Čína si zkouší koupit ve světě impérium. Někde však peníze nestačí

Každá zahraniční politika má svá specifika, ta čínská vystavěla celou strategii na trpělivosti. Nestojí na rychlých vítězstvích - čas tady pracuje pro toho, kdo si umí počkat. Na chybu soupeře, politický otřes, finanční krizi…

Systematické vyhledávání geopolitického vakua Peking během desetiletí provozoval na první pohled dokonale - úvěry, stavebními firmami, přístavy, železnicemi, doly, energetickými projekty a investicemi do klíčových surovin a infrastruktury od Kazachstánu po Tanzanii. Balíček zaštítil megaprojektem pod názvem iniciativa Pásu a stezky (BRI), často označovaným jako Nová Hedvábná stezka.

Za posledních 10 let za tento projekt utratil zhruba 10 % hrubého domácího produktu, tedy asi jedno procento HDP ročně.

„Bylo to ale mnohem levnější než se snažit vyrovnat výdajům USA a zbytku NATO na armádu. Pokud by vlastnila veškerou infrastrukturu, plus doly a software, který by vše propojoval, proměnila by se v globální supervelmoc bez potíží s vojenskými invazemi,“ napsal pro Washington Post analytik Matthew Lynn.

Čína se podle něj tímto způsobem postupně snažila koupit si impérium. „V posledních několika týdnech se však něco bolestivě vyjasnilo. Neuspěla a nakonec se ukázalo, že finanční vliv není totéž, co skutečná moc,“ dodal a přidal se tak ke kritikům, kteří iniciativu Pásu a stezky nevnímají optikou Si Ťin-pchinga jako motor čínského rozvoje, ale jako nástroj geopolitického vlivu se zřetelnými limity.

Jako učebnicový případ úspěšné verze čínské strategie slouží Střední Asie. Prostor geograficky blízký Číně byl po rozpadu Sovětského svazu považován za přirozené zázemí Ruska. To dnes však už neplatí a region se postupně přesouvá do čínské orbity.

Nestalo se tak nijak dramaticky, ani přes noc – na pusté kazašsko-čínské hranici v největším suchém přístavu na světě, Khorgosu, nehlídkují tanky, ale obrovské jeřáby, které překládají kontejnery mezi nekonečně dlouhými vlaky.

Peking v těchto „stánech“ vybudoval železnice, podniky, logistická centra i energetické projekty. V minulém roce čínské investice v regionu vzrostly o 375 %, přičemž už rok 2024 byl v tomto ohledu rekordní.

Nejvýznamnější růst obchodu zaznamenal Kyrgyzstán. Zatímco tamní vláda odhadla HDP za rok 2025 na 16,3 miliard dolarů, registrovaný obchod s Čínou se ve stejném roce vyšplhal na 26,3 miliard dolarů. V podstatě tak převyšuje to, co země sama produkuje. Důvod je prostý – země slouží jako obří překladiště pro zboží směřující k ruským spotřebitelům.

Jak pro Euronews uvedl Rasul Rysmambetov z Nazarbajevovy univerzity: „Čína vítězí ne proto, že je lepší, ale proto, že je jinak zabalená. Čínské společnosti jsou navíc ochotné poskytnout okamžité financování a ceny vybavení jsou atraktivnější. Kromě toho jsou čínské firmy často ochotné podstupovat vysoká rizika.“

Zatímco evropský přístup je vázán na transparentnost, lidská práva a demokratické reformy, čínský model stojí na rétorice „nevměšování“ a win-win spolupráce. Pro místní elity je to lákavá nabídka – dostanou novou silnici, aniž by museli vysvětlovat stav tamní demokracie.

Obchod mezi státy regionu a Čínou se tak podle Euronews „posunul od prosté výměny zboží k hlubším strategickým partnerstvím“.

Podobnou roli jako Khorgos hrají například plynovod Turkmenistán–Čína, který pokrývá významnou část čínské spotřeby plynu, silniční a energetické projekty v Uzbekistánu a Kyrgyzstánu nebo plánovaná železnice Čína–Kyrgyzstán–Uzbekistán, která má zkrátit obchodní trasy do Evropy.

Pro část místních to znamená práci a příslib financí. Mezi mnohými však přežívá pocit, že se jejich země mění v tranzitní chodbu cizí ekonomiky – Kyrgyzstán má za sebou nepokoje a střety s čínskými dělníky kvůli pracovním místům, v Kazachstánu se protestovalo proti obavám z prodeje půdy čínským investorům. Protičínské protesty však jsou opakovaně spojovány i s osudem turkických menšin v autonomní oblasti Sin-ťiang.

Na konci dubna soud v Kazachstánu odsoudil 19 aktivistů za loňský protest proti represím Pekingu vůči menšinám, kteří mimo jiné požadovali propuštění kazašského občana zadrženého loni v Sin-ťiangu. Odborníci a obhájci lidských práv tento krok označili za dosud nejrozsáhlejší opatření kazachstánské vlády, jejímž cílem je na příkaz Pekingu umlčet kritiku, píše agentura AP.

Jak to vypadá, když se čínské angažmá přesune z první fáze výstavby do druhé – tedy ke splácení dluhů -, ví Afrika. Na kontinentu, kde chybí silnice, železnice, elektrárny i přístavy, nabídla Čína něco, co Západ často nedokázal, nebo nechtěl: rychlé úvěry a minimum politických podmínek bez debat o správě věcí veřejných, korupci nebo lidských právech.

A tak železnice Addis Abeba–Džibuti zrychlila napojení vnitrozemské Etiopie na moře. V Keni se Čínou financovaná trať Mombasa–Nairobi stala jedním z nejviditelnějších projektů nové infrastruktury. V Angole Čína nabídla infrastrukturu za přístup k ropě, v Zambii a Demokratické republice Kongo investovala do těžby mědi a kobaltu – surovin klíčových pro baterie a elektromobily.

Ani po letech Čínu neodradilo, že Zambie sklouzla do dluhové pasti, část etiopských projektů se ukázala jako finančně neudržitelná a vláda v Tanzanii kvůli nevýhodným podmínkám pozastavila plánovaný megapřístav Bagamoyo za zhruba deset miliard dolarů.

Naopak – podle Green Finance & Development Center dosáhla čínská angažovanost v rámci Pásu a stezky v Africe v roce 2025 hodnoty 61,2 miliard dolarů, což představovalo meziroční nárůst o 283 %. Afrika se tak stala regionem s nejvyšším objemem čínských BRI projektů.

Jenže v tomto případě už došlo na fázi splácení dluhů a nejchudší státy světa tak měly v roce 2025 splatit Číně rekordních 22 miliard dolarů. Peking se tak v řadě zemí posouvá z role nadějného investora do role věřitele, který chce své peníze zpět. I tak se ale snaží svou tvář korigovat.

Nedávno například oznámil bezcelní přístup na čínský trh pro 53 z 54 afrických zemí – výjimkou zůstává Eswatini, které udržuje diplomatické vztahy s Tchaj-wanem.

Ještě náročnější pole pro Peking představuje Latinská Amerika, kde se ekonomický úspěch mísí s vršícími se problémy.

Symbolem čínské strategie jsou v regionu přístavy. Tím nejviditelnějším je peruánský Chancay, nový hlubokomořský megapřístav severně od Limy, který vybudovala čínská společnost Cosco. Pro Peru má být branou do Asie a zkratkou pro zboží putující přes Pacifik.

Nejcitlivější jsou přístavy, přes které prochází americký obchod, leží poblíž strategických úžin nebo mohou v krizi komplikovat pohyb amerického námořnictva. Podle výzkumu Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) čínské firmy v Latinské Americe a Karibiku vybudovaly nebo provozují 31 aktivních přístavů, širší databáze pak identifikuje 37 přístavních projektů s čínskou účastí.

Spojené státy se mezitím „probudily“ a začaly na vlády v regionu tlačit, aby čínský vliv v kritické infrastruktuře omezily – Washington začal čínské investice číst jako bezpečnostní otázku.

Číně nejde jen o přístavy, ale také o měď a lithium z Peru a Chile, brazilskou energetiku a přenosové sítě, ve Venezuele o ropu. Na druhou stranu se však pro Panamu přístavy staly předmětem čínsko-amerického sporu, v Argentině nové vedení zpochybňuje část dohod s Pekingem a ve Venezuele se čínské půjčky za desítky miliard dolarů proměnily v problém kvůli kolapsu tamní ekonomiky.

Čína v Latinské Americe rozvíjí i takzvanou vesmírnou Hedvábnou stezku. Nejznámějším příkladem je stanice v argentinské provincii Neuquén, kterou Čína získala na desítky let a která je podle kritiků problematická právě kvůli možnému dvojímu využití. Peking ji představuje jako vědeckou spolupráci, Washington v ní vidí součást širší sítě, která může pomáhat čínské armádě sledovat satelity a sbírat strategická data.

Schopnost Pekingu využívat chyb soupeře se nejvýrazněji projevuje v jihovýchodní Asii – a v tomto případě jí mimoděk napomáhají samy Spojené státy.

Poté, co administrativa Donalda Trumpa omezila financování programů Agentury Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj (USAID), Peking například navýšil financování Kambodžského centra pro odminování (CMAC), kterému přislíbil 4,4 milionu dolarů – tedy více, než poskytly USA.

Čína zde ve velkém pokračuje i v investicích do infrastruktury – příkladem je třeba vysokorychlostní železnice v Laosu, financovaná z velké části čínskými půjčkami, nebo průmyslové zóny v Malajsii a Indonésii.

Největším čínským vítězstvím je ale změna vnímání – podle průzkumů think-tanku ISEAS se Čína poprvé stala preferovaným partnerem regionálních elit. V tom jí pomohlo i nevyzpytatelné chování Bílého domu.

Případ jihovýchodní Asie nicméně může posloužit i jako „bořič mýtů“ o čínské všemocnosti.

Mezi sliby Pekingu a skutečným stavem existuje obrovská propast: nesplněné závazky v oblasti financování projektů dosahují více než 50 miliard dolarů, přičemž více než polovinu částky tvoří projekty, které byly buď zrušeny, zmenšeny, nebo je u nich jinak nepravděpodobné, že se uskuteční.

Problémy však nejsou jen na čínské straně – zpožďování megaprojektů a rostoucí počet neuskutečnitelných projektů se zde střetává i s politickou nestabilitou v partnerských zemích.

Vůči této čínské „strategii trpělivosti“ Západ nezaujímá jednotný postoj, což opět hraje do karet Pekingu. Už za první administrativy Donalda Trumpa začal Washington otevřeně označovat čínské investice za bezpečnostní riziko.

Reakce ale není jen rétorická: USA podporují alternativní investiční iniciativy, například Blue Dot Network nebo Partnerství pro globální infrastrukturu a investice, posilují vojenskou přítomnost v Indo-Pacifiku a omezují technologický vliv Číny exportními restrikcemi na polovodiče.

Americká slabina je však v kontinuitě. Zmrazení části rozvojové pomoci a nejistota kolem USAID ukázaly, že Washington dokáže prostor uvolnit stejně rychle, jako ho chce později získat zpět. Každý takový ústup znamená příležitost pro Peking – jak bylo vidět v jihovýchodní Asii.

Evropská unie pak reaguje typicky „po evropsku“ – regulacemi, normami, prověřováním zahraničních investic, ohleduplně k lidským právům. Vedle toho nabízí vlastní alternativu k Pásu a stezce – projekt Global Gateway, který má mobilizovat stovky miliard eur na infrastrukturu v Africe, Asii i Latinské Americe.

Na rozdíl od čínského modelu slibuje transparentnost, udržitelnost a nižší zadlužení. Často ale nedokáže nabídnout to, co dělá Čínu atraktivní: rychlé peníze za minimum politických podmínek.