Šašek a královna: Jak jsme se bavili ničením ČT

Každý ministr Babišovy vlády se musí psychicky připravit na mnoho těžkých zkoušek. Třeba na pravidelná setkávání s premiérem. Na neustále se vracející připomínku, že ve své funkci sedí mimo jiné díky Jindřichu Rajchlovi a Denisi Doksanskému.

A samozřejmě na pravidelnou uličku hanby před ministerstvem financí v Letenské ulici, kterou musí každý srpen projít do kanceláře ministryně financí Aleny Schillerové. V té scéně si ji představuji jako ztělesnění chladné krutosti, něco jako Chantal Poullain ve slavném představení Šašek a královna.

„Bav mě,“ poručí ledová královna a vy ze sebe vysypete, zhruba kolik peněz byste si od ní přáli ve státním rozpočtu. Odpovědí vám je nepatrný úšklebek – a následné vyhození z kanceláře zpět před budovu.

Roli šaška jako obvykle excelentně sehrál tento týden ministr kultury Oto Klempíř, který dokáže i ve 63 letech předstírat, že vlastně vůbec nic neví a netuší, co se mu v úřadu bude během pár měsíců dít.

I když to ze sebe nakonec vysoukal: Plán na zrušení televizních a rozhlasových poplatků od 1. ledna 2027 se s největší pravděpodobností nedá stihnout. Což tak nějak tušíme už při pohledu do kalendáře a při vzpomínce na jarní Klempířův pokus číslo jedna, který vzbudil naději, že ministr kultury je nastrčeným agentem s úkolem sabotovat útoky na veřejnoprávní televizi a rozhlas.

Jenže pokud si myslíte, že tohle je cesta, která nakonec povede ke konečnému slavnému vítězství obhájců nezávislosti médií veřejné služby, hluboce se mýlíte. Ta cesta má samozřejmě jasný cíl. Řekněme, že rovnou do … ještě větších problémů.

Poslat Českou televizi a Český rozhlas do nového roku bez základní jistoty, kolik a odkdy, případně dokdy budou mít k dispozici peněz, je buď hazard, nebo čistá škodolibost. Nebo obojí, protože kdyby to náhodou vedlo k nějakým těm problémům, komu by to v téhle koalici asi tak mohlo vadit?

Finanční nejistota ale samozřejmě má fungovat hlavně jako velmi funkční páka na obě média. Pokud budou státotvorná a objektivní, což si můžeme představit zhruba jako takovou líp vypadající verzi XTV, pořád lze živit naději a iluzi, že se o výši ročního státního příspěvku může vyjednávat. Pokud budou novináři klást dál pitomé otázky, třeba jak vláda vůbec vládne a kolik to stojí, kohouty se dají naopak přiškrtit. Nebo tím aspoň pohrozit.

Zvlášť když k tomu máte ve Sněmovně zaparkovaný ještě jeden nástroj. Návrh Patrika Nachera (ANO) a několika dalších spolupachatelů, kteří chtějí od poplatků „ze sociálních důvodů“ osvobodit celé skupiny obyvatelstva, například seniory nad 75 let či studenty. Což je víc než miliarda dolů - a pozor, podle plánu hned od následujícího měsíce poté, co bude zákon definitivně schválen. Tomu už se říká prostě jen vydírání.

Samozřejmě, aby se poslanec Nacher nemusel zase rozčilovat, měli to tak skoro v programu a abychom rovnou předešli oblíbené metodě dvojího metru, „kdyby to vůbec nenavrhli, tak by nám to nevadilo“.

Už loni okamžitě po volbách bylo jasné, že média veřejné služby, jistě ne dokonalá, ale pořád s přehledem nejlepší a nejdůvěryhodnější v postkomunistickém světě, nenechá vítězná koalice přežít. Mysleli jsme si ale, že to bude proces sice smutný a neodvratný, ale aspoň rychlý, protože na něm upřímně řečeno není nic moc složitého.

Zjevně jsme tehdy novou sestavu podcenili. Jejich pozoruhodná neschopnost, kombinovaná v některých případech s vroucím ideologickým zápalem a touhou po pomstě, se ukázala jako unikátně zničující: Sice to neumějí udělat pořádně, za to tím nadělají ještě víc škody.

Když premiér Babiš hodnotil letos v červnu v Prima CNN svou třetí vládu, vyslovil nezapomenutelnou myšlenku: „Sedím ve vládě, kde jsou noví partneři, kteří možná ještě nejsou tak kompetentní, ale člověk jim to odpustí, protože se učí a protože si navzájem pomáháme. Ta vláda je tým.“

Líp se to říct nedá.