Hlavní obsah

Oslavy jasmínové revoluce kazí lockdown. Tunisané jsou hrdí, ale dál chudnou

Foto: Profimedia.cz

Lednová demonstrace tuniských učitelů za lepší platy.

Reklama

14. 1. 14:13

Od chvíle, kdy povstali Tunisané pobouření upálením mladého prodejce ovoce, uplynulo už deset let. Arabské jaro, které jejich povstání vyvolalo, skončilo asi nejlépe právě v zemi, kde začalo.

Článek

Místo oslav a demonstrací jen prázdné ulice a pár pořadů v televizi. Tunisany sužuje pandemie koronaviru, na nějž nyní denně umírá okolo padesátky lidí. Ve čtvrtek začal v zemi čtyřdenní lockdown, vyjít do ulic zavzpomínat na svržení diktátora Zína Abidína bin Alího tak lidé nemohli.

„Normálně bychom manifestovali a žádali sociální spravedlnost, protože tento požadavek žádná z vlád, která nastoupila po roce 2011, nevzala v potaz. Tentokrát ale poprvé za deset let zůstanu 14. ledna doma, protože zdravotní krize je vážná,“ citovala agentura AFP Alu Talbího, předsedu neziskovky Tuniské fórum pro ekonomická a sociální práva.

Zkorumpovaný diktátor bin Alí, který Tunisku vládl dlouhých 23 let, uprchl krátce po začátku revoluce do Saúdské Arábie. Tam také v roce 2019 ve svém luxusním exilu zemřel. V zemi od té doby proběhly několikery demokratické volby, ve vládách seděli islamisté i sekularisté a politici se shodli i na podobě nové ústavy. Mnozí revolucionáři zvláště z řad mladších lidí tak mohou být na pokrok, jehož země v posledních letech dosáhla, právem hrdí.

„Revoluce nebyla jen jedna chvíle, je to pokračující proces. Zmizel faktor strachu… cítím, že mohu dělat tolik věcí,“ myslí si Myriam Bribríová, která se povstání v roce 2011 aktivně účastnila. Další pamětníci jsou ale skeptičtější: „Za těch deset let se nic nezměnilo, naopak jsme ještě chudší a odstrčenější,“ řekl francouzské televizi další z aktivistů Valíd Dželasí.

Ve srovnání s dalšími arabskými zeměmi, jako je Sýrie či Libye, ale tuniská revoluce dopadla velmi dobře. V zemi se neválčí, ani se v ní nechopila moci armáda jako v Egyptě. Tamní prezident Abdal Fattáh Sísí přitom potírá opozici a lidskoprávní aktivisty tvrději, než to dělal jeho předchůdce Husní Mubarak.

Nezaměstnanost stoupá, mladí odcházejí

Jedna věc ale zůstává – ekonomická mizérie. Zatímco před začátkem pandemie nezaměstnanost zhruba rok a půl klesala nebo se držela na stejných číslech, v prvním trimestru loňského roku začala podle Národního statistického úřadu opět růst a dosáhla 15,1 procenta. Právě vloni na jaře země dokončila program pomoci od Mezinárodního měnového fondu, k oživení ekonomiky ale nedošlo. V chudobě už v zemi žije 21 procent obyvatel.

Pandemie koronaviru zasadila těžkou ránu jednomu z jejích pilířů, turistice. Jak informoval server Echo Touristique, snížily se za prvních devět měsíců loňského roku příjmy z turismu o 60 procent. Čísla za celý rok ještě nejsou k dispozici, očekává se ale meziroční pokles o 70 procent. Počet nocí, které si turisté v zemi zaplatili, spadl za prvních devět měsíců dokonce o 79 procent oproti roku 2019.

I proto vyrážejí v posledních letech z tuniského přístavu Sfax stovky převážně mladých mužů na nebezpečnou cestu do italské Lampedusy. Například tento týden zachránilo tuniské námořnictvo loď s padesáti uprchlíky, kteří strávili na palubě malého plavidla dlouhých pět dní. Novorozenec, který s nimi absolvoval náročnou plavbu, v důsledku podchlazení zemřel.

Ekonomická krize nutí mladé Tunisany odcházet nehledě na riziko, které plavba přes Středozemní moře představuje. Zatímco odjezdy uprchlických lodí z Libye a Alžírska se v posledních měsících daří úřadům omezit, počet lodí vyplouvajících na Lampedusu z Tuniska loni prudce vzrostl. Část běženců tvoří sice lidé ze států subsaharské Afriky, samotní Tunisané ale loni představovali celých 38 procent ilegálních příjezdů do Itálie. Jen za poslední rok jich připlulo více než 12 tisíc, tedy pětkrát více než v předešlém roce.

Motivaci odejít vysvětlil v reportáži televize France 24 jeden z mladých mužů v přístavu Sfax. „Smrti se nebojím, v mé zemi sotva přežívám,“ řekl s tím, že Sfax je vhodné místo, protože je odtud nejblíže na Lampedusu. „Zkoušel jsem se tam dostat už sedmkrát, čtyřikrát přímo odtud,“ ukazoval na pobřeží, kde obvykle přistávají pašerácké lodě.

S novináři pod podmínkou anonymity mluvil i jeden z tamních pašeráků, který má na záznamu změněný hlas a je otočen zády ke kameře. „Kontaktují mě a chtějí převézt. Souhlasím, co jiného bych tady taky dělal? Za jednu takovou cestu si můžu vydělat až 15 tisíc dinárů (asi 120 tisíc korun). Na to, abych si normální prací vydělal pět tisíc, bych potřeboval 20 let,“ vysvětlil s jistou nadsázkou.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené