Článek
Pokud projíždíte Znojmem směrem k rakouské hranici, nemůžete ho minout. Lidově se mu tu už desítky let přezdívá „Ivan“, oficiálně jde o „pomník vítězství“ - sochu rudoarmějce připomínající osvobození města před 81 lety. Pohled na pětimetrového bronzového vojáka, který uprostřed kruhového objezdu na velkorysém Mariánském náměstí hrozí samopalem směrem k Vídni, ponechá málokoho úplně klidným.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
„Naše partnerská města jsou mimo jiné polský Strzegom a německé Torgau. Když jsem s jejich starosty procházel kolem, oba se mě ptali, co tady ta socha vlastně ještě dělá,“ říká starosta Znojma František Koudela z ODS.
Ano, ta otázka napadne ledaskoho, například pravidelného návštěvníka – tedy mě –, který každý rok sleduje, jak Znojmo, někdejší vysídlené a po desetiletí zanedbávané město pár kilometrů od drátů železné opony, neustále vzkvétá. A stále pod dohledem Ivana, který byl na své místo dosazen už v roce 1953 - rok poté, co ze stejného náměstí zmizela pílí demoličních čet Lidových milicí Mariánská kaple. Dodnes se tam přes nadějné plány a dokonce i požehnání základního kamene papežem Janem Pavlem II. nevrátila. Stačit musí jméno náměstí, které v časech Ivanovy největší slávy neslo název „Stalingradské“ a později „Vítězství“.
Nehodlám rozhodně zasahovat do vnitřních záležitostí suverénního Znojma a radit místním, co mají s dílem sochaře Konráda Babraje dělat. Ostatně už se o to přou dost dlouho - a nejspíš ještě dlouho budou. A je to docela zajímavá debata, v níž proti sobě stojí dva - pokud pomineme hlasy místních komunistů a příznivců SPD, kteří by nejspíš rádi stavěli pomníky ruské armádě i v budoucnu - obtížně smiřitelné, ale jistě pochopitelné názory.
První: Nepřepisujme dějiny, Znojmo v květnu 1945 skutečně osvobodila sovětská armáda, jejíž vojáci umírali i za svobodu jiných národů, aniž by si to sami vybrali a mohli rozhodovat, co se bude dít poté. A bylo to právě Mariánské náměstí, kde místní vítali sovětské tanky.
Druhý názor říká: Ano, nepřepisujme dějiny, ale proto se snad už v téhle době nemusíme uprostřed města dívat na komunistickou sochu z roku 1953, která kromě vděčnosti osvoboditelům s sebou taky nese nepsaný vzkaz: Tady to teď patří nám. Což Znojmo stejně jako zbytek tehdejšího Československa pochopilo nejpozději v roce 1968, kdy sem v tancích dorazili synové někdejších osvoboditelů. A tehdy také Ivan málem poprvé padl. Pokus místních strhnout ho ale skončil neúspěchem.
Více k tématu problematických pomníků:
„Ta socha je památkově chráněna, takže není možné ji jen tak odstranit,“ říká starosta Koudela. „I já jsem pro její důstojné přemístění, jenže to nelze udělat, dokud nebude jasné, co se s ní bude dít dál. A bohužel, město je v tom názorově úplně rozděleno, podle mě tak půl na půl.“
Podle znojemského poslance hnutí STAN Jakuba Krainera je ale poměr příznivců a odpůrců monumentu jednoznačnější: „Nás, kterým Ivan vadí, je zhruba jen třicet procent, jak se už v minulosti ukázalo. Osobně jsem pro to uklidit sochu do depozitáře a obnovit na náměstí něco souvisejícího s mariánskou tradicí,“ říká Krainer.
Při tomhle názorovém patu je samozřejmě výhoda na straně zastánců statu quo a odpůrcům nezbývá než Ivana využívat k řekněme „partyzánským“ akcím: třeba po ruském útoku na Ukrajinu v únoru 2022 byl zahalen do ukrajinských vlajek, loni při 80. výročí konce druhé světové války sochu místní studenti přelepili hesly typu „respektovat, chápat, nebýt lhostejný a naslouchat“.
Znojemský soldat samozřejmě není jediným podobným monumentem v Česku, který v dnešní době vyhlíží poněkud… zvláštně. Jeho souputníka přezdívaného pro změnu „Stopař“ najdeme na Moravském náměstí v Brně, abychom zůstali v kraji, i ledaskde jinde. Naopak třeba z nedalekého Moravského Krumlova tamní rudoarmějec zmizel už v roce 1991. I v samotném Znojmě se některých připomínek ponížení zbavili už kdysi dávno: třeba pomníku československo-sovětského přátelství, místa tradičního díkůvzdání za okupaci. Ivan ale vydržel, mimo jiné i proto, že tehdejší ministerstvo kultury usoudilo, že tvoří „součást urbanistického řešení dotčené části městského interiéru“.
A „urbanistické řešení“ zůstalo nakonec zachováno i po zatím posledním dramatičtějším kole debaty, po už zmíněné ruské agresi vůči Ukrajině.
Podle novináře Deníku a znojemského rodáka Martina Moštěka hraje v těchhle debatách důležitou - byť pořád nepříliš reflektovanou - roli ještě jedna okolnost. Znojmo prožilo, stejně jako mnoho měst v českém a moravském pohraničí, poválečný transfer německého obyvatelstva, s nímž zmizela také nemalá část historické paměti. A Ivan se symbolicky vztyčeným samopalem jako by strážil výklad a tradici, které se jeho odpůrcům ještě nepodařilo zvrátit.
Moštěkův názor bezděčně potvrzují i slova dalšího místního politika, zastupitele a poslance hnutí ANO, které celkem jednoznačně ovládlo poslední komunální volby a i letos platí za hlavního favorita, Davida Štolpy. „Mě osobně ta socha nijak neirituje,“ říká poslanec Štolpa. „Ale stejně tak by mi nevadilo, kdyby tam nebyla. Zvlášť ve světle posledních let a ruské agrese na Ukrajině je ta otázka určitě znovu živější, přece jen to je socha vojáka země, která okupovala i nás. Při komunálních volbách to ale řešit nebudeme, Znojmo má mnoho jiných problémů. Možná je to do budoucna téma pro lokální referendum. Je to ale socha, která ke Znojmu už za ty roky patří.“
Myslím, že se potkáme i příští léto, Ivane.
