Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Tyhle volby jsou skutečně zcela výjimečné – a ne, nemyslím tím, že „jde o všechno“, tentokrát už opravdu ano, sice pojedenácté od roku 1990, ale letos ještě víc o všechno než minule, když šlo úplně o všechno.
Tyhle volby jsou ale už teď, pět týdnů před datem jejich konání, těmi suverénně vůbec nejzpochybňovanějšími.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Prozatím zcela hladce fungující stroj české parlamentní demokracie, v níž se zcela v klidu mění vlády na pokyn Marcely Augustové, se zadrhl. Podle jarního průzkumu STEM si víc než polovina lidí myslí, že se je „Fialová vláda“ pokusí „ukrást“, „zmanipulovat“, „zakázat“ - cokoliv si vzpomenete.
Nic takového se samozřejmě nestane, největší zdroj obav zdatně živený opozičními stranami ANO a SPD, tedy nově zavedená korespondenční volba, se ukázal jako papírový tygr poté, co se k ní přihlásilo jen 24 tisíc lidí. Ale to neznamená, že ještě nemůže být veselo. Další hit pozdního předvolebního léta se jmenuje „rozhodování soudů o (ne)koalicích“.
Jde samozřejmě o volební aliance kolem SPD (se Svobodnými, PRO a Trikolorou), hnutí Stačilo!, což je Vidlák, komunisti, Maláčová a Zaorálek, a nakonec i o spojení Pirátů a Zelených.
Tři krajské soudy už žaloby na registraci SPD a Stačilo! odmítly. Nebudeme samozřejmě zpochybňovat rozhodnutí nezávislých soudů, ale také za sebe nemusíme dělat pitomce. Stačilo!, nová „SPD“ i Piráti se Zelenými samozřejmě jsou koalice. Můžeme donekonečna uvažovat nad tím, co znamená, když slibují, že budou mít ve Sněmovně jediný poslanecký klub, můžeme rozebírat dohody o finančním vypořádání, počítat počet kandidátů na listině „hlavních“ stran. Můžeme tomu říkat klidně „lokomotiva“, ale jsou to koalice: Účelovému spojení stran, které spolu běžně soupeří, mají - i když často v detailech - rozdílné programy, členy, vedení i účetnictví, se prostě říká koalice.
Samozřejmě je tu ten nejčastěji uváděný příklad spojeni TOP 09 a STAN ve volbách 2010 i 2013. Všechno prošlo, nikdo se nesoudil. K tomu je ale potřeba dodat dvě poznámky.
Zaprvé: ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem byla v roce 2010 připravena napadnout spojenectví TOP 09 a STAN u soudu. Vzhledem k tomu, že Jeho Jasnost kníže Schwarzenberg a ostatní dokázali dosáhnout na 16,5 procenta a bezpečně překonat hranici 10 procent pro dvoučlennou koalici, spadl tenhle plán pod stůl.
A zadruhé: Když se dnes na zeptáte Miroslava Kalouska, co to tedy tehdy vymyslel, odpoví vám velmi upřímně: Samozřejmě, že to byla koalice, co jiného?
A přesto s každým rozsudkem každého krajského soudu cítíme jisté všeobecné ulehčení: Všichni sice víme, jak to je, ale v tuhle chvíli a v téhle společenské atmosféře je lepší přivřít oči, nazývat koalice úplně vážně „lokomotivami“ a hlavně nepřipustit nic, co by volby ještě víc zpochybnilo.
V politických kuloárech se v minulých týdnech probíraly divoké scénáře, co všechno by se mohlo stát, kdyby náhodou některý soud opravdu SPD, Stačilo! nebo Piráty se Zelenými označil za koalici, která by v případě prvních dvou jmenovaných musela překonat 11 procent hlasů. Dostala by se nakonec celá věc až k Ústavnímu soudu? Dokázali by pak v Brně rozhodnout ještě do voleb začínajících 3. října? A nehrozí dokonce teoreticky odklad voleb? (Což je ovšem extrémně nepravděpodobná, téměř jistě vyloučená varianta.)
„Je lepší, když budou jasné koalice kandidovat jako strany, než aby hořel Václavák,“ řekl mi jeden z vysoce postavených politiků vládní koalice.
Docela dobře tomu rozumím a vlastně ani nijak neprotestuji.
Ale také se nemůžu nezeptat: A co jsme tu vlastně řešili posledních 35 let? V roce 1990 jsme se rozhodli, že v poměrném volebním systému dovolíme kandidovat i předvolebním koalicím – tedy spojením více stran. (Třeba v sousedním Německu to není možné.) Jako kompenzaci za tuhle zdánlivou výhodu jsme rozhodli, že musí pro vstup do parlamentu získat vyšší počet hlasů než samostatně kandidující strana.
Zprzněný volební zákon z tvůrčí dílny opoziční smlouvy před 25 lety stanovil hranice velmi přísně – a samozřejmě účelově. Každá další strana v koalici znamenala nárůst o pět procent, takže čtyřkoalice, což byl shodou okolností název spojenectví lidovců, Unie svobody, ODA a Demokratické unie, největšího soupeře ODS a ČSSD, musela získat 20 procent.
Volební zákon z roku 2000 sice zrušil Ústavní soud, ale přísná pravidla pro koalice přežila a platila až do roku 2021. Ještě v roce 2017 lidovci v panice na poslední chvíli odvolali dohodnutou koalici se STAN, protože měli strach, jestli se dokážou dostat přes 10 procent.
Před čtyřmi lety Ústavní soud rozhodl: Kvora pro koalice musejí jít dolů. Nový zákon tak určil osm procent pro dvoučlennou koalici a 11 pro tří- a vícečlennou.
Nemalá část voličů ANO, SPD či Stačilo! je dodnes pevně přesvědčena, že volby 2021 tak vyhrál „pětikoalici“ Pavel Rychetský. Není to pravda, ale stejně vám to budou tvrdit, stejně jako moudrost, že „koalice jsou podvodem na voliče“, ale zároveň budou do krve trvat na tom, že aktuální opoziční aliance koalicemi rozhodně nejsou.
Jsme v situaci, kdy se raději s lehkostí vzdáváme principů, na jejichž vycizelování jsme postupně pracovali několik desítek let, než abychom riskovali další dusno.
Česká demokracie stále ještě funguje, říjnové volby budou svobodné a férové a následné předání moci takové, na jaké jsme zvyklí: Nudně spořádané. Pokud ale přejdeme účelové obcházení pravidel úplně bez povšimnutí, nemůžeme si být jisti, co s nimi udělá nová povolební reprezentace v dalších čtyřech letech a jak férové budou už další sněmovní volby v roce 2029, kdy už samozřejmě půjde o všechno.
