Článek
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Když si třeba takový Patrik Nacher stěžuje na hrozivý úpadek parlamentní kultury v poslední době, má samozřejmě pravdu.
Jen zapomíná dodat, že on sám je součástí problému. Ten se jmenuje „volba vedení Poslanecké sněmovny ve volebním období 2025-2029“ a proběhl loni 5. listopadu. Sám Nacher se tehdy stal prvním místopředsedou dolní komory. Do předsednického křesla usedl lídr SPD Tomio Okamura.
Když teď Milion chvilek žádá jeho odchod z téhle funkce, musí vědět, že se to nikdy nestane, protože by to znamenalo konec celé vládní koalice. A protože v tuhle chvíli není nikdo ochoten udělat vůbec nic pro jakékoliv jiné mocenské uspořádání, Okamura předsedou zůstane.
Je to ostudné, ale taky je to jeden ze symbolů téhle parlamentní většiny. Okamura tehdy v listopadu 2025 dostal 107 ze 108 koaličních hlasů. V tajné volbě, kdy aspoň teoreticky můžete jako poslanec prokázat vlastní svobodnou vůli a úsudek. (K onomu chybějícímu hlasu se již mimo záznam přihlásilo několik koaličních poslanců, ovšem pravdu se už nejspíš nikdy nedozvíme.)
Tohle ale byla nejen demonstrace jednoty, nýbrž také nového stylu. Andrej Babiš, který Sněmovnou a nejspíš i většinou svých vlastních poslanců upřímně pohrdá, vyměnil osobní dohled nad ministry „za SPD“ za krok, kterým popřel všechna dosud známá pravidla české politiky. Ještě nikdy nebyl předsedou Sněmovny zvolen šéf sedmiprocentní strany, o níž navíc můžete podle rozhodnutí soudu mluvit jako o „fašistickém parlamentním hnutí“.
Tenhle post býval vyhrazen reprezentantům nejsilnější sněmovní strany či volební koalice (Uhde, Zaorálek, Němcová, Hamáček, Vondráček, Pekarová Adamová) nebo kvůli nutnému kompromisu zástupci největší opoziční strany (Zeman, Klaus, Vlček). Kdyby na místě třetího ústavního činitele loni usedl Nacher, Taťána Malá nebo dokonce i znovu Radek Vondráček, nikdo by ani nepípnul.
Instalace Okamury byla ale čistou provokací, kterou šéf SPD hnedle zopakoval, když okamžitě po svém zvolení hrdinsky vylezl na štafle a sundal ze Sněmovny ukrajinskou vlajku, která tam visela od února 2022 na základě hlasování Sněmovny, včetně poslanců SPD.
Následoval Okamurův odpudivý novoroční projev, který nadchnul zemi považující nás za nepřítele a vyvolal znechucené reakce našich spojenců. (Abychom si rozuměli: To první je Rusko, to druhé Ukrajina, i když v SPD to zjevně mají opačně.) Od té doby nás vlastně už Okamura nemůže překvapit, i když teď se máme zjevně na co těšit, protože SPD na hraně politického přežití prý hodlá ještě přitvrdit.
Tady mi už trochu dochází fantazie. Člověk by řekl, že úplně stačí, když v čele Sněmovny sedí zástupce vládní koalice popírající pravidelně zahraniční politiku stejné vládní koalice, i když jde o takové samozřejmé pitomosti, jako je zákaz startu ruských hokejistů v mezinárodních soutěžích.
Ano, tahle země už zažila a přežila otevřeně proruského prezidenta Miloše Zemana. Ale toho si alespoň hned dvakrát zvolili sami její občané. Okamura sedí v čele Sněmovny jen díky Andreji Babišovi a jeho příkazu, který vydal „svým lidem“.
Více ze Šťastných slov:
Nevěřím, že se nikdo z poslanců ANO nestydí, když vidí, co svým hlasem způsobil. Smysl pro politickou realitu a onen obtížně hledaný koaliční kompromis, jak se tak říká, byl u řady z nich posunut na hranici sebeponížení. (Nemyslím poslance Doksanského, ten to tak má rád.)
Komu by se chtělo jednou odpovídat na otázku „Cos dělal v letech 2025-2029?“ pravdivě „zvolil jsem předsedou Sněmovny xenofobního ruského kolaboranta a pak dělal, že nic nevidím, když jeho opilí kumpáni uráželi naše kolegyně, pořádali facebookové hony na mladé ženy, kámošili se s neonacisty a podkuřovali Moskvě“.
Problémem Okamury v čele Sněmovny není hlasování v sobotu v noci v čase, kdy v roce 1950 začala poprava Záviše Kalandry. Sněmovní taktika dokáže být dost tvrdá, hlasování „na sílu“ tu nejsou žádnou výjimkou a s obstrukcemi se potýkala ledasjaká vláda, jejíž členové pak sami v dalším období dolní komoru blokovali. Pokud byla překročena nějaká pravidla, jistě nám to řekne Ústavní soud.
Více ze Šťastných slov:
Problémem je celá kultura, kterou Okamura & comp. dennodenně přiživuje. „Espéďáci jsou neškodní,“ vykládal Babiš loni v říjnu kolemjdoucím na letišti, když netušil, že je u toho natáčen. Po roce máme o smyslu tohoto výroku jasno: Pro premiéra je skutečně Okamura neškodná nula, pokud náhodou po koaliční schůzce předčasně nevykecá, co se tam domluvilo.
Pokud šíří atmosféru druhé republiky, je to Babišovi celkem jedno, protože patrně žije v mylném dojmu, že se sám už nikdy nemůže ocitnout v menšině a že se tohle dusno po příštích volbách najednou jen tak rozplyne.
Mimochodem, už citovaný místopředseda Sněmovny Nacher prohlásil, že přemýšlí o odchodu ze svého postu, pokud se poměry ve Sněmovně nezlepší. Bylo by to především osobní alibi pro něj samotného, které ho ovšem nezbaví odpovědnosti za všechno, na čem se podílí. Ale aspoň někde se začít musí.















