptérky, alkohol se více prodává v miniaturních lahvičkách a na dračku jde mražená pizza nebo lahvové pivo.

Ekonomové hlásající tyto zábavné kuriozity mají úspěch v médiích, ale problém je v tom, že jde v drtivé většině o mýty nebo zastaralá fakta – komentátor Gene Marks v Guardianu upozorňuje, že jen málokdo z oněch „mluvících hlav“ podrobně studoval historická data z textilního či nápojářského průmyslu a navíc může jít o kulturně podmíněné věci, které s reálným nástupem krize nemají zhola nic společného.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Jiným příkladem falešného indikátoru krize může být i takzvaný recession pop. Byl to roztančený, ale zároveň mírně melancholický žánr klubové hudby, který v dobách velké krize po roce 2008 razila Lady Gaga, Katy Perry či Black Eyed Peas, a který měl mít kořeny právě v kombinaci zklamání a eskapismu tehdejší mladé mileniálské generace.

Jak ale v podcastu webu Vox upozorňuje hudební publicista Charlie Harding, pleteme si zde korelaci s kauzalitou – šlo o zvuk, který se v té době rozvíjel už dlouhá léta, a nálepku „krizového popu“ uměle obdržel až zpětně. Pokud jde dnes znovu do módy, nenaznačuje to blížící se krizi, ale spíše fakt, že díky rotujícímu kolu trendů začínají být zase populární dvě dekády staré kapely a stárnoucí mileniálové se navíc dostávají do věku, kdy lidé přestávají poslouchat novou hudbu a nostalgicky se vracejí ke zvuku svého mládí.

Je k tomu ovšem potřeba dodat, že některá ohlédnutí ke kultuře konce nultých let sice nemají s možnou ekonomickou krizí nic společného, ale třeba nábytek z palet, pití ze zavařovacích sklenic a rozmach fastfoodových bister s vylepšenými hotdogy tehdy skutečně byly příznaky nouze, a pokud by se znovu vrátily do módy, něco to o stavu ekonomiky skutečně vypovídá – dnes tak prý funkčním indikátorem krize může být staronová obliba levných a praktických grilovaných kuřat.

Krizový pop nebo dlouhé sukně už se v médiích diskutují velmi dlouho, ale po nástupu sociálních sítí dostává celá věc novou dynamiku a redaktoři Wall Street Journal si nedávno všimli, že pro „tiktokovou“ generaci Z začíná být indikátorem krize úplně všechno. Sítě skutečně plní praktické tipy na různé úsporné vychytávky, od levných účesů přes upcyklaci obnošeného oblečení a spořivé vaření až po zahrádkaření. Jenže jak už to v těchto vodách bývá pravidlem, nelze to vždy brát zcela vážně.

Reportér magazínu New Yorker Kyle Chayka k tomu podotýká, že indikátory recese jsou prostě virální mem, a stejně jako všechny jiné memy, i laciné účesy a domácí vaření kafe jsou zároveň absurdní vtip i zcela vážná výpověď o stavu společnosti.

Pokud mladí lidé vyrábějí veselá videa o indikátorech krize, chtějí tím své sledující nejen pobavit, ale také sdílejí svou úzkost a pesimismus. Američané (a s nimi i veřejnost ve většině ostatních západních zemí) jsou zmatení, bojí se nejisté budoucnosti, a protože z chaotických ekonomických pohybů (zejména po Trumpově nástupu) nelze nic kloudného vyčíst, zoufale hledají jiné spolehlivé prognózy.

Mohlo by se zdát, že jde jen o kolektivní paniku a věštění z karet, ale Chayka upozorňuje, že sdílený pesimismus a úzkost má nejen mezi mladými řadu konkrétních příčin. Nejde jen o to, že ve spoustě ohledů se lidé skutečně mají hmotně hůř (o tom víc níže). Roli hraje i fakt, že po konci pandemie nastala vlažná vlna optimismu, kterou roztáčel i technologický průmysl – všichni si založíme startupy a prosperitu nějak vyřeší AI. To se pochopitelně ukázalo jako vylhané vzdušné zámky a současná mladá generace tak naráží na stejnou deziluzi a zklamání, jako patnáct let předtím její mileniálští předchůdci.

Podstatné je, že tradiční ekonomické indikátory, veřejné nálady, politické narativy a proměny konzumního chování mohou naznačovat různé věci a zcela si protiřečit. Pokud se chceme dobrat toho, zda jsme skutečně v krizi a jestli je kolektivní blbá nálada oprávněná, nemůžeme to vyčíst jen z pohybů akciových trhů nebo naopak jen z tiktokových memů, a musíme se na celý problém podívat z úplně jiného úhlu.

O takový alternativní přístup se pokusila ekonomka a blogerka Kyla Scanlon, která již v roce 2022 pro současnou situaci zavedla – od té doby často skloňovaný – termín vibecession. Ten definuje jako období, kdy jsou sice některé tradiční ekonomické indikátory (třeba stav obchodu a průmyslu) jakžtakž v pořádku, ale obecná spotřebitelská nálada (tedy ony neuchopitelné vibes) je naprosto mizerná.

O novou definici ekonomické situace se pokusila proto, že nejpozději při nedávné bouřlivé inflační vlně se ukázalo, že řada tradičních ekonomických pouček nefunguje a nedokáže vysvětlit, co se skutečně děje – typicky je to třeba stav, kdy akciové trhy optimisticky stoupají, firmy investují a nezaměstnanost klesá, ale řada další ukazatelů se propadá a životní úroveň většiny lidí stagnuje nebo se zhoršuje.

Upozorňuje, že v potaz je vždy potřeba brát tři základní faktory. V první řadě jsou tu veřejná očekávání, jak by ekonomika měla vypadat. Vedle toho stojí očekávání a prognózy sestavené odborníky na základě ekonomických teorií (které samozřejmě mohou být silně politicky ovlivněné). A nakonec je tu reálný stav ekonomiky, tedy to, jak věci doopravdy jsou.

Řada odborníků a politiků bere v potaz jen druhou z výše zmíněných rovin, tedy teoretické předpoklady, a pak se diví, že lidé zcela „iracionálně“ nesdílejí jejich optimismus. Jak ovšem konstatuje Scanlon, k propadu spotřebitelských nálad vede celá řada pádných příčin a nakonec i děsivá geopolitická situace, a pokud si politici myslí, že veřejnost o šťastných zítřcích jednoduše přesvědčí PR metodami (jak se o to v Česku v současnosti klopotně pokouší Fialova vláda), je to krutě naivní.

Pojem vibecession si dnes někteří komentátoři vykládají špatně – tedy tak, že se „ve skutečnosti“ zase tolik neděje a vše je jen o „náladě“. To ovšem zkresluje původní koncept, kterým se Scanlon snažila rozklíčovat chaotickou situaci. Vibecession není totéž, co příslovečná česká blbá nálada (proto se zde také nepokouším o nějaký překladový novotvar). Jde o to, že podstatná část populace se zcela hmatatelně a reálně nemá dobře, ale klasickými ekonomickými indikátory se to nedá zcela jasně osvětlit a podložit.

Koncept vibecession do praktických podrobností velmi dobře rozvádí nedávná analýza na webu Harvard Business Review. Její autoři upozorňují, že základní paradox je již v tom, že obecná veřejná nálada ještě nemusí mít přímou úměru se spotřebitelským chováním – jednoduše řečeno, lidé se mohou cítit mizerně, a přesto nakupovat jako o život, nebo naopak.

Analýza ukazuje, že podstatná část amerických domácností vydělává a nakupuje více než v předpandemickém roce 2019, trh práce také vypadá dobře, a proto by se mohlo zdát, že je vše v pořádku a lidé jsou jen líní a nevděční. To ovšem není úplný obraz situace.

Vedle toho je potřeba brát v úvahu fakt, že si velká část konzumentů musela přibrat další směny nebo rovnou dodatečné pracovní úvazky, na nominálně „vyšší“ životní úroveň musí tedy mnohem víc dřít a jsou zároveň ve větší ekonomické nejistotě. A za zmínku jistě stojí i fakt, že prosperita firem ještě není totéž, co prosperita zaměstnanců.

K tomu se přidává skutečnost, že lidé hodnotí vlastní životní úroveň vzájemným srovnáváním. Když se začínají čím dál víc rozevírat příjmové nůžky, lidé se logicky srovnávají se stále bohatší (a stále menší) skupinou elit a roste v nich hněv. A v neposlední řadě je tu i další typický rys veřejných nálad – lidé velmi těžce nesou, když už dříve něco měli, a pak o to byli připraveni. Chudnoucí střední třída nostalgicky vzpomíná na svou dřívější prosperitu, a populace také trpí kocovinou po krátké postpandemické konzumní vlně, kdy lidé mohli utratit peníze našetřené v lockdownech.

Všechno to jsou subtilní věci, které lze jen obtížně vyčíst z jednoduchých ekonomických indikátorů typu růstu HDP či poklesu nezaměstnanosti, a nelze je odvodit ani z banálního amatérského pozorování – tady by šlo upozornit na oblíbený český mýtus „lidé mají plné košíky a žádná krize proto není“, který ovšem pomíjí fakt, že většina populace nejprve šetří na zábavě, cestování či restauracích (a ty, kteří šetří už i na základních potravinách, stejně u té pokladny nepotkáte).

Autoři analýzy docházejí ke shrnující otázce: Co se stane, když trh práce a další ekonomické indikátory vypadají zdravě, ale konzumenti jsou stresovaní, vyčerpaní a frustrovaní? Odpověď je nasnadě – propuká nehezká vibecession, která je ve svých důsledcích zcela opravdová a tíživá.

V úvodu zmiňované české předvolební hádky o „Fialově drahotě“ jsou sice trochu stereotypní a únavné, ale mají i jeden benefit – minimálně totiž dostávají ekonomiku do centra debaty a upozorňují na fakt, že navzdory přáním současné vlády i byznysové lobby nelze reálný stav ekonomiky jednoduše vyčíst jen ze stoupajících křivek. V jiných koutech světa, kde zrovna nezuří vyhrocené předvolební střety, se ale vibecession projevuje ještě mnohem depresivnějším způsobem.

Pokud se totiž podíváme na zmiňované tiktokové memy o indikátorech recese, ovane nás atmosféra pasivního smíření a bezvýchodnosti. Jejich mladí autoři a autorky zjevně ztrácejí víru či jakoukoliv perspektivu, že by věci někdy mohly být lepší, a útrpně se smiřují s faktem, že nejspíš budou už navždy ve sdílených bytech zaplátovat svetry a vyrábět saláty z mrkvové natě, než je nakonec zahubí nějaká ta klimatická válka o vodu a zdroje.

Vibecession je reálný a závažný problém, ale pokud se z ní zároveň dělá mem a zábavná forma identity, jen ji to prohlubuje a odvrací nás to od možných produktivních řešení. Jak ve své glose podotýká Chayka, pokud ze svého zápolení s krizí začneme dělat virální obsah pro sociální sítě, jen tím upevňujeme status quo. A sluší se dodat, že to také rozvíjí a podporuje agendu všech reálných viníků vibecession – tedy třeba firem, které nechtějí zvednout mzdy, nebo politiků, kteří nechtějí zkracovat pracovní dobu a investovat do veřejných služeb, a pasivní a smířená veřejnost je k tomu nijak netlačí.

Nakonec tak možná mají paradoxně pravdu právě ti, kteří tvrdí, že „krize je jen v naší hlavě“. Nikoliv ovšem proto, že by reálně neexistovala, ale protože jsme se s ní smířili a opouštíme myšlenku, že by někdy věci mohly fungovat jinak a lépe a ve svých „špatných vibracích“ si prostě jen útrpně libujeme.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.