Hlavní obsah

Prezidenti, kteří (ne)zvládli prohru. Trump se asi zapíše do dějin

Foto: Profimedia.cz

Donald Trump.

Reklama

9. 11. 2020 6:30

Hlavy některých států si zajistily, že volby jednoduše prohrát nemůžou. USA však rozhodují už o svém 46. prezidentovi, což znamená desítky politiků nucených teplé prezidentské křeslo opustit. A ne všichni to zvládli s grácií.

Článek

Média Spojených států již oznámila jméno budoucího prezidenta. Hlasy sice stále nejsou kompletně sečteny, zjevné ale je, že se Donald Trump jako první prezident od George Bushe staršího znovuzvolení nedočká. Realitu v podobě mizivé šance na hlavní roli v lednové inauguraci však dosluhující hlava státu není schopná a ochotná přijmout.

Už jen kvůli popírání volební prohry se tak Donald Trump nejspíš zapíše do historie, která hořce pamatuje povolební zásahy soudů, tiché útěky poraženého před vítězem i gratulace vyjadřované skrze zaťaté zuby. Žádný neúspěšný kandidát však nakonec nikdy porážku uznat neodmítl.

Uznání porážky a poklidné předání moci nastávajícímu prezidentovi je ve Spojených státech tradicí trvající od 19. století, kdy jde spíš o symbolické potvrzení platnosti voleb než o povinnost uloženou zákonem. A ne vždy poražení svůj prezidentský konec zvládli ustát s grácií.

Když po roce 1800 druhý americký prezident John Adams neproměnil šanci na znovuzvolení, Washington D.C. opustil tiše jako pěna v ranních hodinách, aby se inaugurace svého nástupce Thomase Jeffersona nemusel zúčastnit. Ještě před tím, než se uznání porážky stalo symbolickou normou, zvládly takto poklidně ve víře vyššího dobra skončit také nejspornější prezidentské volby historie USA.

V roce 1860 demokrat Stephen Douglas pochopil, že vítězství republikána Abrahama Lincolna musí uznat už jen z hrozícího rozdělení země a vzpoury Severu proti Jihu. Namísto podněcování k nepokojům se vydal na cestu po jižních státech, aby vyzval k jednotě. „Lincoln je příštím prezidentem. Musíme se pokusit zachránit Unii,“ říkal tehdy směrem k neslavícímu táboru. Ještě před inaugurací Lincolna ale z Unie vystoupilo 11 států, čímž připravily půdu pro občanskou válku.

Podvodné hlasování

Novinkou nejsou ani stížnosti na podvody a zkorumpované volby. Samuel Tilden byl jediným, kdo získal v prezidentských volbách naprostou většinu v lidovém hlasování, ale nakonec prohrál o jediný volitelský hlas v poměru 185:184.

Proti Tildenovým přáním Kongres jmenoval volební komisi složenou ze zástupců obou stran, která měla spor urovnat. Republikáni měli ve volební komisi výhodu jednoho křesla a obvinění z podvodu se vyřešilo zvolením Rutherforda Hayese výměnou za příslib, že jednotky Federace odtáhnou na sever a napomůže ukončení občanské války.

Proces formálního uznání prohry se stal volebním zvykem až v roce 1896, kdy republikán William McKinley porazil demokrata Williama Jenningse Bryana. Ve svém popisu kampaně v pozdější monografii Bryan napsal, že začal připravovat rezignaci ve 23:00 o volební noci. Během sčítání hlasů byla jeho prohra čím dál jasnější, tak odeslal McKinleymu telegram s blahopřáním se slovy: „Nechali jsme záležitost na americkém lidu a jeho vůle je zákonem.“

V roce 1944 republikán Thomas Dewey přiznal svou porážku v souboji s úřadujícím prezidentem F. D. Rooseveltem ráno v den voleb - ale stal se jediným kandidátem od dob Bryana, který svému protivníkovi nezavolal ani neposlal telegram. Jak píše historik Scott Farris, Roosevelta to podráždilo natolik, že později poslal Deweymu telegram, ve kterém stálo: „Děkuji vám za uznání, které jsem před několika minutami zaslechl ve vzduchu.“

Mnohem smířlivější byl v roce 1960 republikánský viceprezident Richard Nixon, který uznal svoji prohru s demokratem Johnem F. Kennedym. A to i přesto, že Havaj nestihla poslat výsledky konečného sčítání včas, Nixon požádal o jednomyslný souhlas se započítáním státu pro jeho oponenta, protože by nezměnil výsledky voleb.

Soudní zásah

Na klání George Bushe a Al Gorea vzpomínali pamětníci i během letošních voleb. Donald Trump se totiž nyní podobně jako Al Gore před 20 lety dovolává rozhodnutí Nejvyššího soudu, do kterého vkládá naději na vybojování dalšího volebního období.

V prezidentských volbách v roce 2000 porazil guvernér Texasu George W. Bush viceprezidenta Al Gorea, a to nikoli tím, že měl jednoznačně nejvíce odevzdaných hlasů ve svůj prospěch, ale tím, že úspěšně bojoval v soudních bitvách po floridském výsledku tak mlhavém, že - jak uvedl Leon Nayfakh v podcastu Fiasco - skutečného vítěze Amerika poznala jen těžko.

Al Gore tehdy k vítězství Georgi Bushovi mladšímu pogratuloval, uznání porážky si však rozmyslel a napadl sčítání hlasů na Floridě. Případ se dostal dle očekávání k Nejvyššímu soudu, který uznal vítězem Bushe, když zastavil přepočítávání hlasů. Poté Al Gore uznal, že stranická nevraživost musí jít stranou.

Konzervativní většina, která Bushovo vítězství uznala, napsala, že uplatněná doktrína by nikdy neměla být používána jako precedens. Bývalá soudkyně Nejvyššího soudu Sandra Day O'Connorová si později veřejně položila otázku, zda kontroverzní verdikt nebyla chyba.

Donald Trump je tedy prvním prezidentem od doby George Bushe staršího, který se nedočkal znovuzvolení. Je také prvním, kdo dal najevo, že se své současné adresy bydliště jen tak nevzdá. Co se tedy stane, až bude vítězem oficiálně vyhlášen Joe Biden a Donald Trump bude zarputile „zůstávat doma“?

Jelikož se v americké historii nikdy nic takového nestalo, odborníci se shodují na jediném - podle 20. dodatku ústavy Trumpovo období v případě prohry, ať už po dobrém či po zlém, skončí v poledne 20. ledna 2021.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované