Ani gram navíc. Proč cyklisté na Tour vypadají jako kostry

Při pohledu na nejlepší vrchaře světa je těžké se podobným úvahám ubránit. Vystouplé lícní kosti, propadlé tváře, paže připomínající spíš keňské vytrvalce než cyklisty. Vypadají křehce, jako by je poryv větru mohl sfouknout ze silnice.

Jenže první dojem klame.

Profesionální cyklista během etap Grand Tours - tedy královských závodů Giro D'Italia, Tour de France a Vuelta - často sní víc jídla než průměrný člověk za tři dny. Denně přijme kolem osmi tisíc kilokalorií, během jediné etapy zkonzumuje až šest set gramů sacharidů a jeho život se po tři týdny mění v nekonečný koloběh šlapání, jídla a regenerace.

Paradox moderní cyklistiky totiž zní jednoduše: čím hubenější závodník je, tím víc musí jíst.

Na první pohled to nedává smysl. Ve skutečnosti právě v tom spočívá jeden z největších posunů, kterým profesionální cyklistika během posledních let prošla.

Kdysi bývala technickou revolucí lehčí kola. Výrobci ukrajovali každý gram karbonu, týmy utrácely miliony za vývoj a testování, ale tento souboj prakticky skončil. Mezinárodní cyklistická unie UCI stanovila minimální hmotnost závodního kola na 6,8 kilogramu, lehčí stroj na start nesmí. Pozornost se z bicyklů přesunula jinam, na člověka.

Ve světě profesionální cyklistiky dnes existuje veličina, která často rozhoduje o vítězství i porážce. Nejde ani tak o absolutní výkon, ale o poměr výkonu k tělesné hmotnosti – slavné watty na kilogram. Dva závodníci mohou produkovat stejný výkon, ale pokud jeden z nich váží méně, do prudkého kopce pojede rychleji. Jednoduchá fyzika! Proto dnes týmy neřeší pouze tréninkové dávky nebo aerodynamiku. Stejnou pozornost věnují tomu, kolik jezdec váží v únoru, kolik v dubnu a kolik přesně v den startu Tour de France.

Není náhodou, že Tadej Pogačar, dost možná nejlepší cyklista všech dob, během sezony několikrát změní postavu. Na jaře, kdy závodí na klasikách typu Milán - Sanremo nebo Paříž - Roubaix, si může dovolit pár „faldíků“ navíc. Silnější horní část těla i větší svalová hmota pomáhají zvládat otřesy na dlažebních kostkách. Jakmile ale klasiky skončí a začne příprava k Tour, přichází druhá fáze – hubnutí. Ne drastické, nýbrž přesně naplánované. Cílem není zeslábnout, cílem je zachovat stejný výkon a odstranit všechnu hmotnost, která do kopce představuje zbytečnou zátěž.

Z hromady všech sebevědomých prohlášení, se kterými Remco Evenepoel, dvojnásobný olympijský šampion a jeden z favoritů žlutého dresu, přijel na start Tour do Barcelony, vystoupla jedna informace. Belgičan těm, co si toho snad nevšimli, sdělil, že během přípravy zhubl přibližně čtyři kilogramy.

U člověka, který se běžně pohybuje kolem třiašedesáti kilogramů, jde o obrovský zásah, o šest procent tělesné hmotnosti. „Váha šla dolů, ale výkon zůstal stejný,“ hájil se Evenepoel. A právě o to šlo.

Nezhubnout za každou cenu, ale zvýšit poměr wattů na kilogram. Receptem nebyla drastická dieta, spíš týdny kontrolovaného kalorického deficitu pod dohledem nového trenéra, fyziologa, který dříve pomáhal dostat na vrchol Jonase Vingegaarda, dalšího z průsvitných vrchařů Tour, kterou Dán v minulosti dvakrát vyhrál.

Moderní cyklistika už dávno není sportem pocitů, připomíná spíš laboratorní experiment. Jenže i ten má své limity. Evenepoel sám dobře ví, jak snadno se může honba za ideální váhou vymknout kontrole. Před rokem chtěl být na Tour stejně lehký, shodil příliš rychle, oslabil imunitní systém, nedokázal obkroužit plánované tréninky a jeho organismus se začal hroutit. Výsledkem byla Tour, která skončila hluboko za očekáváním. Vyčerpaný odstoupil ze 14. etapy. Hranice mezi optimální závodní váhou a stavem, kdy tělo přestává fungovat, bývá někdy překvapivě tenká.

Ve sportovní medicíně pro tento stav existuje označení RED-S – syndrom relativního energetického deficitu. Tělo jednoduše dlouhodobě vydává víc energie, než kolik dostává zpátky. Důsledky přitom nejsou jen krátkodobé: zvyšuje se riziko únavových zlomenin, hormonálních problémů, chronické únavy i dlouhodobého poklesu výkonnosti.

Do této debaty přesně zapadá i loňský příběh Pauline Ferrand-Prévotové. Jedna z největších osobností současné ženské cyklistiky se po triumfu na Paříž–Roubaix na několik měsíců vytratila ze závodění a všechno podřídila jedinému cíli – vyhrát Tour de France Femmes. Společně s týmem Visma-Lease a Bike absolvovala vysokohorská soustředění, upravila trénink, změnila skladbu jídelníčku a během přípravy shodila čtyři kilogramy.

Když se objevila na startu Tour, bylo na první pohled vidět, že je výrazně štíhlejší než na jaře. A právě to se okamžitě stalo jedním z hlavních témat závodu. Místo debat o taktice nebo úctyhodném výkonu se řešilo její tělo. Je příliš hubená. Není to nebezpečné? A vůbec – nedává tím špatný příklad mladým dívkám? Ferrand-Prévotová připomínala, že všechno probíhalo pod dohledem lékařů i týmové nutriční specialistky, že šlo o dočasnou závodní formu a že po sezoně se její váha zase vrátí na běžnou úroveň. A právě tady se ukázal zvláštní dvojí metr.

Když Pogačar přizná, že po kostkových klasikách potřebuje shodit několik kilogramů před Tour (letos to byly asi dva), většinou se mluví o jeho profesionalitě. Když Jonas Vingegaard celé týdny ladí závodní váhu ve vysokohorských kempech, bere se to jako součást přípravy na největší závod světa. Když Ferrand-Prévotová udělala v zásadě totéž, místo obdivu jejího odhodlání se řešilo především to, jak vypadá.

Moderní cyklistika přestala být sportem, v němž vítězí ten, kdo vydrží nejvíc trpět. Dnes stále častěji vítězí ten, kdo dokáže tělu dodat energii přesně ve chvíli, kdy ji potřebuje. Ještě před deseti nebo patnácti lety se považovalo za ideální přijmout během hodiny jízdy kolem sedmdesáti gramů sacharidů. Dnes je standardem 120 až 130 gramů. Tedy téměř dvojnásobek.

Etapa Tour často trvá pět hodin. To znamená, že jezdec během jediného dne přijme kolem šesti set gramů sacharidů už jen během závodu. Kdyby se je někdo rozhodl nahradit obyčejnými sušenkami, musel by jich spořádat kopec. Jenže profesionálové už dávno nejedí podle chuti, jedí podle tabulek.

Představa osmi tisíc kilokalorií za den zní téměř absurdně, je to přibližně trojnásobek energetického příjmu běžného dospělého muže. Jenže také jde o trojnásobný energetický výdej. Třítýdenní etapový závod je v tomto směru jedinečný. Nejde o jeden mimořádně náročný výkon, jde o jednadvacet dní, během nichž se tělo každý večer ocitá téměř na dně energetických zásob a do druhého dne je musí znovu doplnit.

Proto profesionální cyklista vlastně nikdy nepřestává jíst.

Možná největší omyl spočívá v představě, že po projetí cílem sesednou závodníci z kola a konečně si odpočinou. Ve skutečnosti právě tehdy začíná závod s časem. Prvních třicet minut po maximálním výkonu představuje období, kdy organismus nejrychleji doplňuje vyčerpaný glykogen. Týmy proto mají všechno připravené ještě dřív, než jezdec zastaví. Masér podává regenerační koktejl. Další pracovník přináší datle nebo gumové medvídky. Následuje smoothie s bílkovinami, sacharidy, sodík. Jinými slovy – jí jako protržení.

Lidé obdivují vyrýsované vrchaře, kteří vypadají, jako by celé týdny hladověli. Pravda je opačná.

Jejich práce nespočívá jen v tom, že vydrží šlapat do kopce rychleji než ostatní. Stejně důležité pro ně je do sebe každý den dostat tolik energie, kolik by většina lidí nedokázala sníst ani za několik dní. Protože moderní Tour de France už dávno není jen závodem nejsilnějších nohou. Je taky závodem těch, jejichž organismus zvládne nejlépe přijímat energii, zpracovat ji a znovu proměnit ve watty.

A právě proto dnes nejlepší cyklisté světa nevypadají jako lidé, kteří nejí. Vypadají jako lidé, kteří ze svého těla odstranili všechno zbytečné. Ne svaly ani sílu, nýbrž každý gram, který by je v příštím dvacetikilometrovém stoupání stál třeba i jen jedinou sekundu.