Tajemství rodiny Cartier: Vnučka našla ve sklepě zaprášený kufr s dokumenty

Kupovali je králové pro své manželky i milenky, zdobily se jimi herečky i mahárádžové, patřily a stále patří do sbírek těch nejbohatších a nejslavnějších na světě. Řeč je o značce Cartier, o jejíž dramatický rozmach se před více než sto lety zasloužili zejména tři bratři, jejichž mottem bylo „nekopíruj, jenom tvoř“.

Každý z bratrů přitom přispěl něčím jedinečným. Vizionář Louis Cartier navrhl například první pánské náramkové hodinky Santos, které vznikly na přání jeho přítele – letce, jenž potřeboval sledovat čas, aniž by musel pustit knipl.

Pierre Cartier dokázal získat budovu na Páté avenue v New Yorku výměnou za dvojitý perlový náhrdelník.

Jacques Cartier, odborník na drahé kameny, zase otevřel firmě přístup k nejkvalitnějším rubínům, smaragdům a safírům, které následně inspirovaly ikonický styl „tutti frutti“.

O složité rodinné historii mluvila při své návštěvě Prahy autorka Francesca Cartier Brickell, jejíž kniha vznikla až poté, co jako studentka objevila ve sklepě zaprášený kufr s rodinnými dokumenty. Ten odstartoval její mnohaleté pátrání po rodinném příběhu, které vyústilo v knihu o 768 stranách.

Říká se o vás, že jste „strážkyní paměti“. Cítíte se tak?

Když píšete o rodinné historii, narazíte na to, že každý má vlastní vzpomínky. Dokonce i ty na stejnou událost se mohou dost lišit. Snažíte se tedy najít pravdu, vedle sebe si vyskládáte několik verzí a skutečnost je někde uprostřed. Necítím se jako ochránce rodinné historie, ale snažila jsem se odhalit skutečný příběh prostřednictvím rozhovorů se skutečnými lidmi, hlavně s těmi, kteří ho opravdu žili. Na tom jsem stavěla víc než na různých knihách. Můj dědeček vždycky říkal: „Neposlouchej ty knížky, já u toho skutečně byl.“

Šla jste na to jinak než autoři před vámi?

Strávila jsem skoro deset let cestováním. Od Londýna přes Paříž a New York až po Srí Lanku, abych osobně mluvila s co nejvíce lidmi. Často šlo o velmi staré pamětníky, někdy i devadesátileté, nebo jejich děti a vnoučata, kteří měli schované dopisy a deníky.

Bylo těžké tak obsahově složitou knihu strukturovat?

Velmi. Tři bratři, různé kontinenty, paralelní dějové linky. Měla jsem velkou bílou nástěnku, jakou mívají detektivové ve filmech, kde jsem si šňůrkami propojovala události, rodinné příběhy s ruskou revolucí, první světovou válkou nebo s osudy slavných klientů. A pak je tu část historie, na které leží určitý nános studu. Během druhé světové války, když nacisté převzali v Evropě moc, nechali obchody Cartier otevřené. Dokonce se stalo, že si Göring v Paříži přišel pro rubíny. O tom, že Cartier prodával za války šperky Němcům, se prostě moc nemluví.

Na začátku vašeho pátrání opravdu byly náhodně objevené dopisy?

Je to tak! Dědeček si myslel, že se ztratily při stěhování z Anglie do Francie. Říkala jsem mu: Určitě nějaké dopisy máš, vždyť nic nevyhazuješ. Když jsem je našla, byly v kufru ve sklepě, svázané žlutou šňůrkou, s malými cedulkami. Dědeček poznal rukopis chůvy, která je pravděpodobně roztřídila. Byly tam kondolenční dopisy z první světové války i dopisy mezi třemi bratry. Bylo jasné, že tohle je něco výjimečného. Skutečný poklad.

Jak reagoval váš dědeček Jean-Jacques Cartier, poslední spolumajitel firmy, když jste mu ten kufr s dopisy ukázala?

Byl dojatý. Jako by znovu slyšel hlas svého otce. On své rodiče miloval.

Byly dopisy dobrými zdroji informací?

Ano, jsou v nich zachycené autentické pocity, nejsou to jen fakta. Skrze ně vnímáte smysl pro humor, ale i konflikty. Louis byl sice kreativní génius, ale zároveň taky dost náročný člověk. Třeba odešel jednoho odpoledne z kanceláře a vrátil se za měsíc. Mezitím jeho bratři na dálku v dopisech řešili, co s ním je.

Hádali se bratři prostřednictvím dopisů?

Samozřejmě, ale ne úplně často. Třeba v roce 1930 se stala jedna loupež a oni se dohadovali, kdo to byl. Také se řešila peněžitá půjčka. Z dopisů je patrné, že Louis musel mít pořádný temperament, byl nejstarší a myslel si, že má vždycky pravdu. Jeho reakce bývaly celkem extrémní, když nešly věci podle plánu. Jack (tak říká Jacquesovi, pozn. red.) a Pierre, mladší bratři, věděli, že je občas příliš emocionální. I po těch letech bylo nesmírně zajímavé pročítat jejich názory. Měli se jako bratři rádi, ale nebyli si vždy nejlepšími přáteli.

Našla jste i milostné dopisy?

Praprarodiče se zbožňovali a spíš si posílali telegramy „all love and kisses“ (Líbám tě s láskou, pozn. red.). Milostnou poezii jsem nenašla, ale hlavně Jack měl velmi poetický způsob psaní. Když s manželkou odcestovali do Indie, nechali doma malé děti s chůvou. Našla jsem dopisy, kdy jim maminka píše, co na cestách viděla a zažila, že se potkala s mahárádžou, že spali na zemi a jak jim do vlaku lezly opice.

Bylo tam i náročnější čtení?

Třeba dopis z první světové války o tom, jak zaměstnanci různých národností postupně odcházeli do války bojovat na opačné strany. V dopisech používali i tajné kódy, protože nevěděli, kdo je čte. A pak tam je dopis, kdy Jack Cartier píše, jak bojuje v čele regimentu ve Francii. Našla jsem i zprávu od premiéra, který na něj apeluje, ať neriskuje svůj život, ať se vrátí do Anglie, kde mu dá bezpečnější práci. Jack mu odpovídá, že tohle je jeho povinnost. Byl jiný. Velmi nábožensky založený, chtěl se už jako mladý stát knězem. Pokračoval v boji, ale velmi onemocněl tuberkulózou. Jak navíc vyplývá z dopisu Lady Astor, bohaté americké klientky, právě ona ho žádá, aby pro ni navrhl náušnice. A tak, zatímco bojoval na frontě, posílal jí své návrhy šperků. Neuvěřitelné.

Předpokládám, že právě dědeček vám pomáhal zaplnit prázdná místa.

Přesně tak. Zapnula jsem diktafon a mluvili jsme o všem možném. Jen o svém životě moc mluvit nechtěl.

Proč?

Protože prodal rodinnou firmu a byl z toho stále smutný. Ale s těmi dopisy znovu objevil hrdost na to, co jako rodina dokázali, co Cartier znamená. Najednou si vybavil spoustu věcí.

On sám byl velmi skromný, introvertní typ. Spíše umělec než typický šéf. Místo obědů s klienty si raději koupil obyčejný sendvič a šel obdivovat umění do aukční síně Christie’s.

Vy sama jste milovnicí historie. Který ze šperků ji má podle vás zcela výjimečnou?

Většinou jde o velké diamanty. Třeba smaragd z carské tiáry Romanovců vykoupil Cartier zpět a následně jej zasadil do náhrdelníku pro americkou herečku. Během velké hospodářské krize však šperk opět změnil majitele, ta dáma jej prodala zpět Cartieru. Následně se z něj stala ozdoba na turban pro indického mahárádžu, kterého krize tolik nezasáhla. Po vyhlášení indické nezávislosti si však šperk kvůli vysokým daním nemohl udržet, a tak jej opět prodal Cartieru. Smaragd poté putoval na Blízký východ, kde právě začínala těžba ropy. Jak vidíte, příběh jednoho kamene ukazuje velké dějinné zvraty.

Přitom ta úplně první generace Cartierů měla dost tvrdý život. A pak najednou přišel okamžik, kdy každý výjimečný drahokam končil právě v jejich dílně. Čím to bylo?

Měli trik. Pokaždé, když přijeli obchodníci, tak si před jejich očima hráli se zlatými mincemi. Děda mi ukázal, jak to dělali. Obchodníkovi tím ukázali, že mají peníze a že je rovnou dostane. Očividně to fungovalo.

Kdy se z Cartiera stala opravdu světová značka?

Asi nejlepší období bylo meziválečné, mezi první a druhou světovou válkou, kdy rostli mezinárodně, přišli do Indie a pak do Ameriky. I šperky v té době byly považovány za mnohem důležitější než dnes. Všichni tři bratři byli byznysmeni, pustili se do toho oboru, protože vynášel. Šperky ukazovaly status i to, jak si muž cení své ženy. Třeba v Americe neměli tituly, ale postavení ukazovali v opeře velikostí tiáry. Po druhé světové válce se to změnilo. Už se nehodilo nosit drahé šperky.

Seznam bohaté a slavné klientely Cartierů je dlouhý. Koho byste vypíchla?

Například Elizabeth Taylor plavala v bazénu s tiárou, Grace Kelly měla dva zásnubní prsteny, ten první jí byl údajně malý, tak dostala ještě jeden větší. Královna Alžběta II. měla úžasné šperky, třeba brož s růžovým diamantem, který dostala jako svatební dar. A nedávno jsem zjistila, že i český klient, pan Karel Kinský, před více než sto lety koupil jedny z prvních hodinek Santos. Muži tehdy nosili kapesní hodinky, Louis Cartier ovšem prosazoval náramkové.

Co pro vás znamená rodinný odkaz?

Poté, co jsem všechno zjistila, se cítím být s rodinou mnohem víc propojená. Můj dědeček byl skvělý, kreativní perfekcionista, na nikoho netlačil. Šperkaři a řemeslníci s ním rádi pracovali, protože říkal: Dělejte na tom tak dlouho, jak bude potřeba. To je ten odkaz! Věnovat věcem čas a pečlivost. V současné době se takové šperky na aukcích prodávají za obrovské částky. Lidé jsou ochotni za ně zaplatit, protože si váží jejich jedinečnosti. Já si z toho beru, že ať děláte cokoli, dělejte to pořádně. Jenže dnes všichni žijeme v šíleně rychlém světě…

Třeba ruční psaní dopisů by mnohým z nás prospělo.

Proč ne, je to docela dobrý relax.