Hlavní obsah

Škola pro 12 žáků. Zájem zdravotníků o hlídání dětí je minimální

Foto: Josef Mačí, Seznam Zprávy

ZŠ a MŠ Weberova je jednou z 20 pražských základních škol, kam mohou své děti umístit zdravotníci, policisté, hasiči nebo vojáci.

Reklama

22. 10. 2020 10:34

Základní školy jsou sice zavřené, do některých ale mohou stále docházet děti zdravotníků, policistů nebo sociálních pracovníků. Takhle to vypadá v jedné takové škole v pražských Košířích.

Článek

Hned přes ulici začíná areál Nemocnice Na Homolce a o jednu autobusovou zastávku dál je pak Fakultní nemocnice Motol. Je tak zcela logické, že zrovna ZŠ a MŠ Weberova je určená jako jedna z 20 základních škol v Praze, která i v době jejich celostátního uzavření zůstává otevřená, ale jen pro děti zdravotníků a dalších profesí, které vláda určila jako nezbytné.

„Rodiče nám posílají přihlášku a v ní zaškrtávají, o které dny mají konkrétně zájem. Například doktoři pracují na směny, takže když jsou doma, jsou s nimi i děti, a když jdou do práce, dají je k nám,“ říká ředitel školy Karel Čermák. ZŠ a MŠ Weberova je pro ně otevřená od 6:30 do 16 hodin každý všední den.

Nicméně skupinka dětí je překvapivě malá. Dokonce tak, že ji spolu s ředitelem nemůžeme v areálu školy najít. Nejprve se vydáváme ven, ale dětské hřiště za jedním z pavilonů je prázdné, a ani z dalšího sportoviště na kopečku se křik neozývá.

„Tak to musí být asi ještě uvnitř,“ přemýšlí nahlas Čermák.

Vracíme se proto do spleti chodeb a míříme ke schodišti. Halas z prvního patra naznačuje, že jdeme tentokrát správným směrem. Novinářskou návštěvu vítají asistentka pedagoga Tereza Slováková a její kolega Miloš Beran. Na skupinu dohlíží oni. Dnes se sešla ve dvanáctičlenném složení.

Děti anesteziologů, sester a sociálních pracovnic

Na to, že se škola nachází v těsném sousedství dvou nemocnic, tak 12 dětí není skutečně moc. Třeba první den se tady ale učitelé starali o jediného žáka. Zapsaných jich je celkem 30.

A cože to je za žáky? Většinou se jedná o děti zdravotníků.

„Moje máma je zdravotní sestra,“ volá jeden z chlapců. „Můj táta anesteziolog. Má teď hodně práce s koronavirem, tak jsem tady,“ dodává další.

Na dotaz asistenta Berana, co dělají jejich rodiče, ale přijde i bezprostřednější reakce.

„Můj táta vydělává penízky,“ zazní prostě a jasně.

Vyjma dětí zdravotníků se ale do ZŠ a MŠ Weberova hlásí i další z profesí, které vláda určila jako nezbytné.

„Jsou tady děti policistů, sociálních pracovnic a měla zájem i jedna paní učitelka, která sem chtěla dát dítě,“ upřesňuje ředitel Čermák.

Mimo takových zaměstnanců mohou do některé z určených škol umístit své dítě všichni pracovníci integrovaného záchranného systému, bezpečnostních sborů nebo například ozbrojených sil.

Spíš družina než škola

Den je jasně rozdělen. Dopoledne zůstávají děti převážně uvnitř. Pracuje se na zadání ze školy.

„Chodíme mezi nimi, pomáháme jim, s čím si neví rady, aby jim pak na doma už žádné úkoly nezbyly,“ popisuje dopolední práci asistent pedagoga Beran.

+4

Výuka v on-line hodinách ale reálná není. Jsou tu přeci jen žáci od první do páté třídy a asistenti se musí věnovat všem, ne jen jednomu, který se zrovna připojuje do hodiny.

„Čistě teoreticky to možné je, ale když máte ve třídě nějakých 15 dětí s volným programem a jedno z nich si otevře laptop a začne vysílat, tak to k ničemu nevede. Ve třídě je hluk, klid žádný a soustředěnost minimální. Kdyby byl zájem větší a otevřeli jsme dvě třídy, tak by to šlo. V jedné by si děti hrály, ve druhé by se připojovaly do on-line výuky,“ uvažuje nad možnostmi ředitel Čermák.

Žáci si tak do školy nosí učebnice nebo vyplňují pracovní listy. Skupina ale po většinu času funguje hlavně jako družina.

Roušky jsou skvělé praky a dají se půjčovat

Po obědě pak míří děti ven. A nejinak je tomu i dnes. Takže klíčky od skřínek, kdo chce pití a jdeme se přezout.

„Když zahlásím schovka, máte deset vteřin na to se schovat, abych vás neviděla. Když zahlásím potopa, počítám do pěti, a musíte si najít nějaké vyvýšené místo, aby vás nesmetla,“ stanovuje pravidla hry asistentka pedagoga Slováková.

„Roušky si nechte, je to nařízené, protože byste museli jinak dodržovat dvoumetrové rozestupy,“ dodává.

Okamžitě ale letí nahoru ruka blonďaté dívenky. „To ale platí až od středy a dneska je úterý,“ říká malá expertka na vládní usnesení.

„No vidíš, máš pravdu,“ přiznává s úsměvem Slováková, která přiznává, že se v chaotických změnách pravidel orientuje jen s obtížemi. „Takže kdo chce, může si ji ještě dneska naposledy sundat,“ dodává.

Roušky tak okamžitě letí z obličejů pryč. Mizí buď v kapsách nebo na kraji pískoviště.

„Nošení roušek dodržujeme, ale pro děti do deseti let je to úplně zbytečné. Pořád si na ně sahají, a to je ještě ta lepší varianta. Výborně se totiž s nimi střílí papírové koule, dají se s kamarády měnit nebo plnit pískem. Viděl jsem celé posmrkané i od krve. Žákovi se prostě spustila krev z nosu, ale chodil se stejnou rouškou celý týden,“ popisuje trable s rouškami Beran.

Přesto je Ministerstvo zdravotnictví stále přesvědčené, že roušky mohou bez problému nosit děti už od tří let. V tomto přístupu je Česko osamocené. Světová zdravotnická organizace doporučuje roušky až od 12 let, a všechny země na západ od nás jsou také benevolentnější v případě zakrývání úst mladších dětí.

Současný ministr zdravotnictví Roman Prymula (za ANO) ještě jako vládní zmocněnec pro vědu a výzkum ve zdravotnictví v srpnu uvažoval, že by se hranice mohla posunout aspoň na pět let. Ke změně ale dosud nedošlo.

Učitelka: V on-line výuce přešlapujeme na místě

ZŠ a MŠ Weberova ale samozřejmě zabezpečuje i distanční on-line výuku pro své kmenové žáky. O tom se mohu přesvědčit i na vlastní uši. Z kabinetu sousedícím s ředitelnou se přes dveře ozývá hlas pedagožky i jejích svěřenců připojených k videokonferenční hodině. Jako bývalý student němčiny na střední škole rozeznávám i přes dveře zřetelně slovíčko also, ostatní už ale ne, přeci jen na mé němčině leží poměrně vysoká vrstva prachu.

Stejný problém má ale kupodivu i zmíněná učitelka němčiny Sylva Friedrichová, ke které do kabinetu po konci hodiny nahlédnu. Ovšem z jiného důvodu. Má často problém rozumět žákům na druhé straně obrazovky, protože ne každý má dokonalé připojení a mikrofon nebo ne ideálně artikuluje před počítačem, takže výuka jazyků trpí v distanční výuce více než jakýkoliv jiný předmět.

„Ze začátku školního roku jsme se sice učili ve třídách, ale problém byly roušky. Dítě nemůže odezírat, špatně se tak trénuje výslovnost. Přes internet je to ale ještě daleko náročnější. Můžeme opakovat a procvičovat, ale posouvat se dopředu lze jen obtížně,“ vysvětluje Friedrichová.

Přála by si tak, aby se žáci zase co nejrychleji vrátili do lavic. To ostatně chtějí i všichni ostatní pedagogové, a ani žáci si příliš v distanční výuce nelibují. Vzdělávání za současné situace prostě přešlapuje na místě.

A je to i dost smutný pohled. Na jindy rušném nádvoříčku před školou je odpoledne podivný klid. Klečí zde jediná dívka. Ta je ale z kamene. I dílo sochařky Evy Springerové je však opatřeno rouškou. Na znamení, že teď žijeme v jiné době.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované