Hlavní obsah

Šuplík: Větší než malé množství vzkazů škodí. Přišel čas vrátit úder

Foto: Shutterstock.com

Vzkazy a vzkazování poutají pozornost, říkají si o nějakou reakci. Jenže už je jich na nás nějak moc.

Proč nás u zpráv někdy bolí hlava? Protože vypadají jako jeden velký chat, kam nás zvou 24 hodin denně.

Článek

Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.

„Babiš už otevřeně mluví o krizi. Hraje si s ohněm, vzkázal analytik.“ Podobných titulků najdete na českých internetech hromadu, a to čím dál tím větší.

V zóně zájmu redakce Šuplíku tentokrát není ani Babiš, ani krize, a víceméně ani oheň a analytik. Jde nám o ten vzkaz a o sloveso „vzkázat“. Protože psané zpravodajství rozkvetlo vzkazy jako jarní louka bledulemi. Méně poeticky, ta inflace vzkazů přerůstá v trochu protivný mediální úkaz.

Proč se vlastně tolik píše, že někdo někomu něco vzkazuje? A jsou to opravdu vzkazy? Nebo je vzkazem všechno, jen se tomu tak doteď neříkalo?

Tak například, halabala výběr z politiky: Bez Turka do vlády nejdeme, vzkázal Macinka Babišovi. - Je mi z vás na zvracení, vzkázal Lipavský Macinkovi. - Fiala na kontrole benzinky v Průhonicích: Babišova drahota, vzkázal. - Nadávejte, až něco zkazím, vzkázal Klempíř umělcům. - Ruské jaderné polygony jsou připravené, vzkázal Šojgu Trumpovi. - Proč Macinka vzkázal herci Čermákovi, aby si namasíroval kolínka. - Hodina svobody se blíží, vzkázal Trump Íráncům a vyzval je k převratu. - Sen o kapitulaci si vezměte do hrobu, vzkázal íránský prezident Trumpovi. - S poplatky půjdete dolů, vzkazuje Schillerová penzijním fondům.

Takové titulky mají potenciál zaujmout, ale také čtenáře a čtenářky jitřit, a pokud by je pravidelně konzumovali ve větším než malém množství a pouštěli si je k tělu, hrozí pocit neurózy. Náš člověk si začíná připadat - a to je druhý a poslední pokus o příměr v tomto vydání Šuplíku - jako pingpongový míček otloukaný pálkami vzkazujících osob.

Není sporu, že někdy je podstatou zprávy ryzí vzkaz, který je jako žánr nezpochybnitelný. Třeba vzkaz Ježíškovi. Vzkaz celebrity fanouškům. Mám vás rád/a! I vzkaz jednoho státníka/státnice jiné/mu. Ruce pryč od Grónska! Často je ale zapotřebí příslušný výrok do vzkazu dointerpretovat, zformátovat. K tomu slouží design sociálních sítí, a to je práce pro média, která si osvojila nové zákony upoutávání pozornosti.

Když čteme, že někdo „vzkazuje“, znamená to nejen oslovení konkrétního adresáta nebo adresátů vzkazu. (Pochlapte se a zkuste proplout Hormuzským průlivem, vzkázal Trump posádkám tankerů.) Ale do hry jsme rázem vtaženi i my, co to čteme, co vzkaz zaznamenáme. Působí to, jako že se týká i nás, a naše tendence je na něj nějak, třeba jen slaboučce a v duchu, zareagovat. (Vláda odmítá výstavbu větrných elektráren. Lidé je nechtějí, vzkázal Babiš.)

Kdyby se místo „vzkázal Babiš“ napsalo „řekl Babiš“, sice by to bylo o něco výstižnější, ale znělo by to jaksi ochable a v závodu o internetovou pozornost by to nebylo dost nápadné.

Ustavičné vzkazování odpovídá logice vzrušení ze zpráv, což je skoro až vůdčí princip digitalizovaného informačního servisu. Kdo ho sleduje, měl by být osloven a podnícen k tomu, aby ho to nebo ono zaujalo. Slova jako vzkazovat a vzkaz se k takovému účelu výborně hodí. Přispívají k interakci. S nimi se toho jakoby děje víc.

Druhou stranou ovšem je, že suma zpravodajských titulků někdy působí jako jeden velký chat. Na vzkazy se běžně odpovídá, no ne? Jen pozor, při výměně názorů dáváme v titulku před slovesem „odpovědět“ přednost svižnějšímu „vzkázat“ anebo, pokud možno, nejlépe „vrátit úder“.

Vzkazování je chytlavé a není vůbec divu, že v titulcích ubývá trapně neutrálních sloves jako říkat, prohlásit nebo už kapku kožených uvést a sdělit. Zato je v kurzu barvité „vzkázat“, ostatně zkušenější čtenáři za tím tuší potenciál rozmíšky, která bude zprávou víc než nezúčastněně zaznamenaný, prostý výrok. Vzkazování bývá i katalyzátorem konfliktů. V bulvárnějším zpravodajském obsahu je populární přívlastek „drsný vzkaz“.

Politici jsou v tom všem někdy méně, jindy více namočeni také. Princip poutání pozornosti a vzrušení, respektive rozrušení ze zpráv samozřejmě znají a chodí mu vstříc. Od toho řada z nich sociální sítě vůbec má.

Někdy stačí médiím jen napovědět, a už to jede samo: Vaše země jdou do pekla, vzkázal Evropě Trump. - Papež vzkázal politikům, že Bůh odmítá modlitby těch, kdo začínají války.

Jindy je potřeba na interpretaci výroku jako vzkazu přitlačit víc: Zavolejte Putinovi, jinak vás cla budou bolet, vzkázal Rutte Indii, Číně a Brazílii. - Pavel si nebral servítky (vzkazy bez servítků jsou titulková extraliga, pozn. red.). Rusku vzkázal, že může přijít i sestřelení jeho letadla. - Sestřelíte naše letadlo? Udeříme na Prahu, vzkazuje Pavlovi vlivný ruský poslanec. (Bum, prásk, stres 24/7, pozn. red.) Vraťte nám servítky!

Není zapotřebí dávat si od zpráv půst. Ani kvůli inflaci vzkazů. Neuróza se dá kurýrovat lehce, když se ví alespoň o nějakém z mnoha jejích důvodů, ať už na jakékoli straně. Jen nesmí zůstat chronická.

Doporučované