Hlavní obsah

S rodinou žije v jedné místnosti: s dcerou se učí, manžel takřka oslepl

Foto: Seznam Zprávy

Musím fungovat. Člověk si nemůže dovolit to zabalit. Co by s manželem, dcerou a psem bylo? ptá se Kateřina.

Reklama

5. 4. 9:11

Její invalidní manžel je bez práce. Kvůli poranění očí ale nezvládne dohlédnout na výuku dcery, se kterou tak musela Kateřina zůstat na ošetřovném. Pro Seznam Zprávy popsala, jak si kvůli koronavirové pandemii sáhla na dno.

Článek

Už i sladkosti nebo ovoce pro dceru jsou pro ni luxus, který si v poslední době nemůže dovolit. „Jsem ráda, když můžu nakoupit alespoň základní jídlo,“ říká osmatřicetiletá Kateřina z Prahy. Celé jméno si nepřála s ohledem na svou situaci uvádět, redakce jej ale zná.

Její příběh ilustruje, jak pandemie zamávala se situací lidí, kteří na tom už předtím nebyli nejlépe.

Kateřina už několik měsíců nemůže pracovat, jelikož její osmiletá dcera téměř rok nechodí do školy a učí se distančně. Manžel je sice doma taky, ale má vážné problémy se zrakem. O dceru, která je ve třetí třídě základní školy, se postarat nedokáže. Sám potřebuje asistenci.

„Je po těžké bouračce. Do očí mu hořela palubní deska. Vidí jen dvacet centimetrů před sebe. Občas mu navíc oči vypnou úplně a třeba hodinu má úplnou tmu,“ vysvětluje jeho manželka.

Práci si tak muž hledá těžko. „Má o 60 procent sníženou pracovní schopnost, takže něco hledat je dost náročné. Zkoušeli jsme to nejdřív mimo úřad práce, jestli o něčem nevědí kamarádi nebo známí nebo organizace slabozrakých a nevidomých. Pak ale přišel covid, takže čekáme na uklidnění situace,“ popisuje Kateřina.

V době pandemie covidu-19 má navíc o manželovo zdraví obavy. „Po autonehodě má jen jednu plíci a bojíme se tak, aby se nenakazil. To by nebylo dobré,“ říká žena se slzami na krajíčku.

Muž tak pobírá pouze invalidní důchod. „Má čtyři a půl tisíce korun měsíčně, jelikož má pouze druhý stupeň invalidity,“ říká frustrovaně Kateřina. Snažili se pro něj získat vyšší stupeň postižení, ale nevyšlo to. „Nechápu to. Vždyť se o něj musím starat,“ kroutí hlavou jeho manželka.

Tři žijí v místnosti o 19 metrech čtverečních

Kateřina za běžné situace pracuje jako telefonistka na call centru pojišťovací společnosti. Kvůli manželovi začala pracovat z domu. „Může kdykoliv oslepnout a nevím, co by pak sám dělal,“ říká. Pracovat z domu ale za současné situace, kdy má její dcera každý den dopoledne distanční výuku, nemůže. S dcerou, manželem a psem totiž žije v jedné místnosti o 19 metrech čtverečních na pražském Žižkově. „Spíme na palandě. Dcera nahoře a já s manželem dole,“ popisuje žena jejich skromné bydlení.

Větší byt si dovolit nemůžou. Neměli by na zaplacení nájmu. „Ten byt je mojí mámy, takže platíme pouze poplatky za energie,“ vysvětluje.

V jedné místnosti se jim ale školu a práci nepodařilo skloubit. „Nemůžu se starat jako máma o dítě, být její učitelka a do toho pracovat, to nejde. Kdybychom měli alespoň dvě místnosti, tak se to dá. V jedné místnosti ale ne, jestli z života chceme aspoň trochu něco mít než jen poslouchat neustálé telefonování,“ říká Kateřina.

Navíc při pobírání ošetřovného pracovat alespoň částečně, například odpoledne, nemůže. „To nejde, sebrali by mi ošetřovné. To si nemůžu dovolit,“ vysvětluje žena. Manžel navíc kvůli problémům s očima trpí na migrény. „Chtěl by alespoň na pár hodin ticho,“ říká.

Hlavní příjem rodiny je tak teď místo Kateřinina platu ošetřovné na dceru. „Vydělávám běžně kolem dvaceti tisíc měsíčně. Ošetřovné mi tak chodí kolem osmi tisíc,“ vysvětluje žena. Na dceru jí chodí ještě alimenty od bývalého partnera. „Jsou to dva tisíce,“ dodává. Na měsíc tak má rodina spolu s invalidním důchodem k dispozici kolem 14 a půl tisíce korun. Po odečtení poplatků za energie, internet a telefon musí celá rodina vyjít se zhruba devíti tisíci korunami měsíčně.

Co jim stačí ke štěstí? Kebab nebo čína

O pomoc neziskovým organizacím či charitě nebo státu si ale říkat nechce. „Já si o pomoc neumím říct. Nerada lidi otravuju, protože si vždycky říkám, že na tom jsou jiní lidé ještě hůř než já. Takže dokud to alespoň trochu zvládáme, vystačíme si sami,“ říká Kateřina.

Navíc ví, že v případě nejvyšší nouze může požádat o pomoc rodinu, se kterou má velice dobré vztahy. „Teď nedávno mi pomohl brácha. Když se totiž vyhlásilo, že je povinné nosit respirátory, málem to se mnou šlehlo. Měla jsem pro každého akorát tři roušky. Naštěstí pracuje bratr v nemocnici, takže nám nějaké dal,“ říká vděčně jeho sestra.

Rodina byla vždy zvyklá žít skromně. „Nevíme, co je to dovolená na horách nebo u moře. Na cestování nemáme peníze,“ říká smutně Kateřina. Když si chtějí užít něco lepšího, objednají si jídlo z roznášky. „Máme rádi čínu a kebab. Místo dovolené si tak dáme aspoň dobrůtku doma,“ vypráví skromně živitelka rodiny.

Ač skromně, žít dokážou, ale vše by podle Kateřiny bylo snazší, kdyby v současné nelehké době alespoň včas chodilo zmíněné ošetřovné. „Když přijde těch 8 tisíc, tak vím, že nějakým způsobem vyjdeme, ale teď ještě nepřišly ani za leden. Zaměstnavateli se povedlo zjistit, že se stala nějaká chyba,“ vysvětluje. Právě tu nejistotu popisuje jako nejhorší. „Člověk totiž pořád čeká a neví, kdy to přijde,“ říká frustrovaně. Nedávno tak do poslední chvíle neměla jistotu, že bude moct za týden nakoupit. „Naštěstí nám vrátili peníze za elektřinu a vodu, takže vím, že máme alespoň na jídlo. To je člověk o trochu klidnější,“ říká s úlevou.

Na antidepresiva nemám peníze

Na začátku nového roku navíc všechny rodinné úspory a peníze padly na nutné opravy bytu. „Všechno se to sešlo naráz, ucpaný odpad, nedostatek peněz, plíseň v bytě a rozbitá baterie v kuchyni. Bylo to hodně špatné,“ vzpomíná Kateřina.

Situace tak dopadla i na její psychiku. „Trochu jsem se z toho složila. Doktorka mi chtěla napsat nějaká lehká antidepresiva. Jenže já je nemám z čeho zaplatit. Musím platit jiné věci,“ krčí rameny. Nad sebevraždou ale nepřemýšlí, jak se obávala její lékařka. „Říkala jsem jí, že to nemůžu. Vím, že se musím postarat o manžela, dceru a psa. Musím fungovat. Člověk si nemůže dovolit to zabalit. Co by s nimi bylo,“ říká odhodlaně.

S psychickými problémy si tak musela poradit sama. Nad vodou ji drží také manžel. „I když na tom není zdravotně zrovna nejlépe, v hlavě to má dost dobře srovnané a umí být obrovskou podporou, když je mu aspoň trochu dobře,“ usmívá se Kateřina. Energii a sílu jí dodává také dcera. „Je úžasná. Nedávno byla na návštěvě u mého bráchy a přivezla mi čokoládu, abych měla radost. Odjížděla totiž v ten úplně nejhorší moment. Viděla, že brečím, a nechápala úplně proč, protože jsem jí řekla jenom půlku. Nechtěla jsem jí říkat o naší špatné finanční situaci všechno,“ vysvětluje situaci maminka.

Chtěla by dceru před jejich problémy chránit, ale v podmínkách, v jakých žijí, je to podle ní těžké. „Žijeme v jedné místnosti. Takové problémy nejdou před dcerou moc udržet v tajnosti. Navíc nejsem zrovna někdo, kdo by svoje city skrýval,“ říká smutně.

Rodina chce požádat o obecní byt, pro dceru by totiž chtěla vlastní pokoj. „Potřebovali bychom alespoň byt dva plus jedna, ať má dcera vlastní prostor a soukromí. Zároveň bych mohla pracovat a manžel by se mohl zavřít ve vlastním pokoji,“ vysvětluje žena. Zatím se jim ale žádný byt nepodařilo sehnat. „Přemýšleli jsme nad podmínkami a já bych měla alespoň tři dny pracovat, abychom mohli doložit určitou sumu peněz. To se nám ale zatím nedaří,“ říká nešťastně Kateřina. Manželovi by také chtěla sehnat práci. „Nejlépe z domova, abych se o něj mohla starat,“ dodává.

To vše ale bude možné, teprve až se zlepší pandemická situace a znovu se otevřou školy. Sama věří, že to nastane už brzy.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované