Hlavní obsah

Nechtěně vydražil krematorium a lituje. Takhle nikdo žít nechce, říká

Foto: Pohřební a kremační ústav Tábor

Táborské krematorium už 30 let vlastní bývalý hasič Josef Melich a jeho rodina.

Reklama

24. 1. 19:26

Josef Melich koupil v aukci malé privatizace krematorium. Letos v říjnu to bude 30 let.

Článek

Podnikatel ze Sezimova Ústí Josef Melich je v plném pracovním zápřahu i ve svých 71 letech. „Telefon mám u ucha prakticky pořád, ve dne v noci, ani o víkendu nemám klid. Nikdy nevíte, kdy bude volat třeba policie, abychom přijeli, protože zrovna někdo zemřel,“ mluví o své práci s nebožtíky jako o nonstop řeholi.

S dvěma dávno dospělými dětmi Josef Melich vlastní a provozuje táborskou pohřební službu s krematoriem.

Dnes je v oboru známý v širokém okolí, kromě Tábora poskytuje služby i v několika dalších městech. Jako mladý měl ale úplně jiné představy o životě. Rozhodně nepočítal, že bude doprovázet lidi na jejich poslední pozemské cestě.

Před revolucí a krátce po ní se živil coby profesionální hasič. Velký zvrat v jeho pracovní kariéře - tak jako u mnoha jiných - přišel přesně před 30 lety, když v lednu 1991 v tehdejším Československu začala malá privatizace.

Hrozilo, že přijdu o barák

Na jihu Čech se Josef Melich zúčastnil aukcí, při nichž se dražily nejrůznější provozovny. Nejdříve šlo o benzinovou pumpu. Jak dnes přiznává, byl tam v zastoupení skutečných zájemců, kteří se nikde nechtěli prezentovat.

A stejným způsobem se ocitl v říjnu 1991 i na dražbě táborského krematoria s pohřební službou. Byl to jeden z posledních takto privatizovaných majetků a Josef Melich jej vydražil za vyvolávací cenu 4,5 milionu korun. Nikdo další už tehdy přihazovat nechtěl, konkurenti v sále totiž doufali, že se žádný zájemce nenajde a půjde se na tzv. holandskou dražbu, kdy cena v aukci postupně klesá, dokud ji někdo neakceptuje.

Po tomto relativně snadném vítězství si Josef Melich myslel, že tím jeho angažmá při prodeji krematoria skončí. Ale nastal osudový zádrhel. Skutečný uchazeč zájem ztratil, k plánovanému převodu nedošlo a Josefu Melichovi zůstalo krematorium na krku.

Couvnout podle něj nešlo. Do koupě totiž vložil své vlastní peníze a do zástavy dal i rodinný dům. „Manželka se se mnou tehdy málem chtěla dát rozvést, hrozilo, že přijdu o barák,“ říká Josef Melich.

Nezbývalo mu nic jiného než zatnout zuby a zorientovat se v oboru, který do té doby znal jen z případů, kdy se s „pohřebáky“ jako hasič potkával u tragických nehod na silnicích či na železnici.

Opustil původní profesi a šel „dělat pořádek“ do krematoria.

Foto: ČTK
Foto: ČTK
Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam Zprávy
Foto: Seznam Zprávy
Foto: ČTK
Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam Zprávy
Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam Zprávy

Kopat hroby nikdo nechce

Nakonec se vyučený autoopravář, rodák z Chotovin na Táborsku, dokázal z počátečních problémů zmátořit. Vysoce úročený bankovní úvěr po několika letech splatil a vyřešil i spoustu dalších potíží. Třeba s přístupovým pozemkem k obřadní síni, ten mu totiž v privatizaci prodán nebyl.

Dnes prý má spíše starosti s lidmi. Najít například někoho, kdo bude ochoten kopat hroby, je nadlidský úkol. Jak říká, města a obce už žádné své hrobníky nezaměstnávají.

Stěžuje si také, že zdravotní pojišťovny pohřebním službám hradí jen část nákladů, když převážejí k pitvám osoby, které zemřely mimo zdravotnická zařízení. V případě firmy Josefa Melicha se jedná o cesty na patologii do Českých Budějovic.

„Pojišťovna vám zaplatí jen cestu přímo s nebožtíkem, tam a zase zpátky. A když třeba vezeme někoho z Veselí nad Lužnicí, zaplatí nám náklady za 60 kilometrů jízdy, ale my ve skutečnosti - protože vyjíždíme z Tábora a musíme do Budějovic dvakrát - najezdíme 240 kilometrů,“ mluví o problému, který prý s úřady už marně řeší 30 let.

Ale smysl své práce stále vidí. Je si jistý, že každý člověk má právo na důstojný odchod ze života, stejně tak na důstojné rozloučení s pozůstalými.

Problém v čase covidu

Pandemie covid-19, která výrazně zvedla úmrtnost, pro táborského podnikatele v pohřebnictví nepřinesla profit.

Josef Melich říká, že je naopak ve ztrátě. Prodělky jsou podle něj už v řádu statisíců či spíše milionů korun.

Už tři čtvrtě roku totiž mají v táborském krematoriu odstavenu jednu ze dvou spalovacích pecí, a to kvůli dlouho plánované rekonstrukci. Tudíž zesnulé zčásti převážejí k pohřbu žehem na jiná místa republiky, což zvyšuje náklady.

„Velká oprava se prostě jednou za zhruba tři až pět let udělat musí. Že to vyšlo zrovna do tohoto období, s tím moc nenaděláme. My jsme takto zase v minulosti pomáhali jiným krematoriím, když se třeba opravovalo v Olomouci, Liberci či v Chomutově,“ uvádí Josef Melich.

Podotýká, že rekonstrukce pece spolyká 8 až 10 milionů korun. A to zdůrazňuje i pro ty, kteří si myslí, že pohřebnictví je podnikatelský „klondike“ a ceny pohřbů přemrštěné.

Děti vědí, co to obnáší

Když se porevoluční čeští podnikatelé ohlížejí za svou kariérou, vesměs se jim po zaměstnaneckém poměru nestýská.

To Josef Melich změny ve svém životě spíše lituje. Říká, že kdyby dnes věděl, jaký náročný život jej čeká, u hasičů by patrně zůstal. „Nic mi tam vlastně nechybělo, byl jsem tam spokojený,“ vzpomíná na původní profesi. Jde i o to, že by si už také asi dávno užíval penze.

Mladých zájemců o pohřebnictví podle něho moc není - pro nikoho to není vysněné povolání. Josef Melich si není ani jist, že jeho děti budou ochotny samostatně pokračovat. „Děti dobře vědí, co všechno tato práce obnáší. Takhle jako já nikdo žít nechce,“ myslí si.

A potom už se loučí. „Musím končit, nezlobte se, už mi zase někdo volá,“ končí rozhovor někdejší účastník malé privatizace.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené