Hlavní obsah

Španělsko i po sto letech straší duch španělské chřipky

Foto: Profimedia.cz

Polní nemocnice s vojáky nakaženými španělskou chřipkou v New Yorku.

Reklama

4. 4. 2020 18:07

Téměř 200 tisíc životů si vyžádala španělská chřipka v zemi, po které byla neprávem pojmenována. Příběhy z dob epidemie, která má v zemi na svědomí více obětí než občanská válka, přinášejí důležitá varování.

Článek

Zpočátku přitom nemoc byla ve Španělsku spíše pro smích. Ještě 22. května 1918 ji přední stránka španělského deníku ABC popisovala jako „chřipku s mírnějšími příznaky“. Pro nemoc se dokonce vžila přezdívka Soldado de Nápoles (Voják z Neapole) podle písně z populární operety, jejíž melodie prý byla „podobně nakažlivá“, píše deník El País. Úřady hrozbu epidemie ignorovaly, v květnu tak ještě proběhl tradiční festival San Isidro věnovaný madridskému rodákovi svatému Isidorovi.

Kde přesně se nemoc poprvé objevila, není stále úplně jasné. Vědci polemizují mezi západní frontou v okolí francouzského města Étaples, americkým státem Kansas a Asií, odkud se měla dostat do Spojených států a poté do Evropy. Původ je nejasný také proto, že země bojující ve „Velké válce“ o nemoci vůbec neinformovaly, bály se poklesu morálky a také toho, že by situace mohl využít nepřítel. Prvním, kdo o nemoci informoval, tak bylo neutrální Španělsko. Nemoc proto získala přízvisko „španělská chřipka“, ačkoli Španělsko nebylo epicentrem nákazy ani nejhůře zasaženou zemí.

Tím, jestli se dá dnešní situace porovnávat s tou před více než sto lety, se zabývá hlavní epidemiolog fakultní nemocnice v Barceloně Antoni Trilla. Podle něj je společným problémem letošní pandemie a té před sto lety to, že úřady šíření ze začátku braly na lehkou váhu a často postupovaly rozdílně, což jim uškodilo v očích veřejnosti i novinářů. Trilla také připomíná, že onemocnění se nevyhýbalo ani nejmocnějším mužům v zemi, španělskou chřipkou onemocněl král Alfons XII. i premiér Manuel García Prieto.

Tehdejší Španělsko se ale tomu dnešnímu podobalo jen málo. V roce 1918 byla polovina obyvatelstva negramotná a kojenecká úmrtnost dosahovala dvojnásobku té současné v rozvojových zemích. Přesto jsou některá opatření podobná těm dnešním. Úřady zavřely školy a začaly dezinfikovat města, nádraží a okolí tratí. Co nejvíce se také omezil pohyb obyvatelstva. Několik regionů ale s opatřeními váhalo, protože se obávalo ekonomických dopadů.

Lékaři si s nemocí nevěděli rady, došlo sice na testování několika experimentálních vakcín, ani jedna ale nebyla úspěšná. Podle Trilly tak ještě stoupla skeptičnost lidí vůči lékařům a vědcům. „Španělé se začali ptát, jestli lékaři a vědci mají vůbec ponětí, co se děje,“ cituje epidemiologa deník El País. Lidé se tak čím dál více začali obracet na boha a církev. El País přinesl příběh z jedné z nejvíce zasažených oblastí, provincie Zamora na severozápadě Španělska. Místní biskup považoval epidemii za boží trest. Ve snaze boha utěšit se rozhodl zvýšit počet mší, čímž podle historiků ještě více pomohl šíření chřipky.

S příchodem léta epidemie ustoupila, aby se vrátila v ještě větší síle. Španělské zdravotnictví ochromila již první vlna. Problém měl poté zejména venkov. Venkovských lékařů bylo už v té době málo a mnoho z nich navíc chřipce podlehlo, velká část venkova se tak ocitla bez lékařské pomoci nebo se k ní dostali jen studenti medicíny bez potřebných znalostí a zkušeností.

Tehdy přibližně dvacetimilionové Španělsko počítalo oběti v desetitisících, o život přišlo více lidí než během pozdější občanské války. Jen za rok 1918 zemřelo podle vládních údajů 147 114 lidí, o rok později dalších 21 245 lidí. A španělská chřipka zabíjela i v roce 1920, kdy o život přišlo 17 825 lidí. Celosvětový počet obětí tak přesný není, web Vox.com připomíná, že vědci celkový počet obětí španělské chřipky odhadují mezi 17 až 100 miliony, reálně měl ale přesáhnout 50 milionů.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované