Hlavní obsah

Pavla Smetanová: Dva roky koronavirových prázdnin na pustém ostrově

Foto: Profimedia.cz

Snímek z archivu Pavly Smetanové.

Reklama

11. 10. 2020 18:51

Text spisovatelky a novinářky Pavly Smetanové žijící na řeckém ostrově Korfu o pomyslných dvou letech koronavirových prázdnin na opuštěném ostrově.

Článek

Ač na ostrově Korfu bydlím už přes dvacet let, vždycky se tak trochu závistivě dívám na ostrovy, které jsou od nás na dohled, protože mám pocit, že tam musí být něco hezčího nebo lepšího než tady. Už jsem měla možnost je objet skoro všechny, tedy opravdu ty, co jsou na dohled, ale zbýval mi ještě nejseverozápadnější řecký ostrůvek zvaný Erikoussa.

Turistická sezona je u konce, alespoň pro nás, kteří pracujeme s českou klientelou. Do Řecka teď Češi mohou jen po předložení negativního testu, takže přestávají jezdit. Žáci na střední škole mé dcery už týden stávkují a okupují školu. Nejsou jediní. Po celém Řecku jsou v okupační stávce studenti více než devadesáti škol. Není to celkem ani nic nového. Žáci druhého stupně a středních škol stávkují celkem pravidelně každý začátek školního roku.

Foto: Archiv Pavly Smetanové.

Počasí ještě není špatné, pro českou klientelu ale v Řecku už sezona definitivně končí.

Většinou chtějí lepší toalety (ve většině škol jsou turecké – tedy dvě šlapky a díra v zemi) nebo školní autobus, pokud jsou zdaleka, či třeba obědy, které jsou v Řecku ve školách spíše vzácností.

Letos na Korfu protestují studenti proti nošení roušek, účasti víc než povolených sedmnácti žáků ve třídách a nedostatečné čistotě škol. Je zajímavé, že nezletilí žáci mohou v nočních hodinách obsadit školu a nikoho do ní nepustit a ředitel s tím nic nenadělá, byť mládež začne po čase sem tam i devastovat třídy a ze školní budovy si dělat noční klub.

My jsme díky stávce získali nečekaný bonus v podobě času a vypluli starou plachetnicí na Erikoussu.

I když se zdá, že ostrov je od Korfu vzdálen, co by kamenem dohodil, naši plavbu jsme museli rozdělit na dvě části. Hned po vyplutí z Kerkyry začalo pršet, a když se přeháňka dostala mimo náš dosah, začalo foukat tak silně, že jsme na noc zakotvili v Kassiopi, což je přístav na severovýchodě našeho malebného ostrova. V šest ráno jsme pak vypluli na motor, když byla ještě tma a moře tiché a klidné a po třech dalších hodinách jsme byli na místě.

Přestože i na těchto téměř opuštěných ostrovech přibývá každým rokem turistů, na Erikousse už není téměř ani noha. Jen pár starších mužů se jde podívat k naší lodi, aby zjistili, kdo jim tam jde rušit jejich podzimní klídek.

Když muži zjistí, že jsme „místní“ z Korfu, oddechnou si a vysvětlují, že sem utekli z Korfu po sezoně před koronou. Jsou to vesměs dobře zajištění důchodci, kteří zde mají své domy, ale přes zimu normálně žijí na Korfu. Často se jedná o bývalé námořníky, kteří se usadili v Americe, tam si založili řecké restaurace a na stáří se s americkým důchodem a pasem vrátili domů.

Obejít celý ostrov kolem dokola zabere něco okolo tří hodin. Je tu krásně zeleno, nádherné moře, pár domů v různých koutech, malá elektrostanice, minimarket, dva kostely bez faráře, hřbitov, jedna celoročně otevřená kavárno-taverna, dva hotely, námořní policejní stanice a škola.

Do školy chodí dvě albánské děti – sourozenci, osmiletá Aurela a desetiletý Leandros. Právě kvůli nim byla škola po mnoha letech v lednu znovu otevřena. A tak tady s nimi sedí na pláži mladičká paní učitelka Irini, kterou sem poslali až ze Soluně. Učitelé totiž musejí mít, podobně jako doktoři, praxi někde ve vzdáleném místě od svého domova. Irini si prý po škole hraje s dětmi a jinak hodně čte. Nikdo v jejím věku na ostrově totiž nebydlí. Rodiče dětí zde vykonávají dělnické a pomocné práce a děti se tak řecky učí pouze ve škole. Doma se totiž mluví albánsky.

Na malé návsi stojí taverna Oasis. Tu vede asi pětačtyřicetiletý Albánec Leonidas, což je jeho řecká přezdívka, který do Řecka uprchl téměř před třiceti lety. V tu dobu na Korfu utíkalo mnoho Albánců přes moře za lepším životem. Leonidas nám vypráví, že prostě zaplatil převaděče a za svojí zemí už se neohlížel. Za velmi přísného režimu Envera Hoxhy, když jako děti závistivě vzhlíželi k břehům vytouženého Řecka a nevěděli, o co jde, když viděli postavy na vodních lyžích, jim prý učitelé vyprávěli, že v Řecku se takto mučí ti, kteří se nechtějí přizpůsobit vykořisťovatelskému systému kapitalismu. Prostě je zapřáhnou za motorovou loď a pak vláčí po moři. Jaké bylo pak Leonidovo překvapení, když zjistil, že se jedná o luxusní zábavu pro turisty!

Foto: Archiv Pavly Smetanové.

Zmiňovaná taverna Oasis.

Leonidasova cesta, kterou za ta léta ušel, byla poměrně trnitá. Protože žil v Řecku příliš dlouho jako nelegální přistěhovalec, rozhodl se následovat svého bratra právě na Erikoussu, kde nehrozily žádné kontroly. Zde vykonával různé pomocné a stavební práce pro místní bohaté usedlíky. A pak mu někdo řekl o nevyužívané kavárně. Je to lidová kavárna spravovaná starostou Korfu a město ji chtělo nabídnout pronajímateli za velmi nízký peníz. Jenže podmínka zněla, že zde musí být otevřeno celoročně. Aby se měla ta hrstka těch, kteří zde bydlí na stálo, kde scházet. A o to nikdo z nich zájem neměl.

A tak se do konkurzu přihlásil jako jediný právě Leonidas a také ji získal. V létě zde vaří jeho žena pár dobrých a jednoduchých jídel, v zimě sem chodí místní lidé na ranní kávu či odpolední ouzo, na kus řeči či na partičku karet. Všichni se zde navzájem znají. Vždyť je jich zde jenom pár. I když kolik jich tu opravdu žije, nikdo přesně neví. Jedni říkají, že snad patnáct, jiní zase, že třicet. Leonidas tvrdí, že je to okolo šedesáti lidí a chce nám rovnou všechny vyjmenovat. Letos se ale právě díky koroně číslo zvýšilo prý skoro na dvojnásobek.

Leonidasův malý syn celý den maluje obrázky a hraje počítačové hry s kamarády z Korfu, starší Renos obsluhuje v taverně. Oba bratři ostrůvek milují, ale stýská se jim po kamarádech ze školy.

Dáme si, co taverna nabízí – pár špízů souvlaki, hranolky, tzatziki a smažené kalamáry, k tomu pár lahví retsiny a večer se pomalu chýlí ke konci. Na nebi svítí měsíc a my se loučíme se starousedlíky.

Ráno, když se chystáme odplout, připlouvá malý trajekt z Kerkyry. Pár ostrovanů se sjíždí v přístavu, aby převzali právě dovezené zásoby jídla i materiálu. Hodně škol na Korfu ještě stále stávkuje, a tak přijíždí i pár rodin se svými dětmi. Tady se ukryjí před všemi nástrahami světa. A cestu ke vzdělání si mladá generace bude muset najít sama. Tady teď budou mít pomyslné dva roky prázdnin na téměř opuštěném ostrově, než se život vrátí zase zpět do svých kolejí.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované