Hlavní obsah

Sestra z ARO: Kousala jsem se do tváře, abych nebrečela. Pacientce jsem lhala

Sledujte osmý díl série Televize Seznam Do posledního dechu. (Video: Televize Seznam) (Video: Vojtěch Gibiš)

 

Reklama

7. 5. 9:55

Televize Seznam dál mapuje příběhy vyčerpaných zdravotníků v sérii Do posledního dechu.

Článek

Jako jedni z prvních měli plnou nemocnici. A zatímco Karlovy Vary už před třemi týdny ohlásily, že nemají na JIP žádného pacienta s covidem-19, ve Zlíně bylo ARO v posledních týdnech opět zaplněné.

„Většinou se v intenzivní péči zaučuje měsíc stylem, že zdravotní sestra je tam napsaná do služeb navíc. Je spíš jenom někomu k ruce, než že by sama něco dělala. Já jsem se zaučovala takhle někomu k ruce jeden den. Další směnu jsem už měla svého pacienta,“ říká sestra Barbora Tomšů.

Měla to pro ni být mise na měsíc či dva. Máma tří malých dětí chtěla během mateřské pomoci přetíženým kolegům. Na konci října ji poslali na anesteziologicko-resuscitační oddělení zlínské nemocnice, kde nikdy předtím nepracovala. Barbora Tomšů na zlínském ARIM plném pacientů s covidem-19 pomáhala až do konce dubna.

„Když přijdu na box, pacienta pozdravím, pohladím ho třeba po rameni nebo tváři. Je to takový iniciální dotek – aby věděli že u nich někdo je a že se s nimi teď něco bude dělat. Holky mne mají občas trošku za exota, ale já si na boxu – ať jsem sebevíc unavená – vždycky prozpěvuji, povídám si s tím pacientem. Třeba mu vykládám, co zrovna dělám. Nikdy totiž nevíme, jak moc ten člověk vnímá. Spousta pacientů, i když jsou opravdu v té plné analgosedaci čili umělém spánku, reaguje třeba na doteky nebo když se na boxu začne s něčím třískat. Vidíme to na monitorech, vystoupá jim třeba tlak nebo se zrychlí pulz,“ popisuje sestra, která intenzivní péči vystudovala.

Barbora Tomšů normálně pracuje na novorozenecké intenzivní péči. Nejde ani o nejvyšší stupeň JIP, za celou kariéru tam tak zažila úmrtí jen jednoho pacienta. Nyní nebylo výjimkou, že na zlínském ARO zemřel jeden pacient za službu.

„Já smrt vnímám jako něco, co prostě – ať chceme, nebo ne – je součástí života. Když mám pacienta, který umírá, tak chci pro něj udělat opravdu první poslední. I nadstandardně. A dovést ho k tomu konci s jakýmsi pocitem, že jsem mu opravdu ze sebe dala všechno a že jsem mu ten konec zpříjemnila, jak to jenom šlo,“ svěřuje se pro Televizi Seznam mladá sestra.

I přesto jsou okamžiky, které Barboru Tomšů tvrdě zasáhnou. „Už asi navždycky si budu pamatovat moment, kdy jsme vyloženě ukecávaly s paní doktorkou jednu pacientku, aby se nechala zaintubovat, s tím, že jsme jí říkaly: Na pár dní vás uspíme, abyste si odpočinula a ty plíce měly čas se zahojit. Říkala jsem jí: Všechno bude v pořádku, nebojte se. Držela jsem ji za ruku, hladila ji. Přitom jsem se kousala zevnitř do tváře, jen abych nezačala brečet, protože jsem věděla, že v tu chvíli jí lžu.“

Pacientka totiž neměla šanci covid-19 přežít. Umělý spánek a ventilátor pro ni ale znamenaly konec utrpení.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované