Čína se usazuje na zápraží USA. Americké námořnictvo tomu jen pomáhá

„To, co právě děláte, není výcvik. Toto je skutečné cvičení ve prospěch životně důležitých národních zájmů Spojených států amerických s cílem ukončit otravu amerického lidu,“ prohlásil ministr obrany USA Pete Hegseth americkým námořníkům minulé pondělí na palubě lodi USS Iwo Jima u pobřeží Portorika.

Překvapivá návštěva šéfa Pentagonu v Karibiku přišla týden poté, co americké síly napadly a potopily loď, která byla údajně zapletena do pašování drog ve vodách poblíž Venezuely. Útok americké lodi z 2. září, při němž zemřelo 11 lidí, vzbudil velkou pozornost amerických i zahraničních médií.

Ani dva týdny po útoku se toho o něm příliš neví, nicméně Hegseth uvedl, že operace budou pokračovat. „Máme prostředky ve vzduchu, na vodě i na lodích, protože pro nás je to smrtelně vážná mise a tímto útokem to neskončí,“ řekl ministr v pořadu Fox & Friends pouhý den po operaci. „Kohokoli jiného, kdo se v těchto vodách dopouští pašování a o kom víme, že je označen za narkoteroristu, čeká stejný osud,“ dodal.

Americké námořnictvo zároveň zvýšilo počet svých hlídkových jednotek v oblasti. V reakci na přítomnost amerických válečných lodí v této oblasti provedly 4. září dva venezuelské stíhací letouny F-16 přelet nad lodí USS Jason Dunham, načež prezident Donald Trump dal svolení k sestřelení venezuelských letadel, pokud by představovala nebezpečí pro americké lodě. Další den sám nařídil vyslání deseti stíhaček F-35 do Portorika, aby v oblasti prováděly bojové letecké hlídky a podporovaly jižní karibskou flotilu.

Venezuela později uznala trasy pašování drog a oznámila, že zvýší počet vojáků z 10 000 na 25 000, aby s pašeráky bojovala. „Venezuela je vždy připravena k dialogu, ale požadujeme respekt,“ řekl její diktátor Nicolás Maduro v projevu na vojenské základně v Caracasu. „Žádné z našich rozdílů neospravedlňují vojenský konflikt s velkým dopadem v Jižní Americe.“

Jeho apel padl v Latinské Americe, která trpí dlouhodobými důsledky předchozích amerických vpádů, na úrodnou půdu a řada tamních lídrů se proti zvýšené americké přítomnosti a napětí v regionu ozvala.

„Přítomnost ozbrojených sil největší mocnosti v Karibském moři je faktorem napětí,“ řekl brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva. „Vojenská přítomnost v této oblasti nás znepokojuje,“ sdělil chilský ministr zahraničních věcí Alberto van Klaveren. „Vše, co v našem regionu vyvolává napětí, nás znepokojuje. Chile je zastáncem míru a mezinárodního práva. Spolu s dalšími zeměmi Latinské Ameriky připravujeme společné stanovisko, abychom vyjádřili náš postoj.“

Region je na americkou vojenskou přítomnost zvlášť citlivý. V jeho kolektivní paměti je invaze do Panamy v roce 1989 s cílem svrhnout tamního diktátora Manuela Noriegu – stále silný symbol amerického unilateralismu. Přestože byla vojensky úspěšná a rychlá, dodnes se v Latinské Americe připomíná hlavně civilními oběťmi a narušením suverenity.

Lidskoprávní organizace jako Human Rights Watch nebo Amnesty International dlouhodobě upozorňují, že přesný počet obětí nebyl nikdy transparentně vyšetřen, což posílilo nedůvěru k USA. Valné shromáždění OSN označilo operaci za porušení mezinárodního práva – a právě tento aspekt Latinská Amerika znovu vytahuje při každé nové americké vojenské přítomnosti v regionu.

Nyní USA silně míří na Madura. Americké ministerstvo spravedlnosti diktátora již obvinilo, že je šéfem sítě obchodníků s drogami ve venezuelské armádě, známé jako „Cártel de los Soles“. Tu Trumpova administrativa považuje za teroristickou organizaci.

Maduro však má velkou sílu – loajální armádu a Národní milice. Ty možná nečítají čtyři miliony bojovníků, jak Maduro tvrdí, ale je jich dost na to, aby vyvolali občanskou válku trvající roky, která by urychlila migraci a podporovala nestabilitu v Jižní Americe.

Intervence by zřejmě byla pro pozici USA ještě bolestivější než ta 36 let stará panamská.

Fotky: Jak se Venezuela připravuje na možnou eskalaci s USA.

Vyšší diplomatické a geopolitické náklady by navíc nesla ještě z jednoho důvodu. Zatímco na konci minulého století byl Washington – až na výjimky v podobě menších komunistických zemí – jednoznačným hegemonem celého regionu, dnes musí o svou pozici bojovat.

Trumpova administrativa posledními kroky testuje vztahy USA na jejich jižním zápraží. A riskuje přitom hodně – už teď tam totiž mohutně posiluje Čína, hlavní americký geopolitický konkurent.

Několik dní po vítězství Donalda Trumpa v loňských listopadových volbách se čínský prezident Si Ťin-pching zúčastnil slavnostního otevření hlubokomořského přístavu v Peru. Jeho přítomnost byla symbolem rostoucího vlivu Číny v regionu.

Čínou financovaný přístav Chancay v hodnotě 3,5 miliardy dolarů představuje rozšíření vztahů mezi Čínou a Peru. Obě země také podepsaly dohodu o rozšíření volného obchodu. Podle vůdce komunistické velmoci tak začala námořní verze čínské iniciativy „Pás a stezka“, někdy též označované jako „Nová hedvábná cesta“, jejímž cílem je rozšířit celosvětový obchod a vliv Číny. Celkem se k ní přihlásilo již více než 20 latinskoamerických zemí.

Cestu k tomu však Číně otevřela již první Trumpova administrativa, která se rozhodla pro konfrontační postoj vůči mnoha zemím v regionu, včetně právě Peru. Což nakonec vedlo právě k prohloubení spojenectví s Čínou. Peking viděl příležitost, jak se prostřednictvím výhodných obchodních dohod a investic profilovat jako spolehlivější a výhodnější partner než Washington.

Obchod na trase Peking – Latinská Amerika ostatně dramaticky roste. V roce 2000 tvořil čínský trh méně než dvě procenta latinskoamerického exportu, ale rychlý růst Číny a s ním spojená poptávka odstartovaly komoditní boom regionu. V následujících letech vzájemný obchod prudce rostl. Do roku 2021 překročil 450 miliard dolarů – a podle čínských státních médií dosáhl v roce 2024 rekordních 518 miliard dolarů. Někteří ekonomové předpovídají, že do roku 2035 by mohl překročit hranici 700 miliard dolarů.

Čína je nyní největším obchodním partnerem Jižní Ameriky a druhým největším pro Latinskou Ameriku jako celek, hned po Spojených státech. Ty si v některých státech stále udržují silný vliv – třeba sousední Mexiko minulý týden pod jejich tlakem uvalilo drtivá cla na dovoz čínských automobilů –, nicméně celkově postupem času spíš slábne.

Latinskoamerické státy exportují do Číny hlavně sóju a jiné plodiny, živočišné produkty, měď, ropu, ropné produkty a další suroviny potřebné pro čínský průmyslový rozvoj. Opačným směrem putují především výrobky s vyšší přidanou hodnotou, přičemž někteří experti tvrdí, že levnější čínské zboží podrývá místní průmysl. K roku 2024 měla Čína podepsané dohody o volném obchodu s Chile, Kostarikou, Ekvádorem, Nikaraguou a Peru.

V květnu Si Ťin-pching uspořádal v Pekingu své čtvrté výroční setkání Číny a představitelů Společenství latinskoamerických a karibských států (CELAC). Jeho vzkaz více než 30 zastoupeným zemím byl jednoduchý: Vzhledem k tomu, že USA uvalením vysokých celních sazeb na dovoz ustupují od obchodu s Latinskou Amerikou, Čína je připravena zaplnit tuto mezeru.

Peking dal najevo, že upřednostňuje tamní dodavatele před americkými a že má v úmyslu pokračovat v nákupu vlivu pomocí půjček. Prezident Si také oznámil úvěry ve výši téměř půldruhé miliardy dolarů členům CELAC na programy spolupráce zaměřené na rozvoj, mír a bezpečnost.

Rostoucí ekonomické vazby s Čínou ale vyvolávají i obavy.

Ačkoli čínské půjčky mají často méně podmínek, závislost na nich může zatlačit ekonomicky nestabilní země, jako je Venezuela, do tzv. dluhových pastí vedoucích k platební neschopnosti. Kritici navíc upozorňují, že čínské firmy uplatňují nižší standardy v oblasti životního prostředí a pracovního práva, a varují, že rostoucí čínská kontrola nad klíčovou infrastrukturou, jako jsou přístavy a energetické sítě, představuje riziko pro národní bezpečnost. Existují také obavy z rostoucí ekonomické závislosti, např. v Chile, které v roce 2023 vyvezlo do Číny asi 38 procent svého celkového exportu.

Latinská Amerika má nicméně v současné obchodní válce s USA i řadu vítězů. Vyniká mezi nimi Brazílie. Aby Čína potrestala USA za vyšší cla na své dovozy, omezuje nákupy amerických zemědělských produktů a nakupuje více právě z Brazílie. Během návštěvy v Pekingu podepsal prezident Luiz Inácio Lula da Silva více než tucet bilaterálních obchodních dohod a jednal o více než dvou desítkách dalších.

Čínský důraz na měkkou sílu – včetně posilování kulturních a vzdělávacích vazeb – pomohl Pekingu budovat politickou podporu u místních vlád a prezentovat se jako životaschopná alternativa k USA a Evropě. Od přelomové třináctidenní cesty bývalého prezidenta Ťianga Ce-mina po Latinské Americe v roce 2001 proběhly desítky politických výměn na vysoké úrovni. Prezident Si od svého nástupu k moci v roce 2013 navštívil region pětkrát, přičemž se zastavil celkem v 11 zemích.

Trump byl naproti tomu pouze v roce 2018 na summitu G20 v Argentině.

Američtí politici a vojáci vyjadřují obavy z rostoucí čínské přítomnosti v Latinské Americe, i když se Washington soustředí jinde – zejména na konflikty v Evropě a na Blízkém východě.

„Rostoucí přítomnost Číny představuje přímou výzvu dominanci USA v regionu,“ věří Enrique Millán-Mejía z významného amerického think-tanku Atlantic Council. „Pokud USA nepřizpůsobí svůj přístup k regionální diplomacii, riskují další odcizení a erozi měkké síly ve své tradiční sféře vlivu.“

Během svého prvního období Trump zvolil tvrdší postup než jeho předchůdci: Uvalil sankce na několik zemí, včetně Kuby, Nikaraguy a Venezuely, a omezil pomoc jiným. Trump se také stáhl z obchodních vztahů s regionem, když odstoupil od Transpacifického partnerství.

Ve druhém období zvolil ještě rozhodnější přístup k čínskému vlivu v regionu. Opakovaně tvrdil, že Čína tajně ovládá Panamský průplav navzdory jeho panamskému vlastnictví, a hrozil, že ho USA – poté, co jej v roce 1999 odevzdaly středoamerické zemi – znovu převezmou. Ostré řeči nicméně latinskoamerickou důvěru v republikánského prezidenta nepřinesly, stejně jako jeho poslední kroky a posílení vojenské síly v regionu.

Je tedy nutné uznat, že ani za demokratického prezidenta Joea Bidena, který se latinskoamerické politice věnoval už jako viceprezident Baracka Obamy, se vztahy USA se zeměmi na jih od nich příliš nerozvíjely. Biden spolu s partnery ze skupiny G7 v roce 2021 spustil iniciativu Build Back Better World (B3W), která měla konkurovat čínskému „Pásu a stezce.“ Avšak v prvním roce přislíbil jen šest milionů dolarů a později byla iniciativa přejmenována na Partnerství pro globální infrastrukturu a investice.

Trump je nyní v prekérní pozici – do úřadu nastoupil s příslibem ukončit „věčné války“ v zahraničí, omezit rostoucí vliv Číny, ale také brát vážně hrozbu nadnárodního organizovaného zločinu a obchodu s drogami. Ve volební kampani se nijak netajil ani plánem použít americkou sílu, bude-li to nutné.

Peking má pozici o něco výhodnější v tom, že takové dilema neřeší – jeho směrem neputují ani latinskoamerické drogy, ani tamní migranti. Jeho zájmy jsou čistě obchodní a mocenské.

O to těžší bude pro Trumpa dosáhnout všech cílů. Vojenské demonstrace síly mohou sice krátkodobě omezit některé pašerácké trasy, ale zároveň hrozí, že posílí vnímání USA jako destabilizačního aktéra.