Držgrešle a chameleon, který hypnotizoval koně. Vyhrál 4493 závodů

Gary Hind je vážený britský žokej. Na sedmapadesát nevypadá ani omylem. Doma kousek za hranicemi Prahy, ve vesničce Květnice, se zadívá na fotografii, kterou si jako relikvii položil na krb se smetanovým obležením. Do výrazného hnědého rámečku jsou vklíněné vysoké žokejské boty s hladkou podrážkou, bičík a čapka.

Na obrázku se usmívá vedle chlapíka, ke kterému odmalička vzhlížel.

„Lester Piggott byl jedinečný,“ poví.

Vyfotili se v Dubaji ve stáji Godolphin, kterou vlastní šejk Mohammed. Hind tam jezdí od roku 1993, Piggott přiletěl na jaře 2021 na návštěvu. O rok později zemřel.

„Lester byl naprosto výjimečný, protože kombinoval mimořádný přirozený talent, revoluční styl jízdy a téměř nemilosrdnou vůli po vítězství,“ pokloní se Gary Hind v den, kdy by Piggott slavil devadesátiny.

Vyhrál, co se vyhrát dalo.

Poprvé triumfoval ve dvanácti, jako vyjukaný klučina s vázankou. Bylo krátce po válce a Británie v černobílých sekvencích, které se promítaly v kinech, hltala příběh senzačního talentu.

Rod Piggottových z hrabství Berkshire sahá do 18. století a koňská farma u toho byla vždycky. Vítězem Velké národní se stal dědeček Ernie, skvělým žokejem byl i tatínek Keith, ale až junior Lester Keith Piggott se nesmazatelně zapsal do kronik.

Maestro mu říkali, vždyť ovládl 4493 závodů.

„Bez nadsázky patří do Pantheonu sportu. Vedle Gretzkého, Pelého, Messiho, Tigera Woodse nebo Michaela Jordana,“ zamyslel se expert Martin Cáp, redaktor portálu Jezdci.cz.

Nemyslete si, že přehání. Ano, má pro dostihy odmalička slabost, při vyprávění připomíná spíš databanku a kromě jiného píše newsletter O koňskou délku, ale tady se snaží trochu krotit, byť to nevypadá: „Nemám rád slovo kultovní, přijde mi až zprofanované. Řeknu tedy, že Lester Piggott byl nedostižný. Moc dobře si uvědomuju, že dostihy jsou minoritní sport s velmi zažranými skalními fanoušky, nicméně jednou za čas se podaří, že hranice sportu přesáhnou. Díky Piggottovi se to stalo. On byl globální superstar.“

Zvládl klidně padesát dostihů za týden. Cestoval po Evropě, všude měl nachystaného koně, on si na něj vyskočil – zvítězil. Dostal odměnu a pádil zase o závodiště dál.

Tradují se historky z paddocků, do kterých vklouzl celkem vytáhlý (a pochopitelně hubený) Brit s přísným výrazem ve tváři, aby si vyslechl taktické pokyny od trenérů, kteří mu přepečlivě připravovali koně pro dostih: „To je pro vás, Maestro.“

Piggott, nedoslýchavý na jedno ucho, dělal, jak trenéry vnímá, ale stejně si pak dělal všechno podle svého. „On byl svým způsobem šaman. Jedna část z jeho umění spočívala v drilu, ta druhá byla pudová, nepřenosná. Byl takový chameleon, který měnil strategii podle toho, jak si koně otipoval. Nepletl se. Až si skoro myslím, že uměl koně zhypnotizovat,“ usměje se Cáp.

Pokud si uvědomíte, jak populární a tradiční jsou dostihy na britských ostrovech, pak si snadno dosadíte, jak slavný Piggott byl: „V absolutních součtech platí dostihy za druhý nejnavštěvovanější sport. Hned po fotbale.“

Když to trochu přeženeme a naroubujeme Piggotta do tří fotbalových dekád, byl něco jako Bobby Charlton, Kevin Keegan a Gary Lineker dohromady. Jen nejslavnější ze všech dostihů Epsom Derby ovládl devětkrát. Poprvé 1954, naposledy 1983.

Zhruba v polovině toho období dominoval s hnědákem Nijinskym, což je jméno, které znalce nepřekvapí. Hřebec z kanadského Ontaria, kterého si pořídil americký boháč Charles Engelhard. Přitloustlý chlapík, jenž byl schopný vypít bedničku coca-coly denně, byl předobrazem filmového padoucha Goldfingera. Ale zpátky ke koníkovi. Nijinsky byl klasa, v onom roce 1970 neporazitelný. Jako poslednímu v historii se mu podařilo vyhrát Trojkorunu (Triple Crown), čili tři největší britské dostihy.

Ale čím byl výjimečný jeho pilot? Kromě toho, že působil jako stroj na vítězství, který se při závodech nechoval kolegiálně, spíš drze a lehce nadřazeně. Teď by měl znovu dostat slovo žokej Gary Hind. Přece kvůli tomu na jeho krbu svítí fotka se stárnoucím Piggottem.

„Ve své době byl nezaměnitelně jiný, byl vyšší než všichni ostatní, jezdil s velmi krátkými třmeny, posazený nízko v sedle se zády ve vzduchu jako nikdo jiný před ním ani potom.“

Dalo by se říct, že ačkoli neměl ideální postavu a trápil se neustálým shazováním váhy, uměl fantasticky pracovat s těžištěm. Dokázal svým koníkům prodloužit cval: „Měl X faktor jako žádný z nás. Jako žokej se narodil. Nemusel se učit. A hendikep, že byl částečně neslyšící, využil plně ve svůj prospěch. Vnímal jen sám sebe a svého koně. Dokázal se na něj napojit.“

Abychom vysvětlili, jak se vlastně Hind vzal v Květnici. Vzal si pohlednou Markétu, roky spolu bydleli v anglickém Newmarketu, nakonec se však přestěhovali na okraj Prahy, kde si nechali postavit dům.

Piggotta obdivoval kdekdo, a nejvíc ze všech možná královna Alžběta II. Vzhledem k tomu, jak jí záleželo na stájích Royal Mews, které zdědila po otci, očekávala od svých šlechtěných koní velká vítězství. I ve třiapadesátém, v den své korunovace, požádala, ať má čerstvé informace z dostihů.

A Piggott byl pro královské stáje trefou.

V roce 1975 dostal státní vyznamenání MBE a v polovině osmdesátých let se plánovalo, že bude pasován na rytíře. Kdo taky jiný, že?

Jenže titul Sir nikdy nenosil.

Nemohl.

Nesměl.

Prošustroval ho.

Přišli mu totiž na daňové úniky a dneska už je dávno jedno, jestli to od něj byla promyšlená zlodějina, nebo měl čurbes v účetnictví.

„Byl spořivý, to ano, možná si prostě neuměl pomoct,“ domýšlí se publicista Martin Cáp.

Piggott měl příjem složený z dostihových výher, odměn i reklamních smluv, každopádně nezdanil zhruba tři miliony liber. Dostal tři roky a královna mu vzala i to nižší státní vyznamenání. Daňová povinnost je pro Brity svatá.

„Měl fešácké vězení. Rok škrábal brambory a za dobré chování ho propustili, ale jeho pověst samosebou utrpěla. Přitom královna ho nikdy neodsoudila. Tolik si ho vážila,“ soudí Cáp.

A Piggott? Dvanáct dní po propuštění naprosto senzačně ovládl známý závod Breeders’ Cup Mile, po kterém vyprávěl: „Kdyby do mě nehučel trenér Vincent O’Brien, nikdy bych o tom nepřemýšlel. On mi opakoval: Zkus to! Co můžeš ztratit?“

Neztratil nic, na hnědákovi Royal Academy vyhrál po impozantním závěru, při kterém televizní komentátor křičel: „Legenda je zpátky. Ve čtyřiapadesáti. Rovnou z důchodu.“

Říkali o něm, že mu chybějí grimasy, kterými by naznačil, jak se právě cítí. Martin Cáp to pojmenuje neotřele jako „dobře udržovaný hrob“.

Piggott býval nekompromisní, strohý, někdy až bezohledný. K obšírnějším rozhovorům přikývl až ke stáru. Do té doby se často vymluvil na špatný sluch. „Když moje hluché ucho něco nezaslechne a já hned nereaguju, neměli byste to vnímat tak, že jsem arogantní,“ říkal.

Ale byl, o tom by pamětníci mohli dlouho vyprávět.

O jeho spořivosti už řeč byla, ale jeden příběh si nemůžeme nechat pro sebe, protože ho vypráví přímo Gary Hind: „Na závody do Francie jsme tehdy letěli komerčním spojem. Klasika. Obědvali jsme na nádherném zámku Maisons-Laffitte a já poprosil svého hrdinu, jestli bych za sebe mohl zaplatit útratu dřív, abych se mohl jít připravit na závody. Řekl mi: Nech to být, Gary! Jenže nakonec jsem dostal vynadáno, že jsem utekl bez placení.“

Pozor, pokračování. Žokejové se domluvili, že se po závodě vrátí do Anglie společně. Mladší z kolegů zavolal taxi. Piggottovi se však naskytla možnost, jak letět soukromým spojem dřív a jaksi se zapomněl zmínit. „Normálně mě obětoval. Nejenže jsem pak zmeškal svůj let, ale ještě jsem musel po Paříži cestovat na druhé letiště, abych se mohl vrátit domů. Na ten den nikdy nezapomenu.“

Nezapomene ani Bratislava a tamní závodiště, které si Piggotta objednalo na 18. července 1993. „Jezdil za předem domluvenou odměnu pět tisíc liber, plus zaplacené letenky. V Bratislavě nevěřili, že kývne. A on dorazil,“ líčí Cáp.

Pořadatelé spěchali do banky, aby vybrali stolibrovky, jenže nebyly. Do igelitky naházeli bankovky daleko nižších hodnot a vydali se zaplatit britskou hvězdu.

Piggott chvíli přepočítával papírky a pak to vzdal. Pointu vám napíše odborník Martin Cáp, kterému tehdy bylo jedenáct: „Piggottovy úspěchy s rakouským hřebcem Zimzalabimem ve Slovenském derby, s napajedelským Laténem v Bratislavské Míli a Fiorentií v Ceně Mysa dodnes patří k milníkům středoevropské dostihové historie.“

Do pražské Velké Chuchle zavítal v roce 2006, při stoletém výročí závodiště. Jako čestný host se nezdržel dlouho, zhlédl Cenu prezidenta republiky a stačil utrousit: „Všechno je tu pěkné, závodiště fajn, úroveň žokejů slušná. Jen čeští koně se mi moc nelíbí. Škoda, protože dobrý kůň je základ.“

S manželkou Susan se nikdy nerozvedl, přestože měl hodně známostí a zhruba třicet let žili rozděleně.

S nemocným srdcem zemřel 29. května 2022 na klinice ve Švýcarsku.