Hlavní obsah

Rusové vypadají pořád opile, popisuje český velitel, jenž bojuje na Donbasu

Foto: Tomáš „Tango“

Díky znalosti českých zbraní si ho vybrali do jednotky. Po čase se stal jejím velitelem.

Reklama

8. 5. 15:10

Seznam Zprávy přinášejí velký rozhovor s Čechem, který už několik týdnů bojuje na Ukrajině v první linii. A někdy i za ní.

Článek

Potkáváme se v Praze, v malé kavárně na břehu Vltavy. Po první větě vytahuje vojenskou knížku ukrajinské armády a svoji vizitku finančního ředitele velké nadnárodní společnosti. Rejstřík uvádí, že je i členem představenstva české pobočky. Košile na míru, drahé polobotky. Fotky v jeho telefonu ale ukazují úplně jinou realitu – ohořelá vojenská auta, rozstřílené domy a díry v poli po dělostřelecké palbě.

Tomáš, kterého spolubojovníci přezdívají Tango, se ve svých pětačtyřiceti letech rozhodl k radikálnímu kroku – odešel bojovat na Ukrajinu. Do Česka se vrátil pouze na otočku, aby se dohodl se zaměstnavatelem na odchodu z práce a aby pro členy své jednotky sehnal potřebnou výstroj. Při té příležitosti vznikl i následující rozhovor.

Jak jste se dostal do ukrajinské armády? Máte nějaké vojenské zkušenosti?

Vojenských zkušeností jsem před odjezdem na Ukrajinu měl málo. Měl jsem základní vojenskou službu v Kroměříži. Tam jsem byl ve výcvikové rotě a posléze tam zůstal, cvičil jsem mladé vojáky, byl jsem tam jako výkonný praporčík u roty. Měl jsem na starosti veškerý materiál, zbraně, organizaci všeho, co je potřeba. Potom jsme odešel studovat ekonomku do Londýna, třináct let jsem byl v Anglii, potom jsem nějakou dobu pracoval v Rusku, to všechno jako finanční ředitel ve velkých korporátech. Dělal jsem pro PPF, dělal jsme pro dubajského šejka. Na Ukrajině jsem také asi tři roky pracoval. Nakonec jsem po dvaceti letech skončil v Čechách, také jako Chief Financial Officer. Moje práce byla svázaná s ekonomikou, strategií firem, organizací velkých firem.

Jak jste se ale dostal do ukrajinské armády?

Volný čas jsem trávil sportem, hlavně biatlon a kolo. Přes biatlon jsem se začal víc zajímat o taktické výcviky, čistě pro sebe. Nejsem v žádné organizované skupině, jenom pro sebe, abych dokázal ovládat zbraně, abych měl nějaký přehled. Měl jsem výcvik osobní ochrany pro Irák, kde jsem zakládal firmu, kdybych chtěl tenhle byznys někdy dělat. Ale jak začala válka, tak jsem začal přemýšlet, co se děje. Mám na Ukrajině spoustu přátel a spoustu také v Rusku.

+10

S těmi jste stále v kontaktu?

Ty ruské vazby jsem musel přetrhat, lidé tam mají zcestné představy. Říkali, že se moc dívám na noviny, že to není pravda. Oni jsou doopravdy vymytí. A to tam mám doopravdy spoustu přátel.

Nikdo z nich se neozval proti invazi?

Ne. Byl jsem z toho v šoku.

Zpátky k tomu, jak jste se dostal na frontu…

Takže jsem se rozhodl, že tam pojedu, na základě nějakých zkušeností s výcviky a tak dále. Jel jsem vlakem přes Vratislav, Přemyšl, ve Lvově jsem potom šel na vojenskou správu. Tam proběhl pohovor, odtud mne vzali na další pohovor do jedné vesnice. Odtud jsme jeli do výcvikového střediska, které není nijak veliké, lokaci říct nemůžu. Odtud se formují ty skupiny. Nejste tam dlouho, maximálně týden, dva. Za tu dobu se ty skupiny hodně ztenčí. Lidé poznají, co to je, být na vojně. Pochopí, že to není sranda.

Psalo se o tom, že sběrný kemp pro zahraniční dobrovolníky v Javorivu zasáhli Rusové. Jaký to mělo dopad?

Já jsem přijel těsně poté. Většina lidí odjela, zůstalo tam pár těch řekněme drsnějších. Já mám teď u sebe dva z nich. Viděl jsem pár videí, to byli kluci, kteří si mysleli, že přijedou do války a budou hrdinové. Ale ono je to také hodně kopání, musíte být hodně ostražitý, poslouchat zkušenější. Když jsem přijel já, tak tam bylo jenom patnáct lidí. Ten kemp fyzicky existuje, ale už tam nesbírají lidi jako dřív. Také jich mnohem méně přichází. Přímo na hranicích se ptají, jestli máte bojové zkušenosti. Pokud ne, tak vás nepotřebují.

Co tedy následovalo po tomto kempu?

Potom vás odvezou k nějakému batalionu, záleží na tom, co umíte, na zkušenostech, ovládání techniky, jazykové vybavenosti. Viděl jsem, jak z Peru přijela celá jednotka, ale otočili je zpátky, protože nebylo jak komunikovat. Musíte mít na štábu kanál pro všechny jednotky, nemůžete mít mezi sebou ještě tlumočníka. Já jsem se dostal ke skupině, která byla podřízena přímo ukrajinskému Ministerstvu obrany.

Co je to za skupinu?

Je to průzkumná skupina, já jsem se po nějaké době stal jejím velitelem. Naším primárním úkolem je likvidace vzdušných cílů, dnes už i pozemních cílů.

Jak jste se stal velitelem té skupiny?

Já jsem se vlastně k té jednotce dostal tak, že jsem byl její součástí na základě mé specializace, nebo spíš si mě vybrali na základě zkušeností a schopností ovládat zbraně. A jazykové vybavenosti, protože oni neměli nikoho, kdo by byl schopen automaticky mluvit rusky i anglicky. Když jsme odjeli do Sum, tak tam byl jiný velitel. Bohužel začal panikařit. Bylo jasné, že není schopen tu jednotku vést, že se prostě bojí. Na tom není nic špatného, tam se bojí spousta lidí. Ale pro úkoly na linii nepřítele musí člověk mít hodně klidnou hlavu, aby to byl schopen zvládnout. Mně se tenkrát stalo, že krok vedle mě prošel ruský voják, nevšiml si mě, ale tohleto musíte držet v sobě.

Jak daleko?

Pár kroků. Naše stanoviště bylo prozrazeno. My jsme museli v noci přijet a sebrat naše lidi, protože velitel dostal takový panický záchvat, že ztratil všechny svoje lidi. Nakonec jsem je našel, oni byli prostě v lese. Kouřili a čekali. A on mezitím běhal po lese jako blázen. Takže jsme ho odstavili. No a mě si vlastně od té doby jednotka zvolila jako velitele.

Kolik lidí to takhle neunese?

Statistika je opravdu padesát na padesát. Těch padesát procent přijde a myslí si, že budou někde bojovat, bude to romantika. Není. Jakmile vedle vás začnou bouchat granáty, tak je to úplně něco jiného. A vy se s tím musíte srovnat. Část těch lidí odejde, protože to fyzicky nezvládne. Teď mi třeba odjíždí kluk, Kolumbijec, který si myslím, že byl v pohodě, ale nezvládl to fyzicky. Speciálně u mé jednotky je to tak, že hodně chodíme. Máme sice auto, ale nedostaneme se s ním všude, a pořád se plazíte, pořád vstáváte, pořád něco taháte s sebou.

Jak náročný je pohyb v terénu?

Javelin má zaměřovač, který je těžký jako blázen, pak má tu raketu, která také není lehká. To je nějakých devět deset kilo. Takže potřebujete dva lidi. Není to tři sta metrů, to je kilometr, dva, tři, čtyři. Na začátku, když jsem se seznamoval s terénem a s tou oblastí, tak jsem každý den nachodil patnáct dvacet kilometrů s těžkou technikou. Vesta, osm zásobníků. Pistole, automat nebo ten náš Bren. Máte u sebe nějakou raketu nebo nějakou pancéřovku. Já mám navíc svoje věci, laptop, tablet, kde mám vojenské mapy. To se pronese. A chodíte pořád.

Kvůli tomu také lidé odcházejí?

Mně je pětačtyřicet a přijel jsem takový trochu obtloustlý, po dvou letech covidu a práce v kanceláři. Během prvních tří týdnů jsem se dal dohromady, jinak bych to nevydržel. Ale já jsem zvyklý na těžké dlouhé zátěže. Pokud nejste zakopaný, nechcete být na místě, chcete něco opravdu dělat, co je vidět nebo co má tu údernou sílu, tak už musíte být fyzicky ve formě, protože i ten únik je složitý.

Kolika lidem velíte?

Je to deset a víc lidí. Velikost jednotky je daná tím, kolik lidí přichází  a odchází, zatím je to stabilní. Jsou to specialisté z různých částí světa, od pyrotechniků přes pěchotu, která ovládá veškeré americké zbraně, to znamená Javeliny, od nich se to naučili i všichni ostatní. Mám tam snipery, mám tam Ukrajince, kteří bydlí mimo Ukrajinu a jsou to bývalí vojáci.

Takže různé národnosti?

Američan, Brit, Ukrajinec, samozřejmě jeden Čech, Kolumbijec, měli jsme tam člověka z Portorika… Není to vždycky jeden člověk po národnosti, je to zpravidla několik.

Jak rychle jste se dostal do akce?

21. března jsem odjel na Ukrajinu, 22. března už jsem byl na vojenské správě a další den už jsem byl po všech pohovorech v táboře. Tam se prochází, jaké máte dovednosti, co umíte. Jsem z Čech a znám dobře české zbraně. Oni neumí ovládat zbraně, které tam přišly z České republiky, neumí se o ně starat. Takže jsem jim udělal takový minikurz.

Jaké české zbraně to byly?

Jsou tam i starší zbraně třeba z padesátých šedesátých let, které znám ještě z vojny, naše kulomety, pistole vz. 82. Sellier & Bellot tam má české náboje. Česká materiální podpora je tam hodně vidět a všichni si tam Čechů hodně váží, to opravdu musím říct.

Co tedy následovalo?

Připojil jsem se k této skupině a jeli jsme na Kyjev, kde jsme byli pár dní. Potom jsme odjeli do Sum. V té době začali Rusové ustupovat, náš primární úkol byly v té době vzdušné cíle. Měli jsme s sebou člověka z Ameriky, který nás všechny naučil ovládat Stingery. Naše práce byla likvidovat cíle na hranicích Sum. Moc se toho ale nedělo, jak se stahovali, víceméně pár odstrašujících výstřelů. Tak jsme se přesunuli na Donbas, tam už jsme se dostali přímo do první linie pod motopěchotní brigádu. Pod ní pracujeme dodnes, děláme průzkumné akce, diverzní akce. Pořád máme část týmu nonstop na hlídce, sledují oblohu kolem nás.

S jakým vybavením pracujete?

Přijel jsem na několik dní zpět do Prahy právě proto, abych sehnal nějaký materiál. Pro nás je stěžejní technické vybavení. Já mám vycvičené vojáky, jsou to všechno borci, kteří prošli buď nějakou válkou nebo těžkým výcvikem ve svých armádách. Nám chybí materiál, který sice vidím, že se na Ukrajinu posílá, ale končí na jiných frontách, v jiných částech Ukrajiny. Určitě nechci říct, že by se kradl, ale zkrátka skončí jinde. Viděl jsem to třeba v Sumách, že to, čím jsem já byl schopen vyzbrojit svoji jednotku, tam ti místní ještě neměli.

Co vám schází?

Moji kluci jsou z výcviku zvyklí na noční vidění. Máme ukrajinské helmy, ale chtěli bychom helmy, na které je možné navěsit různá sluchátka, noční vidění, to nám třeba chybí. Chybí nám maskáče. Zjistili jsme, že české maskáče jsou tam nejlepší, protože Ukrajinci mají stejnou přírodu jako my. MultiCam (americký vzor pro uniformy, pozn. red) tam sice funguje, ale není to ono. Ani ukrajinská uniforma není úplně ideální. Do uší sluchátka k radiostanicím. Nějaké radiostanice nám ještě chybí. My máme jen jeden model, to je Motorola, u které každé tři dny obnovujeme kódování, aby nás Rusové nemohli odposlouchávat. Potom svítilny na hlavy, svítilny na zbraně, baterky. Jsou to věci denního provozu, které se opotřebovávají. Třeba nočního vidění máme jen tři sety. Potřebujeme, aby jednotka pěti až deseti lidí byla v noci plně vybavená. Termovize na odstřelovací pušky nám chybí dvě. Ty jsou výborné, když hlídáme stanoviště, které jsme dobyli. Potom nám chybí asi dva puškohledy, které se nám rozbily.

Jak to vybavení sháníte?

Jsou to standardní věci, které nejsou drahé, ale nejsou ani levné. Něco si financujeme sami. Teď s sebou třeba vezu zpátky pět přileb, které jsme dostali. Beru nějaké oblečení, maskáče, které jsem sebral ve výstrojním bazaru. Pár kluků nám pomohlo, dali prostě bezplatně gatě.

Vybavení, které jednotka shání

  • Uniformy velikosti (US) kalhoty/UBACS, blůza: Vzor 95
    • 30/Small 2×
    • 32/medium 5×
    • 34/large 6×
    • 38/large 2×
    • 36/large 6×
    • Klobouky vz. 95 15×
  • NVGs/mounts (6×+) (noční vidění)
  • radio PTTs pro Motorola 4800 série 20×
  • red dot kompatibilní s nočním viděním 6× a více
  • day/IR lasers
  • tac-lights na pušky s pikatiny s pressure vypínáním
  • 60-100× zásobníky na 5,56 m4
  • ruční termovizory 3×
  • DJI mavic air 2 batteries for drone (4×)
  • DJI mavic air 2 1×
  • barvy na obličej   - pevné nože 10×
  • taktické rukavice všech velikostí (5×)
  • g-shock watches (3×)
  • batohy (do 25 l) 15×
  • camelbak 10×
  • go pro plus náhradní baterie a držáky na vestu 3×
  • quick output charge power bank 3.0/20,000 mAh/18W or above (for drone)
  • microfiber ručníky 20×
  • čelovky s červeným světlem 15×
  • dalekohledy 10×50 vojenské 3×
  • thermo puškohledy 3×
  • balistické helmy 25× + (high nebo low cut)

Jak vypadá váš obvyklý den na frontě?

Náš daný cíl jsou letadla a vrtulníky, k tomu máme vybavení. Já mám několik postů v různých lokacích, kde mám lidi, které střídám. Vstáváme poměrně brzo, nebo spíš u mě není dané, co je den, kdy jdu spát a kdy vstávám. Ale když to vezmu od rána: Máme nějakou bázi (základnu, pozn. red.), která je řekněme pět nebo šest kilometrů od linie, a potom máme druhou bázi na linii, může být od kilometru do dvou set metrů od první linie, od nepřítele. Záleží, kde mám kterou skupinu položenou. Buď je měním, nebo tam zůstáváme, někdy se stane, že zůstáváme týden na jednom místě a vůbec neodcházíme.

A když přijde nějaká akce?

Náš další cíl je rozvědka. To znamená, že se díváme, kde se nepřítel pohnul. Bavíme se s velitelstvím brigády, co viděli v noci na dronech, jestli mají nějaký plán a chtějí po nás podporu. Pokud nechtějí podporu, tak mám dopředu naplánovaná místa, kam se chci podívat. Od brigády je celistvý plán na dva nebo tři dny, buď ofenzivy nebo defenzivy. Většinou je to ofenziva. Třeba si chceme tu a tu vesnici vzít zpátky. Náš úkol je přinést informace, kolik je tam lidí, jaká je tam technika, jak se ta technika hýbe, kudy projíždí.

To znamená, že je pozorujete dalekohledy, termovizí nebo třeba dronem?

Termovizí, dronem, dalekohledem, popřípadě se tam jdeme podívat. Je tam strašně moc minových polí, já mám s sebou pořád pyrotechnika. Já jsem většinou první s ním, kdo někam jde. Nerad posílám lidi, když tam nemůžu prolézt sám. Jsou to vojáci… Někteří jsou marines (námořní pěchota, pozn. red.), to jsou šílenci, vlezli by i tam, kam nemají. Možná je to i ta manažerská zkušenost z byznysu, rád si spočítám, že všechno přesně sedí, jdu si to zkontrolovat sám, než tam ty lidi pustím a dám jim i jasné instrukce, co dělat. Plánuji si pokrytí jak artilerií, tak i svými kluky s Javeliny. Jdeme tam, pozorujeme, pokud se můžeme dostat dál, tak jdeme ještě dál. Tam se může stát, že celý den sedíme. Pokud vidíme techniku, která je blízko a je nebezpečná, tak se ji snažíme likvidovat. To všechno se hlásí štábu.

Jak přesná jsou hlášení o škodách způsobených nepříteli?

Všechno musí být přesně zdokumentováno buď fotografiemi, nebo videem, nebo tam letí dron potvrdit, jestli je to pravda. Neexistuje říct, že jsme zničili deset tanků, a je tam jeden. Ukrajinská armáda to sbírá svědomitě. Já to vždycky musím dokládat na štábu, mám vlastně ukrajinské vojenské koordináty, které vždycky musím nahlásit. Kontrola těch dat je hodně velká a je docela detailní. Ty detaily se potom překrývají několika lidmi. To znamená, že já když něco udělám a dám koordináty, tak potom vím, že tam poletí dron, a ty koordináty dává znovu.

Co používáte za zbraně?

Zbraní je tam několik. Já jsem měl to štěstí, že jsem se dostal k zásilce z české zbrojovky. K Brenu. Takže používám normálně 5,56 NATO Bren. Někteří kluci tam mají kalašnikovy. Já ještě k tomu mám český škorpion A1, plně automatický. A vlastně pistoli CZ P-10C. To je moje osobní výzbroj, kterou mám u sebe. Kluci také většinou mají pistoli, Makarovy, já vlastně jediný mám kompletní českou výbavu. A co se týče těžkých zbraní nebo na ničení cílů, tak máme v podstatě všechno, co vidíte v televizi.

Foto: Tomáš „Tango“

Zbraně, které dorazily v zásilce od české zbrojovky.

Čím likvidujete větší cíle?

Máme třeba Javeliny. Máme tam německo-izraelsko-singapurskou RWG90, pancéřovou pěst, která je schopná pronikat jak pancířem, tak budovou. A pak tam máme německé pancéřové pěsti, které mají noční vidění. Máme tam naše, FG-90, takové ty malinké trubky. Ty jsou výborné. Stingery, samozřejmě, ty používáme na ničení letadel a vrtulníků. Používáme standardní RPG-7, norské výroby, těch tam máme krabice. NLAWy používáme na tanky, popřípadě se dají použít na budovu. Jsou trošku těžší, ale také střílí fantasticky. No a to je v podstatě výběr toho středně těžkého arzenálu, který tam máme k dispozici.

Mluvil jste také o odstřelovacích puškách.

Odstřelovací pušky máme, britské pušky Accuracy International AWM. Moje skupina používá dvě ráže, .338 a .308 Winchester. Většinou Lapua .338, na dostřel do kilometru a půl je ideální. A to je vlastně z nějakého základního vybavení všechno. Pak tam máme obranné granáty F-1, které v podstatě do sto padesáti, do dvou set metrů kolem vás vyčistí úplně všechno. A pak tam jsou útočné granáty, které mají patnáct, dvacet metrů účinnost. Máme tam jednu vzácnost, dostali jsme krabici našich škorpionů, co se dřív používalo u paragánů.

Jaké drony používáte?

My používáme jak ty malé, ty používám vlastně přímo já, až po větší. Ty malinké používám jenom, když mám za sebou kluky, kteří se dívají, kam lezeme. Říkají nám, co je sto metrů před námi. Pak jsou ty větší, které dělají větší průzkumy sami. No a pak jsou vojenské drony, které má náš štáb. A ty nám dělají větší kulisu, když máme nějaký větší plán. Jednou přiletěl ruský dron a začal strašně agresivně kroužit kolem našeho malého, tak jsem věděl, že už se asi bude něco dít. Dron jsme naštěstí sundali.

Jak jste ho sestřelili?

Normálně naším Brenem. Ale sestřelit dron není jednoduché. Já mám na Brenu holografické měřidlo. A s tím funguje výborně, takže akvizice cíle je jednodušší. Na druhou stranu on udělal chybu, já jsem byl pod stromem a on se mě snažil zaměřit. Musel jít hodně nízko a jak on se dostal pod úroveň toho stromu, tak jsem ho trefil. Ale trefit dron je hodně složité, tohle byla náhoda. Na druhou stranu jsou křehké, takže když ho trefíte, tak se rozletí.

Co se vám už podařilo zničit?

Bohužel v Sumách jsme nedostali žádné letadlo. Nicméně poškodili jsme jedno éro a jeden vrtulník v lokaci, kde jsme teď. Bohužel Rusové zjistili, že tam jsme, tak létají mimo dosah Stingeru. Stinger má dosah zhruba tři míle a s těmi se nám povedlo vyčistit nebe. Oni nemají odvahu tam přiletět. Systém, který teď momentálně používáme na přemístění Stingerů, je velice nepředvídatelný. No a druhá věc, co se nám podařila, tak jsme posunuli během našich prvních deseti dní na Donbasu linii nepřítele o půl kilometru do zóny, kde je těžké na nás útočit kvůli terénu.

Jakou techniku jste dokázali zničit?

Zničili jsme pár tanků, zničili jsme nějaký BTR, což je vlastně BVP (bojové vozidlo pěchoty, pozn. red). A nějaká nákladní auta s municí. No a potom nějaké budovy, velicí centra, bunkry. Javelin má v sobě možnost útoku svrchu na bunkr, což funguje fantasticky.

„Rusové vypadají, že jsou pořád opilí“

Jaký je život na frontě? Co jíte, co pijete?

Teď přivezli pět nebo deset krabic po deseti litrech džusu. Ale jinak máme všechno, pijeme nejvíc vodu. Kluci pijí strašně moc kafe. A k jídlu máme standardně rozvařené prasátko v různých nálevech, většinou je to domácí. Nám posílají z celé Ukrajiny jídlo, dobrovolníci nám ho přivezou. I čokolády se tam objeví, ale většinou jsou to domácí džemy, domácí zavařeniny. Chleba si sem tam koupíme, když někde je.

Co alkohol?

Alkohol tam není. Fámy o tom, že v zákopech se pije a berou se drogy, to prostě není pravda. Já jsem za celou tu dobu viděl asi dvě flašky vodky, které rozdělili snad mezi třicet čtyřicet lidí a dva dny, protože tam byla fakt zima. Nikdo si tam nedovolí pít, protože proximita té linie je tak blízká a každý je natolik při smyslech, že ti lidé to nechtějí. Tam prostě není chuť. Já jsem se třeba napil, až když jsem se teď vrátil, tak jsem si dal pivo tady u nás. Jinak prostě nemám chuť ani nic pít. Navíc tam nad vámi pořád létá něco, takže musíte vědět, odkud to letí, a pokud to už sviští, tak je to u vás a musíte někam skočit. Co se týče drog – absolutně nula. Tam prostě drogy neexistují.

Některá svědectví z Buči a dalších míst, která byla déle okupovaná, popisují, že tam po Rusech zůstaly drogy, alkohol.

Alkohol po Rusech je všude, to my vidíme. Drogy jsme zatím moc neviděli. My ale na druhou stranu teď moc města neprocházíme, to snad teprve přijde. Flašky jsou všude. To vidíte i v těch dalekohledech, prostě někdy se mi zdá, že oni jsou prostě nonstop opilí. Neříkám, že všichni, ale jsou to ty náznaky lidské motoriky a podle toho, co dělají třeba při zákopu, si myslím, že tam prostě chlastají. Pak ten zákop vidíte dronem a jsou tam flašky.

Dobře pro vás.

To je dobře pro nás. Ale zase je nemůžete kvůli tomu podceňovat. Vidíme třeba, když vstupujeme na jejich pozice, spálená BVP a tam je flašek kolem dokola neskutečně. Takže se tam plazíte a musíte si dát bacha, abyste se nepořezal.

Jaký je váš život v zákopech?

Donbas je na černozemi. Černozem je taková hodně potentní země, kde je výborná úroda a která je také hodně sypká. Když zaprší, tak je hodně lepkavá. U nás nic takového neexistuje. V podstatě uděláte dva kroky a máte na botách deset kilo hlíny a už je těžké jít, máte nohy jako Mickey Mouse.

Foto: Tomáš „Tango“

Mokrá hlína se okamžitě lepí na boty. Ruské tanky nejsou schopné rozmoklá pole přejet.

Zákopy se pořád drolí, ze stěny se na vás najednou sype hlína, není to stabilní. Když jdete už po dešti, tak tanky neprojedou, to znamená, že Rusové se k nám nedostanou přes ta pole, tam zapadají, tam ani tank neprojede. Fyzicky je náročné se v tom patlat. Stane se, že někdo prostě skočí do toho bahna, najednou nasajete všechno na sebe. Sranda.

„Chování ruských vojáků nechápu“

Jak byste popsal ruské vojáky, se kterými se dostáváte do kontaktu?

S Rusy je to složité. Někdy se mi zdá, že prostě buď nepřemýšlí, anebo nejsou zkušení. Zkoušeli jsme třeba nové javelinové rakety. Rusové budovali bunkr a před ním zákopy. My jsme nejdříve sniperkou poslali pár střel a mysleli jsme, že se schovají, protože jsme si chtěli zaměřit ten bunkr, podívat se na něj pořádně bez nich. Ale oni za pět minut vylezli zpátky a pracovali dál. Potom tam přiletěla menší raketa, kterou jsme zkoušeli, jak hluboký je ten bunkr. A oni tam zase za pět minut byli znovu a motali se kolem, dál kopali. Nakonec jsme tam poslali Javelin a nikdo se tam dva dny neukázal. V noci tam přijela sanitka, asi se snažili dostat do bunkru. Některé jejich chování je nepochopitelné.

Druhá taková zkušenost byla, že za nějakou budovou měli hodně techniky a každé ráno ji zahřívali. My jsme nebyli schopní ji zaměřit našimi dělostřelci, tak jsme nakonec popošli blíž, abychom tam pustili Javelin svrchu, jako když se útočí na bunkr. A Rusové nám kouřili uprostřed ulice, kde věděli, že jsme na druhé straně. Vycházeli tam a zpátky. Když se jich seskupilo dostatečné množství, tak jsme tam hodili jeden Javelin a zlikvidovalo to všechno kolem dokola. A stejně další lidé za chvíli vyšli z druhého baráku.

Zlepšuje se jejich taktika v průběhu války?

Před dvěma týdny se vyměnili, máme tam nové, kteří jsou trošičku ostražitější. Ale také dělají absolutně zbytečné chyby. Je otázka, jestli je to výcvikem. Oni například překládají auto s municí uprostřed dne na ulici, přestože vědí, že je náš dron vidí. Nebo staví tanky ve městech či ve vesnicích doprostřed ulic. Je to nepochopitelné, základní taktické chyby.

Odkud jsou ti ruští vojáci? Údajně velká část z nich pochází z východních odlehlých území.

Pracoval jsem dříve na Dálném východě ve Vladivostoku. Zdá se, že někteří jsou z Dálného východu, i v pasech je to vidět. A potom ze středu Ruska, západu Ruska. Ne všechno jsme schopní identifikovat, a to, co my identifikujeme, je takový mix. Ale je vidět, že jsou tam i vojáci z Dálného východu.

Viděl jsem videa, podle kterých měli někteří ruští vojáci mnoho let prošlé jídlo nebo výbušniny, místo kterých bylo jen dřevo. Setkáváte se s tím?

Prošlé jídlo jsme tam viděli párkrát také, to je pravda. Ale viděli jsme ty samé krabice neprošlé. Takže ona je to asi kombinace. Viděli jsme neprůstřelné vesty, které v sobě měly něco, co nebyla ani keramika, to byla nějaká vlákna, co očividně nevydržela žádný náraz. Byly prostřelené na padrť, a to jsme neměli žádné speciální průbojné střelivo.

Tak jak je to se ztrátami? Jak velké máte ztráty vy, jaké mají oni?

Ztráty těžko popisovat. Posledních pár týdnů naše ztráty byly minimální. Na frontě se střílí dennodenně a artilerie funguje opravdu ve velkých salvách, jak naše, tak jejich. My jsme měli bohužel v naší rotě jedno úmrtí, asi dva týdny zpátky. A pár raněných. Co vím z brigády, tak jejich ztráty musí být desítky lidí. Nepoměr tam je obrovský, já to hlavně přisuzuji tomu, že si dovolí třeba uprostřed dne vylézat na barák a korektivovat artilerii přímo před námi. To samozřejmě my nemůžeme dopustit.  Nebo se prostě prochází mezi domy. Kvůli tomu ty ztráty mají těžší.

Ve dne je to také problém?

Samozřejmě, protože vidíme, kam jdou. Chodí k druhému člověku, zjistíme, že ten chodí pořád do jednoho místa. Pak se zaměříte na to místo. Děláte nějakou větší rozvědku. Buď tam jdeme, nebo tam pustíme dron a najednou zjistíme, že tam mají velitelské centrum. Třeba pro tu oblast nebo pro to město. Potom už víme, odkud chodí, kdy tam přijíždí auta, jestli je tam nějaký větší velitel. A jestli je tam něco, co nám stojí za to, abychom to zlikvidovali. A když tam máte patnáct dvacet lidí každé ráno na snídani a víte, že to je velitelství, tak samozřejmě do toho půjdete.

Foto: Tomáš „Tango“

Jedno z pozorovacích stanovišť.

Je velký rozdíl v přesnosti vaší podpory a té ruské?

Obrovský. Když srovnám dělostřelce ruské a naše ukrajinské, tak ta přesnost je neporovnatelná. Ukrajinci jsou fakt přesní. Dělostřelectvo by normálně mělo mít vojáka nejblíž 400 nebo 500 metrů, obrněnce zhruba 300 metrů a tank do 200 metrů. Já jsme na sebe volal dělostřelectvo a měl jsem dělostřelectvo nějakých 200 nebo 250 metrů. Byli schopní to trefit, korigovalo se to plus minus pár metrů. Opravdu se jim dá věřit.

Rusům to padá kolem dokola, nemíří. Máme kolem sebe tolik děr v poli… To nejsou Grady, které mají neřízené střely, to je normální artilerie. A stejně máme rozryté pole, kde nikdo není. Díry v poli, kde nikdo není, rostou jako houby po dešti. Našim dělostřelcům řekneme, že je tank tamhle ve vesnici, a oni jsou schopní ho zasáhnout.

Jak je to s podporou místních obyvatel? V Česku téměř panuje názor, že i původně proruští separatisté dnes fandí Ukrajině.

To bych rozdělil na dvě části. Donbas je specifický, ale začnu s tím, že jsem byl i v jiných částech než na Donbasu. Tam ta podpora byla téměř stoprocentní. Kupříkladu jsme byli schovaní v lese a měli jsme nějaké úkoly. Tak nám babička každý den nebo každý druhý den vozila jídlo se svojí vnučkou. Sama vařila pro nás, fantastické ukrajinské jídlo. To bylo jako v hotelu. Kompoty a všelijaké kotlety, prostě všechno, to bylo fantastické.

Na Donbase je to složitější. Protože ty vesnice, kde my jsme, kde operujeme, už jsou prázdné. Ale ti lidé, co tam zůstali, tak jsou z velké části pro Rusko. Devadesát procent té vesnice je prázdno, ti lidé odjeli, ale ten zbytek, co tam jsou, prostě podporují Rusko, i když ne všichni. My víme, kdo ne, ale někdy se to nedá říct.

Říkal jste, že od nich třeba kupujete chleba…

Ano, chodíme třeba do obchodu, tak tam třeba vím, že paní nás má ráda. Ta nás tam opěvuje. Ale pak jsou lidé, kteří se na nás dívají nevraživě.

Respekt k Čechům je obrovský

Co vám z Ukrajiny nejvíc utkvělo?

Já bych chtěl popsat odhodlání ukrajinského lidu a lidí, co tam bojují. To je něco, co asi Putin nechtěl řešit. On z hromady různých lidí na Ukrajině udělal jeden národ.

Jak se to projevuje?

Já to vidím třeba v postech, které projíždíme. Lidé si váží toho, že tam jsme. To je jedna věc. Někteří nedokázali pochopit, proč já z Čech jsem tam a bojuji. A mám s sebou hromadu dalších lidí, kteří nemluví ukrajinsky nebo rusky. A ty vnitřní boje mezi lidmi možná trochu opadly. Soudržnost tam je. Hned se najde pět aut, která nám odvezou věci. Je otázka, jak dlouho jim to vydrží, protože západní Ukrajina to necítí. Tam zase začaly sice létat nějaké rakety, ale necítí to tak, jako třeba ten východ a  jih.

Jak vnímáte zapojení České republiky?

Podpora Čechů, materiál, který tam proudí od nás, je vidět na každém kroku. Řeknu, že jsem Čech, a okamžitě lidé říkají: Jo, to je super, že jste nám poslali tohle a tohle, že jste byli schopní první poslat nějaké obrněné transportéry a tanky. Ukázalo to světu, že se dá toho dát mnohem víc. Já mám na uniformě českou vlajku a ukrajinskou a lidé, co to znají, tak okamžitě říkají: Ty jsi z Čech! Ten respekt je tam obrovský. Musí se poděkovat všem lidem v Česku, kteří se nějakým způsobem o to zasloužili.

Před rozhovorem jste zmínil, že očekáváte ruskou ofenzivu, to bude asi těžké. Očekáváte víc ztrát?

Ztráty asi budou, ale na to člověk nemyslí. Jít tam s tím, že myslíte na ztráty, to se nedá. Naše taktika, naše chování je maximální prevence toho, aby se to stalo. Abychom měli jak únikové cesty, tak abychom byli schopní se dobře bránit a nemuseli nikam unikat. A kdyby se to stalo, tak abychom měli krytí.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované