Článek
Druhá únorová sobota roku 2017 byla na londýnské poměry celkem dost chladná. Z nízko visícího nebe se na ulice snášelo cosi mezi mrholením a sněhem. Ke stadionu Arsenalu ve čtvrti Islington i tak už v poledne mířily na ligové utkání s Hullem tisíce fanoušků místního fotbalového klubu, mezi nimi i několik přátel středního věku z Prahy.
Jednoho z nich zaujala postava postaršího chlapíka jen v červeném pulovru a lehkém saku, klátícího se na bicyklu v protisměru Liverpool Road.
„Ty vole, to je Corbyn,“ pravil překvapeně český turista.
„Co by tady dělal?“ zpochybnil jeho slova druhý.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Znělo to logicky, co by právě tady, v tenhle čas, na kole a bez jakékoliv ochranky pohledával lídr nejsilnější britské opoziční strany - Labour Party, muž, který si v tu dobu dělal oprávněné ambice zasednout po příštích volbách v Downing Street 10 jako britský premiér, a tedy i jeden z nejmocnějších lidí světa?
Bystrý český pozorovatel měl ale pravdu. Byl to skutečně Jeremy Corbyn. V severolondýnském Islingtonu bydlí v nijak přepychovém řadovém domku, už od roku 1983 je tu i poslancem a pochopitelně fandí Arsenalu. Což je na něm patrně to nejsympatičtější.
Co je ale důležitější i radostnější zjištění: Jeremy Corbyn se nakonec nikdy britským premiérem nestal. A teď, když šestasedmdesátiletý veterán britské politiky ohlásil vznik své nové strany, která bude konkurovat labouristům, si můžeme říct, že svět měl velké štěstí. S premiérem Corbynem by svět vypadal jinak. A zřejmě o dost hůř.
Více o nové Corbynově straně najdete zde:
Před deseti lety ale Corbyn vzbuzoval nemalé naděje, alespoň v některých kruzích. Labouristé celkem překvapivě v květnu 2015 prohráli volby a odpovědí namísto umírněného lídra Eda Milibanda se měl stát právě radikální levičák Corbyn.
Do soutěže o lídrovství rozhodně nevstupoval jako favorit, naopak, outsidera ze zadních lavic, který měl problém sehnat v poslaneckém klubu dostatek nominací pro kandidaturu, dlouho nikdo nebral vážně. Jenže Corbyn v září 2015 pobral senzačních 59 procent členských hlasů a suverénně vyhrál. Pomohla tomu jeho rázná, starosvětsky levicová rétorika jako vystřižená z 80. let, ale i obraz autenticky skromného levičáka, který - jak jsme si popsali - jezdí po svém volebním obvodě i o víkendech na kole a domů se po práci unaven vrací narvaným nočním autobusem, takže když jej u toho „náhodou“ někdo vyfotografuje, celou globální levici to dojme k slzám.
Fungovalo to po celé Evropě. Pocity a naděje české „moderní levice“ za všechny tehdy nejlépe vyjádřil komentátor Českého rozhlasu Dušan Radovanovič ve svém oslavném textu „Může být Corbyn Thatcherovou levice?“, z nějž stojí za to ocitovat pár myšlenek: „Síla Jeremy Corbyna tkví v tom, že vrací do politiky ideje. A že je umí přesvědčivě hájit. V odideologizovaném světě před čtvrt stoletím vyhlášeného konce dějin proto působí jako zjevení… V hlasech kritiků jako by zazníval údiv, že je vůbec možné zpochybňovat jimi už dávno vyřešené pravdy. Navrhovat zrušení školného, bezplatné zdravotnictví, znárodnění železnic a energetiky nebo zpochybnění role NATO. Jenže doba se mění.“
Ano, doba se už tehdy měnila, jenže tahle změna nakonec usvědčila Corbyna z naivity - a to ještě v tom lepším případě. Idealisté by to mohli ale vydávat za jeho přednost, skoro názorovou konzistentnost. Corbyn přece vždycky byl a je odpůrcem NATO, jeho rozpuštění navrhoval mnohokrát. Třeba v roce 2012, kdy se to mohlo zdát skoro jako taková nevinná výstřednost. V roce 2015, po ruské anexi Krymu, kdy už naplno naskočil na ruskou notu, podle níž bývalé sovětské satelity, včetně Česka, neměly být nikdy do Aliance přijaty, aby to náhodou Moskvu neprovokovalo, už i v Praze mohlo těm pozornějším dojít, s kým máme tu čest.
Jenže představa, že se Putin spokojí s Krymem a dá pokoj, tehdy dominovala západnímu veřejnému mínění, a tak levice mohla oslavovat výsledek předčasných britských voleb 2017. Corbyn je sice s konzervativní premiérkou Theresou May prohrál, ale velmi důstojně: Labour Party získala o 30 křesel navíc, což byl - v procentech - jejich nejlepší výsledek od roku 2001, a konzervativci tak přišli ve sněmovně o většinu. A největší britský festival v Glastonbury toho roku zažil to nejvelkolepější uvítání politika v dějinách - Corbyn byl na vrcholu.
Další předčasné volby v prosinci 2019 měly v plánech labouristů znamenat Corbynův triumf a návrat strany k moci po dlouhých devíti letech. Nejsem vůbec fanouškem britských konzervativců, propána, vždyť poslouchám The Smiths, ale tady se to říct musí: Labouristé v čele s Corbynem byli NAŠTĚSTÍ na hlavu poraženi. Boris Johnson si došel pro nečekanou většinu 80 hlasů. Corbynova partaj ztratila 60 křesel a dotáhla to tak k nejhoršímu volebnímu výsledku od roku 1945. Ano, můžete si třeba myslet, že je Boris Johnson šašek, ale, abych parafrázoval jedno staré britské politické přísloví, máte-li na výběr mezi šaškem a Jeremym Corbynem, volíte bez váhání šaška.
Což jsme si mohli naplno uvědomit už o dva roky a dva měsíce později, v únoru 2022, kdy Rusko napadlo Ukrajinu. Británie se tehdy jednoznačně postavila na stranu Kyjeva a setrvává tam dodnes, i když konzervativce před rokem konečně vyměnila labouristická vláda premiéra Keira Starmera.
A co Corbyn, který chtěl v únoru 2022 sedět v Downing Street a myslel si, že ho nic nedokáže zastavit?
V dubnu 2022, po dvou měsících hrdinské obrany Ukrajiny, znovu navrhl rozpustit NATO, což muselo třeba v pobaltských zemích, ale i Polsku nebo tady v Česku znít jako čirá hloupost, zlomyslná provokace nebo záměrná kolaborace s Moskvou. Švédsko a Finsko vzápětí usoudily, že bude jako obvykle nejrozumnější udělat přesný opak toho, co radí Corbyn, a do NATO co nejrychleji vstoupily.
Tím to ovšem neskončilo. V době, kdy byla Ukrajina závislá na západní vojenské pomoci (což je koneckonců dodnes), vyzval Corbyn v srpnu 2022 k ukončení dodávek zbraní, což je přesně totéž, že žádají pod heslem „Ukrajino, chcípni, a pak bude konečně mír“ čeští komunisté nebo SPD. Jak trefně napsala ke zprávě o Corbynově nové straně na síti X jedna vtipná komentátorka dění, „jaká země, takový Zaorálek“.
Nechme teď stranou nekončící debaty o Corbynově údajném antisemitismu, což není totéž jako kritika politiky Státu Izrael, abychom si rozuměli. Nicméně dokonce už i spříznění novináři deníku The Guardianu museli uznat, že jde směrem k tomuto označení často až příliš ochotně.
A nechme i na britských voličích, jakou přízní Corbyna při jeho pozdním politickém comebacku obdaří a co to bude znamenat pro jeho bývalou Labour Party, z níž ho nové poměry a vedení vystrkaly.
A připusťme také, že by se Corbyn býval mohl jako ministerský předseda s obří zodpovědností za Británii i svět chovat úplně jinak, než naznačují jeho výroky pronášené v opozici - příkladů i z Česka známe spousty.
Ale shodnout bychom se snad mohli na jedné věci: Je dobře, že jsme to nemuseli vůbec zjišťovat a že si Británie i svět tenhle nesmírně riskantní experiment nakonec nechaly ujít.
