Hlavní obsah

Nejsme Husákovy děti, ale Havlovi lidi, říká Aňa Geislerová

Foto: Expres FM

Hostem Ranního klubu byla Aňa Geislerová.

25. 6. 20:00
aktualizováno • 27. 6. 9:40

Brzy půjde do kin film Havel, ve kterém Aňa Geislerová ztvárnila Olgu Havlovou. Co pro ni natáčení filmu znamenalo? A v čem je podle ní jedinečný filmový festival v Karlových Varech?

Článek

O tom mluvila Aňa Geislerová v Ranním klubu rádia Expres FM. Celý rozhovor si můžete poslechnout v audiu výše.

Ty hraješ Olgu Havlovou ve filmu Havel. Příběh se odvíjí od doby, kdy se s Václavem Havlem seznámili až do první inaugurace prezidenta České republiky. Jak se ti hrála tato velmi zvláštní, ve velmi dobrém slova smyslu, postava, protože paní Olga Havlová byla zvláštní postava a mnozí se jí báli. Jak se ti to hrálo?

Pro mě je základ Olgy Havlové záhada. Ona je pro mě strašně záhadná bytost. Velmi uzavřená, ale v sobě velmi pevná a silná. Koho měla ráda, ten byl její, koho ráda neměla, tomu nevěnovala ani pohled. Ale nebyla to žádná arogance, nic, zkrátka ona byla velmi silná tím, kým byla. A byla si tím naprosto jistá. Asi proto, že se jí lidé báli, tak to bylo z důvodu, že když je někdo přímý a přesný, tak na to lidé nejsou zvyklí. Jsou zvyklí na různé mlhy, různá divadla a tak… A to ona nikdy nedělala, byla opravdu přímá a přesná.

A jak jsi do toho šla? Studovala jsi nějaké archivy, četla jsi knížky, Dopisy Olze a tak dále?

Všechno možné, je to legrační, protože já jsem v podstatě přípravu na film zahájila, aniž bych věděla, že se bude točit. Protože jsem si říkala asi tak rok před natáčením: Ježíš, tak toho Havla tak strašně adoruješ, furt to někde říkáš a co vlastně si z toho pamatuješ? Takže jsem si řekla, že si z toho udělám takový refresh informací a vědomostí a začala jsem číst knihy o něm a jeho věci. A tak nějak jsem se do toho ponořila, strašně mě to bavilo a pak najednou přišel scénář. Byla jsem předpřipravená a pak jsem se setkávala s lidmi, kteří byli blízko, kteří ji znali na osobní bázi. Ukázalo se, že její pravé nitro a jádro opravdu nikdo neznal. To ona lidem nenabízela.

Jak se tohle hraje?

Bylo to složité v tom, že já jsem v tu samou chvíli točila Boženu Němcovou a ona je zase pro mě úplný extrovert, všechno ven, všechny city a srdce na dlani, všechno chci a všechno dám. Olga byla pravý opak. U Boženy jsem měla pocit, že dává všechno ven, a u Olgy to bylo zavřené. Já to nedokážu popsat, to jsou takové ty abstraktní věci. Vnitřní pocit byl, že se všechno vypne, a ty věci, které chceš ztvárnit, se v podstatě dějí uvnitř a ty to jenom maskuješ.

Abychom se dostali k té druhé hlavní figuře. Jak bylo těžké pro tebe vnímat někoho, kdo má hrát toho zbožňovaného, pro někoho jako možná ne zbožňovaného, Václava Havla?

Nevím, jestli jste viděli nějaké fotografie z natáčení, ale hlavní představitel Viktor Dvořák vypadá opravdu jako Václav Havel.

Vypadá velmi autenticky.

V tom rozhodně problém nebyl, on mu je opravdu neuvěřitelně podobný, ale myslím si, že to pro něj bylo těžké. Hrát takovou postavu, kterou všichni znají, všichni si ji ještě pamatují, mají na ni nějaký názor, to je těžký úkol. Pro něj to bylo určitě ještě složitější než pro mě hrát jeho partnerku.

Jak vám to souznělo?

My jsme byli v pohodě. Myslím si, že vztah Olgy a Václava byl v něčem takový mateřský z její strany. Ona přebírala některé věci, trošku to měla v pažích, ale ta volnost z jeho strany fungovala. Nezažili jsme během natáčení žádný problém.

Dá se říct, že třetí „hlavní postava“ je Landovský, herec, kterého hraje Martin Hoffman. Tomu to muselo sedět…

Tomu to muselo sedět obrovsky, ale my se ve scénách skoro nepotkáváme. Když jsem si poprvé přečetla scénář, tak jsem byla nadšená, hrozně se mi to líbilo a říkala jsem: Nejlepší role je Lanďák, to je opravdu strašně živelné. A tak si myslím, že to musel být také pro Martina krásný úkol.

Myslíš si, že třeba pro mladé lidi je tohle pořád téma, které chtějí vidět v kině?

Zajímal by mě záměr, cílová skupina našeho filmu. My, co jsme přešli z Husáka na Havla, tak se teď říká, že jsme Husákovy děti, ale jsme přitom Havlovi lidi. Pro nás je ten film určitě, ale zároveň si myslím, že tak, jak je to napsané, a to, o čem to je tematicky, že by to mohlo přitáhnout mnohem mladší diváky. Není to žádná zkostnatělá literatura, takový obdivný dokumentární životopis, je to Havel, jak ho možná lidé neznají a jak asi stojí za to ho vidět.

Aňa Geislerová o roli Olgy Havlové. (Video: Expres FM)

Psaní je moje velká láska

Já bych teď asi navázal na psaní, ty jsi začala také psát a ne neúspěšně… Jak k tomu vůbec došlo?

No pozor, já jsem vyhrála Magnesii Literu…

Tak to samozřejmě víme.

A toho si cením. Ale víte, co je hrozné? To mi nikdo nebude věřit, ale já fakt věci zapomínám. A já jsem tuhle uklízela tajnou komoru, kam odkládám spoustu věcí, a najednou tam probírám nějaké obrazy a říkám: Jé, vždyť já jsem vyhrála tu Magnesii. Já tam mám totiž zarámovaný ten diplom. A já jsem na to zapomněla.

Psaní je moje velká láska a přijde mi, že teď v té karanténě spousta lidí objevila nebo se vrátila k tomu, co třeba chtěli dělat. A já jsem si uvědomila, že to psaní je pro mě strašně silný tah a že se tam musím ponořit. Ono je to těžké se soustředit, ale psala jsem teď i povídky, vždycky píšu takové souborné povídkové vydání, už jsem napsala čtyři. Což jsem také zapomněla, šla jsem do knihkupectví a viděla jsem: Jé, to je moje jméno, to je ta povídka, co jsem napsala.

Ale neříkej mi, že tě nepřekvapil úspěch té první knížky. Není úplně obvyklé, když někdo vydá prvotinu, není to spisovatel… Ale navíc, co si budeme povídat, když herec vydá něco, tak je to vždycky takové: Ježíš, paměti. Ježíšmarjá.

Tahle kniha není klasická kniha, jsou to takové fejetony, takové krátké formáty. Vycházely předtím v měsíčníku a nebylo to vyloženě, že bych si sedla a napsala knihu. Proto se obávám, že moje další kniha bude ještě dlouho trvat, než to dám do kupy. Ale opravdu to je věc, která ve mně bují. To strašně potřebuji udělat. A měla jsem strašnou radost. Ta kniha je pro mě jako ryzí zlato v životě. Protože člověk u filmu je to, že mu to musí někdo nabídnout, pak to musí nějak ztvárnit. Není úplně v té tvůrčí partě a tohle je ryzí, z hlavy do ruky a na papír, pak je to kniha, tu pak člověk drží v rukou a pak mu to vrátí jenom radost. Mám z toho velkou radost.

Aňa Geislerová ve studiu rádia Expres FM. (Video: Expres FM)

Užívám si všechny festivaly

Co já vím, tak Karlovy Vary patří mezi tvoje oblíbené lokace, hlavně kvůli festivalu. Jak prožíváš to, že letos ty Vary budou takové jako hodně omezené, nebudou to ty velké Vary?

Vlastně asi si nevzpomenu, kdy jsem tam byla poprvé, jezdím tam od 15, 16 let. Beru to jako takovou rozšířenou rodinu a patří to pro mě k začátku léta. Je to pro mě takový můj letní pionýrský tábor v dospělosti. Pionýrský škrtám, prostě jeden z táborů.

Ty máš srovnání, protože vím, že tu a tam, když se zadaří s filmem, tak jezdíš i na zahraniční festivaly. V čem jsou Vary ojedinělé, kromě toho, že to není festival, kde je nekonečný budget, a kluci se musí vyrovnávat s tím, že tam chtějí mít dobré lidi. Chtějí tam mít dobré zázemí, ale není nekonečný budget…

To se mi bude asi těžko srovnávat, protože jsem zažila spoustu festivalů. Když přijedeme jako Češi do Cannes, tak tam máme takové svoje cestičky, kde se můžeme pohybovat. Byla jsem tam na krásných mejdanech a tak, ale nikdy se nedostaneš do míst, kam se můžu dostat tady, protože přece jen jsem tady letitý „zaměstnanec“, taková rekvizita. Znám i nejvyšší místa a zároveň jsou to i ta nejobyčejnější, nejhezčí, nejprostší. To, co jsem já viděla z jiných festivalů, nemůžu srovnávat s tím, co znám tady. Ale líbí se mi to, že se tady skrývá ten rozdíl. Asi jeden z mých nejhezčích zážitků je, když tady hlavní host festivalu Jude Law skončil v Bokovce ve Varech a Macháček mu zpíval Hej Jude a pak se všichni přidali, on se přidal. Všichni tam stáli a byli to náhodní hosté, studenti, zvaní hosté a všechno se to pomíchalo a takhle to bylo. Myslím si, že tohle také dělá hostům dobře, že se tady dostanou do energetické spirály, do kotle, kde se to všechno pomíchá. A všechno je to příjemné a obyčejné.

Zklamal tě některý ze světových festivalů, kde jsi byla?

Nechci říkat nic negativního, ale jednou nás pozvali s Honzou Hřebejkem do Albánie na festival a on říká: To je bizár, to bude skvělé… Ale byl to bizár. Ale jinak je Albánie krásná země.

A dejme tomu z těch festivalů, které jsou známé, typu Benátek, říkala jsi Cannes nebo v New Yorku festivaly… Je to něco, od čeho jsi čekala víc?

Já jsem hrozný užívač. Pro mě jsou vlastně i blbé věci zážitkem. Umím si užít moment, to se mi opravdu daří, takže nepamatuji nějaké zklamání. Na Sundance jsme sice byli zklamaní, že jsme nic nevyhráli, ale zase můj zážitek je, když jsem přišla s Mádlem do hospody, oba dva jsme si objednali panáka a po mně chtěli ID. Takže to byl můj nejsilnější zážitek. Já nevím, já si opravdu umím vybrat absurdní momenty… To je stejné, jako když dítěti přineseš jednorožce s křídly a ono si hraje s balicím papírem. Takže já jsem spokojená.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené