Článek
Sedlčanská místní dráha je necelých 17 kilometrů dlouhá železniční trať. Postavena byla v roce 1894 a trasována je ze stanice Olbramovice (dříve Wotice-Veselka) do Sedlčan.
„Sedlčanka“ je nejstarší místní dráha středního Povltaví, celého Posázaví a Podblanicka. 5. června 1893 vydal císař František Josef I. koncesní listinu, v níž stavbu této trati schválil. Koncesionáři pak byli povinni místní dráhu do roku a půl dokončit. V říjnu 1893 se konala ustavující schůze akciové společnosti, kterou tvořilo 11 akcionářů v čele s předsedou Martínkem. Stavební práce započaly v listopadu, od června 1894 se pokládaly kolejnice. Provoz byl slavnostně zahájen 30. 9. 1894.
Už během stavby se operovalo s výhledovým prodloužením dále. Projekt, kterému se přezdívalo „Povltavský pacifik“, měl vést z Příbrami přes Kamýk nad Vltavou, Krásnou Horu nad Vltavou a Vysoký Chlumec až do Sedlčan. Uvažovalo se také o napojení od Březnice či o variantě přes Petrovice. Spojení Příbramska se Sedlčanskem ale zůstalo jen ve fázi plánů.
Nová trať měla sloužit nejen cestujícím, ale hlavně místním podnikům, vápenkám, cihelnám, lomům, pivovaru či dřevařskému průmyslu. Její nerealizace znamenala ztrátu významné rozvojové příležitosti a nepřímo ovlivnila i hospodářskou situaci okolních lokálek, které nemohly využít očekávané přepravní vazby.
Projeďte se skrze objektiv Sedlčanským pacifikem.
V současné době na trase jezdí příměstské vlaky „S“ z Benešova do Sedlčan. Vlak je bez průvodčího pocitově prázdnější. Každý si hledí svého. Zároveň tu během úterního dopoledne moc lidí necestuje. Konkrétně jsme čtyři. Při odpolední cestě ze Sedlčan už je o poznání více lidí. Všichni bojují se stejným problémem, nefunguje totiž automat na lístky. Kdo nemá internet a chytrý telefon, musí chtě nechtě jet „na černo“.
Ve vlaku potkávám paní Evu, která Sedlčankou jezdila před 60 lety do školy. „Chodila jsem tři kilometry na nádraží každý den, za každého počasí,“ vzpomíná. „Zimy byly tuhé, to pak bylo teprve náročné se dostat do školy.“
Během života bydlela různě po republice, ale na stáří se vrátila zpět do svého rodného regionu. A taky zpátky k vlaku, který jí zpestřoval každodenní cesty za vzděláním. Kvůli pohybovým problémům vlakem moc nejezdí a dává přednost cestám autem se svým manželem, dneska ale udělala výjimku.
„Jsou to krásné vlaky,“ kochá se. „Jen mi tu chybí průvodčí, s těmi stroji na lístky to neumím,“ postěžuje si.
Kdyby Sedlčanka přestala jezdit, nijak přímo by se jí to nedotklo, ale mrzelo by ji to. „Když jsem teď po dlouhé době jela, u okénka jsem zavzpomínala, jak krásně tu je.“
