Podvodník století nikdy nezapřel české kořeny. Kde se vzal Maršálek?

Nájemní vila na stráni nad Vltavou není na první pohled ničím zajímavá. Nikdo z místních si ani nepamatuje, že zde v letech 1997-2003 žil a podnikal Sascha Maršálek, rakouský Čech, jehož nevelká firma dodávala podlahovou krytinu a umělý trávník. Přesto má skromný dům v pražském Podolí historickou hodnotu. Stal se v Česku jedinou připomínkou na Saschova syna Jana, fakticky nejbohatšího Čecha poválečné historie, který na vrcholu své kariéry řídil německou firmu Wirecard s tržní hodnotou 28 miliard eur. Dnes patří Jan Maršálek (41 let) k nejhledanějším světovým zločincům, zároveň získal neslavný primát autora největšího finančního podvodu od války a nepřítele německé spolkové vlády číslo 1.

Maršálkova kariéra natolik přesáhla tuzemská kritéria, že ji odbylo pár článků v zahraničním zpravodajství. Proti tomu se partner Wirecardu stal protagonistou tisíců článků v německy a anglicky psaném tisku, rozhlasových a televizních reportážích – už od loňského června, kdy odletěl letadlem do běloruského Minsku a skryl se v ilegalitě. Český původ uprchlého manažera se v tuzemských ani cizích médiích nezdůrazňuje. Obvykle se jeho jméno přepisuje jako Marsalek s výslovností „marzalek“, i když na fotografii jeho pasu zřetelně stojí Maršálek a on sám pod vlivem rodinné tradice trval na české výslovnosti. Přitom právě Maršálkův původ z rodiny vídeňských Čechů může vysvětlit některé nevysvětlitelné obraty jeho kariéry.

Maršálkův praděd se do Vídně přestěhoval už před první světovou válkou, kde se oženil se služebnou, rovněž českého původu. Už jejich syn Jan (Hans) měl dobrodružný život. Podle svědectví z Ústavu paměti národa se do konfliktu se společností dostal už ve třicátých letech minulého století, kdy se stejně jako jiní vídeňští Češi stal terčem německých nacionalistů.

Tolerantnější prostředí tehdy našel v zakázané komunistické straně, to však mělo za důsledek, že po anexi Rakouska nacistickým Německem v roce 1938 utekl do Československa. Mimo jiné i z toho důvodu, aby se vyhnul službě ve Wehrmachtu.

V Praze se účastnil odboje, koncem roku 1941 byl zatčen gestapem a skončil v koncentračním táboře Mauthausen. Přežil tam díky bezchybné němčině a schopnosti psát na stroji. Po válce odmítl spolupracovat s československými komunisty a místo toho nastoupil k vídeňské policii, kde měl na starost odhalování nacistů. Psal knihy o rakouských koncentračních táborech, v roce 1964 se na dvanáct let stal ředitelem památníku Mauthausen a na závěr kariéry získal titul dvorního rady.

V roce 1948 měl Hans Maršálek se svou první ženou Annou Vavákovou syna Saschu, který se v městě Klosterneuburg hned za hranicemi Vídně pokusil vybudovat klidnou středostavovskou existenci. Nepodařilo se mu to mimo jiné z toho důvodu, že se jeho žena Eva stala ekologickou aktivistkou, která bojovala proti výstavbě bytových domů na okraji Vídně, a jak svědčí kniha „Wirecard: Psychogram skandálu století“, také proti zavádění mobilů, jejichž používání může prý způsobit rakovinu. Paradoxně právě její starší syn Jan se od gymnaziálních let vážně nezabýval ničím jiným než mobilní komunikací.

Sascha Maršálek vyřešil domácí konflikty tím, že po vzoru otce utekl počátkem devadesátých let do Prahy, kde spoluzakládal firmu „DLW vybavení interiérů“. Od té doby se doma podle svědectví bývalé ženy v týdeníku Spiegel skoro neukázal. S podnikáním v Česku skončil roku 2003, o sedm let později i na Slovensku. Ve stejném roce se rozvedl a podle dostupných informací žije v Rakousku.

Muž jménem Sascha Marsalek dnes bydlí v osmém vídeňském obvodu a další na samotě u českých hranic v okrese Zwettl.

Jan Maršálek zahájil svou závratnou kariéru podobným stylem jako jeho předkové. Vzorný žák klosterneuburského gymnázia utekl v roce 2000, pět měsíců před maturitou, do Mnichova, podle některých svědectví se chtěl vyhnout vojenské službě. Co se pak odehrálo v bavorském hlavním městě, se vymyká obvyklým zkušenostem. Devatenáctiletý Čech se stal jedním z klíčových vývojářů start-upu Wire Card (později Wirecard) a zřejmě právě díky jeho schopnostem firma vděčila za vývoj softwaru pro internetové platby.

Wirecard za minimální poplatek převáděl přes celou zeměkouli jakoukoli částku se zárukou, že se neztratí ani desetník. Díky Maršálkovi se tak začal realizovat sen šéfa představenstva Markuse Brauna o platebním portálu, hlavním nástroji technologické revoluce, která úplně nahradí papírové peníze. Wirecard se tím stal nadějí německé ekonomiky, která dosud neměla globální technologickou firmu typu Facebooku nebo Googlu. Roku 2006 vstoupil na frankfurtskou burzu, jeho pověst se zlepšovala a roku 2018 se stal jednou z třiceti nejdůležitějších německých firem zahrnutých v burzovním indexu DAX. Tržní hodnota Wirecardu se přiblížila třiceti miliardám eur. Bylo to víc, než měla například Deutsche Bank.

Na vzestupu měl Maršálek rozhodující podíl a nebyly za tím jen jeho IT schopnosti. Projekt budoucnosti Wirecard měl od počátku zásadní vadu, že na poplatcích málo vydělával. Zpočátku dokázal bilanci vylepšovat v roli platební agentury pro firmy provozující na internetu sázky a pornografii, později se ale nezadržitelně propadal do dluhů.

Zakrýt potíže měl český manažer Maršálek, který dostal na starosti finance. Další peníze získal plánem na mohutnou expanzi do Asie a Jižní Ameriky, a když se peníze nevracely, dokázal bilanci zachránit tím, že draze kupoval regionální firmy s minimální hodnotou, případně falšováním bankovních účtů. Pozoruhodný podvod, který měl na začátku technologickou vizi, se provalil v červnu 2020, když se zjistilo, že na filipínských účtech Wirecardu chybí 1,9 miliardy dolarů. Později se tato částka zvýšila na 3,2 miliardy, dosud však není známo, kolik z toho činily skryté provozní ztráty Wirecardu a kolik dobrodružný manažer „odklonil“ na své účty. Především z toho důvodu, že 19. června 2020 se viceprezident Wirecardu pro vývoj technologií a zároveň ředitel pro řízení provozu po maršálkovsku ztratil neznámo kam. Naděje na vznik technologického obra zkrachovala a Wirecard skončil v insolvenci.

Jen málokdo vidí v Maršálkovi víc než temnou postavu bezpáteřního podvodníka. „Nebyl to špatný člověk,“ obhajoval ho přesto bývalý šéf PR Wirecardu Jörn Leogrande v rozhovoru pro deník Welt. „Nevěřím, že někdo jako Jan Maršálek vstoupí do firmy a říká si: Dejte mi dvacet let a potom všechno ukradnu. Wirecard byli z mého pohledu lidé, kteří chtěli hrát roli v mezinárodním byznysu s technologiemi. V byznysu s platbami ale člověk potřebuje trpělivost, a tito lidé ji neměli. Člověk udělá jeden krok, pak další, najednou ho to semele a pak už musí pořád dál. Všichni známe ten pocit, jak je člověk uzavřen v nějakém příběhu, který už získal vlastní dynamiku,“ popsal expert své zkušenosti s Maršálkem.

Pětadvacet kilometrů od centra Moskvy, na okraji půlmilionového města Balašicha, leží za betonovými zdmi a ostnatým drátem výcvikové středisko ruské kontrarozvědky FSB. Základna vybavená všemožnými sportovišti i další infrastrukturou je podle německé tajné služby BND současným domovem uprchlíka Maršálka. „Předpokládáme, že se nachází v blízkosti Moskvy,“ potvrdil podle deníku Welt šéf BND Bruno Kahl počátkem června v Bundestagu.

Verze o útěku do Moskvy vznikla jako reakce na nejtemnější část Maršálkova životopisu. Investigativci a vyšetřovatelé se snažili rozkrýt podivnou klientskou síť, které byl český manažer součástí, případně která se kolem něho vytvořila. Objevovaly se zprávy o tom, jak chtěl financovat libyjské milice, které měly zastavit migraci do Evropy, jak navštívil s pomocí Rusů bojiště s Islámským státem ve městě Palmyra. Či jak ve Vídni zařídil bankovní konto druhořadému ukrajinskému oligarchovi Dmytro Firtašovi podezřelému z praní špinavých peněz a jak se v Londýně chlubil receptem na bojový plyn Novičok, který prý získal od rakouské tajné služby. Anebo se údajně nechal vládou ostrova Grenady pověřit nákupem šifrovacího softwaru pro špiony.

Maršálek ve skutečnosti používal Wirecard jako „neprůhlednou síť pro financování soukromých milicí a tajných služeb“, obával se například loni v listopadu vyšetřovací výbor Bundestagu. Na druhé straně neexistují zprávy o tom, že jakákoli z dosud popsaných aktivit měla reálný dopad. V Libyi nevznikly Maršálkovy milice, obchody se špionážním softwarem nebyly odhaleny stejně jako praní peněz pro ukrajinského oligarchu. Nejsou důkazy, že byl ruským agentem. Maršálek chtěl svými dobrodružnými aktivitami nepochybně udělat dojem na své okolí, za finančníka temných rejdů tajných služeb ho zatím označit nejde.

Přesto je příběh o útěku údajného agenta Maršálka k soudruhům na základnu u Moskvy nejlepším ukončením případu Wirecard, přinejmenším z pohledu německého byznysu a státní správy, tedy lidí, se kterými Wirecard obchodoval, kteří se zapletli s jeho lobbisty, případně odbývali jeho kontrolu.

Dopadený Maršálek by mohl objasnit řadu detailů, nepříjemných i spolkovým ministrům. Mlčení bývalého šéfa je výhodou také pro bývalé manažery Wirecardu, kteří tvrdí, že neměli nejmenší tušení, jak Maršálek řídil jejich podnik. Zároveň nemůže německá justice zasáhnout úplně důsledně proti muži, který je vnukem válečného hrdiny určeného třetí říší k likvidaci v koncentračním táboře. Dokud sedí Maršálek v nepřístupné základně Balašicha a ruská vláda jeho pobyt nepotvrdí, nemůže Německo nic podniknout ani žádat o jeho vydání.

Poslední šanci na objasnění případu Wirecard představuje mnichovská vyšetřovatelka Hildegard Bäumlerová-Höslová, která o Maršálkově cestě do Moskvy pochybuje. „Stopa o pobytu v Rusku je jednou z mnoha, které intenzivně prověřujeme,“ uvedla před dvěma týdny pro Welt.