I smrt ke koňským závodům patří. Není to týrání zvířat, říká komentátor

V roce 1991 vyhrál legendární ryzák Železník počtvrté, což v dějinách Velké pardubické steeplechase nikdo jiný nedokázal. V říjnu 1992 byl premiérově u mikrofonu Marek Svačina. „Měl jsem strašnou kliku, že vedle mě seděl zkušený kolega Petr Vichnar, který zachránil situaci, když na dráhu vběhli ochránci zvířat a zablokovali Taxis. Proti nim nastoupili policajti s obušky. Jak mám tohle komentovat? Bylo mi dvacet, můj druhý přenos v životě,“ vzpomíná v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Řeč přišla i na to, kde se u něj vzala láska ke koním, jestli je Taxisův příkop pořád nebezpečný nebo kdy znovu slavný dostih vyhraje žena.

Když Velkou pardubickou přirovnáváte k Naganu, nepřeháníte trochu?

Těch patnáct minut, než závod odstartuje a dojde do finiše, se na naše dva programy (ČT Sport a ČT 1), které vysílají paralelně, dívají v součtu dva miliony lidi. A to je srovnatelné číslo právě s magickým hokejovým finále. Pardubická je celospolečenský fenomén, na který se připravuju prakticky celý rok. Už během přenosu, když zrovna nekomentuju a nenamáhám hlas, si píšu poznámky, jak bychom se pro příště mohli zlepšit, jak být trendy.

Baví vás být pod tlakem?

Ano, šponuje mě to ještě k lepšímu výkonu. Vymazlíte si scénář, vymyslíte dramaturgii, témata, rozhovory, vedete štáb lidí, kteří fakt makají. Komentování závodu už je jenom bonbonek na závěr. Chraň bůh, že bych snad jiné věci odflákl, ale Velká je prostě top, protože víte, že se kvůli ní prakticky celá země zastaví. Svým způsobem je to pro mě pořád trochu záhada.

Určitě to má vysvětlení.

Velká pardubická je multižánr, kterého se chytá spousta lidí. Děti, které mají rádi přírodu a zvířata. Sportovní komunita, protože je to každoroční šlágr. Sázkaři, protože výsledek znáte za pouhých deset minut a ještě u toho prožijete hromadu emocí. Starší generace, protože se jedná o nepřenosnou tradici a součást naší historie. Dostihy přitahují i řekněme krvelačné lidi, kteří chtějí vidět pády a smrt.

Kterou ovšem televize neukazuje.

Je to nepsané mezinárodní pravidlo, ne český výmysl. Když na fotbalové hřiště vyběhne nahatý exhibicionista, u televize nevidíte, jak ho nahánějí pořadatelé. Nepitvají se pády při skocích na lyžích nebo kolabující divák při Davis Cupu. Jakmile se při závodě vymete sjezdař, kamery ukazují stromy a hory.

Jakmile spadne kůň a zlomí si nohu, čeká ho utracení. V historii Velké pardubické zemřelo už skoro sedmdesát koní, jen na Taxisově příkopu šestadvacet.

Naši dramaturgii se snažíme vystavět i pro laické publikum. Aby všichni věděli, proč koně rádi závodí. Že to ke svému životu potřebují. Že to vážně není týrání zvířat. Paní docentka Mezerová, respektovaná veterinářka, třeba výborně vysvětluje, jak koně rehabilitují, jak je zachraňuje v terénu. Bohužel i smrt k překážkovým závodům patří. Většina lidí tuší, co následuje, když se nad padlým koněm objeví plenta. Dá se předpokládat, že veterinář bude chtít koně utratit, aby se netrápil, a na mně je, abych to divákům nezamlčel. Takže řeknu, že se velmi pravděpodobně jedná o fatální úraz. Pamatuju, že jsme kdysi byli pod tlakem, abychom líčili podrobnosti, ale doktor se na nás u trati logicky utrhnul: Já jdu zachraňovat koně, mě nějaká televize nezajímá.

Když jsem byl kluk, pokaždé jsme se vraceli z chalupy domů až po dostizích. Malá černobílá televize zrněla, signál mizerný, jezdce nešlo rozlišit, přesto byla celá rodina v pozoru.

Přesně. Děda přestal na čtvrt hodiny česat jablka, protože na něj všichni křičeli: Honem, už to začne! Ať to nepropásneš! A druhé ráno ve škole nebo v práci prakticky všichni rozebírali, kdo vyhrál a kolik koní spadlo na Taxisu.

Jak je Taxis nebezpečný? Pod petici, aby ho pořadatelé zrušili, se před dvěma lety podepsalo přes deset tisíc lidí.

Ikskrát jsem pod Taxisem stál a je to opravdu mohutná překážka. Na druhou stranu kůň je mohutné zvíře a myslím, že se dělá maximum, aby byl Taxis stále bezpečnější. Ostatně je to tak ve všech sportech. Když si vybavím, v jakých nečasech se dřív skákalo na lyžích… Foukalo a závodníci museli počítat s tím, že když se na hraně odrazí, prostě si dole mohou rozbít hubu. Dneska vás rozhodčí do ošidného větru nepustí a všechno se kontroluje na milimetry, aby se pádům předešlo. A ano, v dostizích jde také o život.

V téměř celé Austrálii před třemi lety překážkové dostihy zrušili.

Přitom se v tom točily obrovské peníze, především sázkařské. I v Německu je podobný trend. Proto se dělají ústupky, které by měly koně chránit.

Co třeba zrušit bičíky?

I to se může jednoho krásného dne stát. Každopádně povolený maximální počet ran bičíkem se neustále snižuje. Při Velké pardubické se počítá během celého závodu a pak vyloženě v cílové rovince, kdy koně přeskočí poslední proutěnou překážku a ženou se do cíle. Tam žokej může bičík použít nanejvýš pětkrát.

Na nedělním startu bude šestnáct koní. Poznáte je?

Pokud by přede mě přivedli pět posledních vítězů Velké, asi bych jen tipoval, kdo je kdo. Přirozeně rozeznám ryzáka od hnědáka, ale jestli měl jeden ponožky na zadních nohou nebo světlé znaménko na nose, to bych poznat neuměl. Při závodě, a věřte mi, že je to vážně fofr, se řídím barvami dresů a čapek. A také podle toho, jak jezdci sedí. Největší životní potupou by pro mě bylo, kdybych do cíle přivedl jiného vítěze.

A co v průběhu závodu?

Musím zaklepat, že se mi chyby nestávají. Chodím na koně odmalička a jeden z nejdůležitějších dárků, které jsem od rodičů jako kluk dostal, byl dalekohled. Už dávno mohu na závody koukat bez něj, a když se třeba nad zrádným Popkovickým skokem mihotá červenobílý dres na shrbené postavě, je jasné, že na koni sedí Josef Bartoš.

Mimochodem, loni jste přivedl do cíle jakého vítěze? Už to víte? Sexy Lord a Godfrey doběhli tak natěsno, že poprvé v historii byli dva šampioni.

Velmi pravděpodobně by nebyli, pokud by fungovala cílová kamera. Obsluha ji zapomněla zapnout. Chápu, že se může stát lidská chyba, ale měli jsme to co nejdřív v přímém přenosu vysvětlit divákům. Místo toho dostihová komise vzkázala, že den poté vydá prohlášení.

Rozčílil jste se a řekl, že je to banda mongolských amatérů.

Vytočilo mě to. Jak už mám v novinářské branži leccos za sebou, cítím vůči divákovi velkou zodpovědnost. Chci mu přinést co nejlepší servis, i proto mám tak důkladnou přípravu. Bohužel loni jsem to nemohl důstojně uzavřít. Přitom stačilo poctivě přiznat: Sorry, nefungovala nám kamera, takže nemáme fotku z finiše. Proto se řídíme dostihovým řádem, ve kterém se praví, že nejde-li vítěze určit pouhým okem, musí být vítězové dva.

A kdo teda vyhrál?

Nevím, nebádal jsem po tom. Polovina diváků by vám řekla Sexy Lorda, druhá zase Godfreyho.

Letos fotofiniš bude?

Jasně, jen nevěřím, že se něco podobného někdy bude opakovat. Každopádně pro komentátora jsou tak napínavé dostihy snem. Emoce tryskají, jede se na dřeň, drama vrcholí. Ne když hnědky Registana nebo Orphee des Blins vyhrávaly zadrženě o pět délek.

Vsadíte si na vítěze?

Jako vždycky, ale zatím vůbec nevím na koho. Sázky k dostihům odjakživa patří, je to prostě rajc. Jako kluk jsem sázel za dvě koruny, pak jsem stál s papírkem na tribuně a fandil svému favoritovi. I teď chodím k okénku, sázkařskou aplikaci v telefonu nemám. Držím se tradic.

Takže deskovou hru Dostihy a sázky jste také hrával?

Samosebou. Vždycky jsem si myslel na tu nejdražší fialovou stáj Narcius a Napoli. Jakmile se to povedlo, byla jistota, že budu všechny soupeře ždímat. Sázení je dostihový rituál, součást kultury, bez něj není zážitek celistvý. Jistě můžete namítnout, že hazard je špatnost, ale ve spojení s Velkou pardubickou bych byl shovívavý. I proto už pátým rokem děláme tracking, kdy divákům umožňujeme graficky sledovat průběžné pořadí čtyř nejlepších. Koně mají pod dečkou čipy, které po trati snímají radary. Po plastových bariérách visí každých dvacet metrů. I když ten systém stojí milion eur, sázkaři si to žádají, aby měli ještě silnější zážitek.

Jakou překážku z těch jednatřiceti vlastně máte nejradši?

Irská lavice je hodně dobrá. Netypický val, který se neskáče, ale musí se přelézt. Koně musí zadrobit krok. Dostihu, který má v sobě název crosscountry, dodává kouzlo, protože není monotónní. Zajímavá je patnáctka, překážka Drop, která se skáče dolů naproti tribunám. Hodně u toho záleží, jak je kůň šikovný a jak je na překážku natrénovaný.

Jedině Taxis se během roku trénovat nedá.

Je nepsaným pravidlem, že se na něj nesmí. Jinak stačí zavolat správci a on vás na závodiště pustí.

Proč se vlastně letošní start posunul o půl hodiny na 15:30?

Kvůli zapadajícímu slunci, i když se nevědělo, jaké bude počasí. Rozhodla překážková komise. Někteří jezdci totiž získali silný pocit, že sluníčko vytváří stín, který je pro koně pokynem k odskoku. Je pravda, že zrovna před Taxisem se vyloženě nehodí, aby se kůň odrazil předčasně. Nicméně před většinou překážek je takzvané odskokové břevno, bílá plastová bariéra, kterou kůň dobře vidí a respektuje ji. Podle toho se také odráží. Před Taxisem není, aby jeho kouzlo zůstalo.

Kdy myslíte, že Velkou pardubickou vyhraje žena? Zatím to dokázala jen komtesa Lara Brandisová v roce 1937.

Nejsem skeptik. Loni jela Lenka Neprašová, bylo jí dvacet. Sice neustála Taxis, ale talent je to veliký. Bohužel teď léčí zlomenou klíční kost, ale zrovna u ní bych si dovedl časem představit, že přepíše historii. Obecně vnímám, jak se holky zlepšují. V rovinových dostizích dokonce excelují. V šampionátu jezdců, který zohledňuje, kdo vyhrál nejvíc dostihů, jsou tři v první pětce.

O čem to svědčí?

Zaprvé o tom, že je u chlapů špatná členská základna. Žokejů prostě ubývá. A zadruhé bych řekl, že se rodí stále vyšší lidé. Ideální míry pro žokeje jsou 165 centimetrů a maximálně šedesát kilo. Na rovinové závody dokonce padesát. I proto mají holky pré. Naučí se, jak během závodů hledat úkryt a dobrou stopu, aby kůň nenabíhal metry navíc, a v závěru i díky své váze udeří. Jenže v překážkových dostizích se musí s chlapy srovnávat ve finiši, což je těžká disciplína, ve které hraje velkou roli faktor strachu. A strach závody nevyhrává.