Článek
Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.
Horolezci, ošlehaní větrem a životními zkouškami, nemají rádi, když se říká „pokořit vrchol“. Poprvé jsme to před lety zjistili přímo v redakci Šuplíku, redigujíce cestopisnou reportáž právě z pera jednoho alpinisty. Jeho reakce na to, že se pak v článku psalo o „pokoření hory“, byla až hněvivá: Tohle prosím v žádném případě!
Dobří horolezci přece po horách nelezou kvůli tomu, aby je pokořovali. Skály jsou pro ně výzva, ne protivník, kterému chtějí dokázat svou převahu, což čeština umí vyjádřit tím nešťastným slovesem „pokořit“. Horolezí se s respektem k přírodě, ne proto, aby se do vršku zapíchla tyč na důkaz, že příroda byla dominantním člověkem dobyta. Pocit zadostiučinění by měl vyplývat z něčeho jiného.
I zlezená velehora zůstává nepokořena. Naopak, ti, kdo jí zlezli, dál cítí pokoru před jejím majestátem. Námitku autora reportáže jsme přijali a dnes bychom jí přitakali ještě víc. Omlouváme se.
Jenže ta stará epizoda se nám v minulých dnech vybavila znova. To když jsme se dozvěděli, že „dobývání vesmíru píše do historie další výraznou kapitolu“. A že mise Artemis II „představuje milník v novodobém dobývání vesmíru“. Dobývání kosmu a dobývání Měsíce byly zas jednou plné noviny (tedy nejen noviny, ale to ustálené spojení zní líp než „plná média“).
Není sporu, že vesmírné cesty posádek i po šedesáti letech znázorňují kolosální možnosti člověka a jeho vědy. A že, možná kromě pár turisticko-showbyznysových letů, přispívají k poznání a pokroku. To je redakční stanovisko Šuplíku. Navzdory tomu, že v něm kosmonautickou rubriku nemáme a mít nebudeme, protože od úžasu nad tím, co všechno lidstvo dokáže, si dáváme skeptický odstup starých mrzoutů.
Ale opravdu člověk vesmír „dobývá“? Není to náhodou něco, jako kdyby horolezec propadl dojmu, že horu „pokořuje“? Je. Přesněji, je to ještě o něco horší.
Dobývání vesmíru a konkrétně dobytí Měsíce jsou stálou a bezproblémovou součástí češtiny nejpozději od roku 1969. A kde je pokora dobyvatelů? A není ve slovech pokora a dobývat náhodou trochu rozpor?
Když astronauti Christina Kochová, Victor Glover, Reid Wiseman a Jeremy Hansen v sobotu šťastně přistáli na hladině Tichého oceánu, nikdo je nevítal jako návrat dobyvatelů z dobyvatelské, neřkuli dobyvačné výpravy. Nejsou to dobyvatelé ztracené archy. Tak proč vesmír dobýváme, proč se do něj ustavičně slovem dobýváme? Máme snad dobyvačné choutky? Řekněte někdo, že ne, prosím.
A co hůř, český jazyk počítá i s dokonavostí, takže teoreticky připouští, že jednoho dne minimálně Mléčnou dráhu dobudeme. Příšerná představa, ty palcové titulky: Lidstvo dobylo vesmír! To chcete? Ne, to raději nechcete.
Co bychom si jako s dobytým územím počali? Anektovali ho? Hrdé lidstvo má až nad hlavu starostí doma samo se sebou a jen tak se to nezmění, ale stejně „dobývá“ vesmír, jako by to byl hrad. Opatrně s tím. Dobývat jemně, s citem a hlavně v uvozovkách.
Kromě odvrácené strany Měsíce by stálo za to řešit i odvrácenou stranu čím dál úchvatnějších lidských dovedností. Takže jejich smysl tváří v tvář nekonečnu, nic menšího.
Pokořit rekordní vzdálenost, kam kdy člověk doletěl, což se tento týden podařilo, stojí za námahu, za potlesk i za zkoumání smyslu toho, čemu jsme si zvykli říkat dobývání vesmíru. Lidstvo si zase posunulo hranice. Ale mýtus o Íkarovi, co mu Slunce rozpustilo křídla, nikdo neodvolal.
Člověk, a to se málo ví, není středem všehomíra ani na Zemi, natož v kosmu. Tam nemá antropocentrismus, se kterým - a jinak to ani nejde - popisujeme své dobývání, nejmenší naději. Nic tu ve skutečnosti nedobudeme, ani nepokoříme. Ke Slunci to máme osm světelných minut, ale bereme si do úst celý vesmír. Nebuďme směšní (dobyvatelé).
Astronaut Jeremy Hansen se na tiskové konferenci ještě z oběžné dráhy svěřil, že Země na něj působila jako „křehká planeta, téměř ztracená v prázdnotě a nezměrnosti vesmíru“. I kdyby nic jiného posádka lodi Orion nepřivezla, už jen pokorné svědectví je cenné. Protože tak by skuteční dobyvatelé nemluvili. Tak se spíš odvrací Íkarův pád. Díky a všechna čest.
