Šuplík: Morální kázání z majáku, nic horšího už prý zažít nemůžete

Stačí objevit to správné slovo, pak už jde všechno samo. Kdo ho proti někomu použije, má předem vyhráno. Protivníka utře. Zajistí si, že pravda je na jeho straně.

Mezi takové hvězdy slovní zásoby rozhodně patří sloveso „kázat“. Ne ve své původní, autentické podobě - kázání v Novém zákoně zůstává celospolečensky O.K., barokní kazatelny zůstávají historickými památkami. Ale o „kázání“ v přeneseném významu se dnes mluví jako o něčem nežádoucím. Kázání opustilo řady náboženství a změnilo se v pejorativní výraz. Pro napomínání a kárání. Které vám bude zaručeně protivné, jako dětem i jako dospělým. Význam „planě hlásat“ je pro „kázání“ ještě shovívavý.

Slovo „kázat“ se i ve veřejné diskusi stalo populárním synonymem pro slovo „školit“. Proti vůli školených. Kázání rovná se nevyžádané školení. Takže když se o někom prohlásí, že „káže“ (třeba o klimatické změně nebo konzumu), je rovnou deklasován jako ten, kdo tu chce zaprvé poučovat a zadruhé poručníkovat.

Říct o někom, že káže o morálce, už je málem nadávka - bez ohledu na to, co a jak „kázající“ opravdu říká a jak dalece se to poučování podobá. Často vůbec ne, často jde o běžnou formulaci nějakého názoru nebo postoje. Ale přiřadit jí slovo „kázání“ znamená spolehlivě ji odpálkovat. Do dálky. I s kazatelem.

Předhazovat jiným, že „kážou“, na to je specialistou kupříkladu Jan Zahradil. „Nepotřebuji, aby Česká republika byla morálním majákem uprostřed zkaženého světa, která bude s prstem vztyčeným chodit a kázat lidská práva všude možně.“

O české zahraniční politice (před volbami 2025) prohlásil: „Mávajíc odkazem Václava Havla, domnívá se, že je historicky předurčena kázat po světě principy, hodnoty a morálku a být jejich arbitrem.“ Anebo (po volbách): „Část establishmentu, která dosud držela exekutivu, na multipolární svět není připravená. Domnívá se, že naším posláním je kázat lidská práva a být světlonošem tohoto přístupu.“

To všechno je subjektivní hodnocení, které panu Zahradilovi nikdo nebere. Formulace s klíčovým slovem „kázat“ ale stojí za pozornost jako otázka, jestli jde o výstižný popis poměrů, anebo o slaměného panáka, vyrobeného, aby proti němu politik mohl ve jménu národních zájmů táhnout do boje. Že by naše diplomacie doteď stála na bohapustém kázání morálky zkaženému světu, se tak úplně nezdá.

Na tom ale nakonec nesejde. Jakmile někdo odmítá „kázání“, cítíme v tom vzdor vůči proti povýšenectví autority. Nediplomaticky řečeno, vymezení se vůči „kecům o hodnotách“, které mají sklon pronášet údajní „lepšolidi“.

Když europoslanec Niedermayer vyjádřil (nepopulární) názor, že k dopravním zácpám přispívají i relativně nízké ceny benzinu, kolega Krutílek ho odpálkoval (přiléhavější slovo tu znovu nenacházíme): „Považuji za naprosto neuvěřitelné, když politik káže lidem o tom, že by měli mít dražší benzin.“ Niedermayer sice nikomu nekáže, ale reakce se slovem „kázání“ naskočila automaticky - europoslanec Krutílek správně rozpoznal, že problém skrývá i morální rozměr, že tu v druhém plánu jde o možnost sebeomezování. A poučujícího kazatele bystře demaskoval.

Piráty jejich rivalové rádi portrétují jako nepříjemné kazatele slušnosti. Pak si na nich jedním dechem zgustnou, jakmile se zdá, že „káží vodu a pijí víno“. Což je nejoblíbenější antikazatelské rčení a příležitost k výpadu dokonce i proti Andreji Babišovi, na kterého se většinou kvůli kázání morálky moc útočit nedá. Ale když má ANO svůj Morální kodex, ve kterém se píše o skromném využívání poslanecké imunity? Takové nahrávky na smeč voda/víno se v politice neodmítají.

S kázáním je to v politické komunikaci vlastně naruby: o těch, kdo prý s pohrdáním kážou jiným, se pohrdlivě mluví jako o kazatelích. Konkrétně asi takhle: „Politici nemají lidem kázat o morálce a filozofovat. Mají se starat, aby se lidi měli dobře - aby měli práci, která je uživí, střechu nad hlavou, dostupnou zdravotní péči a jistotu zajištění ve stáří.“ (Jana Maláčová před volbami 2025.) „Zahraniční politika Fialovy vlády. Pomluvit všechny kolem dokola, u toho procítěně kázat o morálce, a ještě si na druhé stěžovat u vrchnosti.“ (Radek Vondráček.)

Nápadná je blízká příbuznost kázání s morálním majákem, což je sousloví používané už jen ironicky. A ještě lépe v množném čísle životného rodu „morální majáci“. Nálepka morálního majáku je pichlavá, hanlivá. To jsme to dopracovali. Dívá se ještě TGM, jak to tady vedeme?

Politici s ní umí pracovat, ale špatná pověst kázání samozřejmě hranice politiky přesahuje. Dělat někomu kázání, dostat (například doma) o něčem kázání. A co teprve být opilý, jak zákon káže - to nechcete. Nepotřebujeme, aby nám tady někdo kázal o… čemkoli.

I v redakci Šuplíku - asi - chápeme, proč jsou lidé na „kázání“, respektive na pocit, že se jim káže, alergičtí. To opravdový kazatel, morální maják z barokní kazatelny, měl vždycky výhodu záštity církevního učení, víry a společenských konvencí. Kdežto „kázání“ bez kostela se dá lehce vetovat poukazem na takzvaný zdravý rozum a z něj vyplývající krédo, že nám nikdo nebude diktovat, jak máme žít. Svými kecy o morálce.

V tradičním průzkumu prestiže povolání je kněz tradičně dole. Momentálně na děleném třetím místě od konce společně s ministrem. Ještě níž jsou na žebříčku jen poslanci a novináři. Zbývá prozkoumat, jakou roli v tom hraje nechuť vůči kázání jako žánru a jako slovu. Asi větší než malou.

Dneska aby se člověk pomalu omlouval za to, že se opováží vyslovit nějaký morální soud. Jakž takž bez obav se dá kázat jen o špatné platební morálce. Za to si vás nikdo nepodá jako povýšeneckého moralistu.