„Brečím jako želva.“ Český mistr světa v šermu zúročil dvacet tři let dřiny

Seděl v odletové hale a hlas mu chraptěl. Občas se zasmál, jindy neudržel slzy. Od zisku jeho průlomové zlaté medaile neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin, emoce s ním ještě cloumaly. Seznam Zprávy byly prvním médiem, které vyzpovídalo čerstvého mistra světa v šermu Alexandera Choupenitche.

Říká se, že fotbal nemá logiku. Má logiku šerm?

V některých věcech ano, ale ne vždy je tomu tak. Když člověk vytrvale na něčem pracuje, dříve či později se to projeví. Dlouhodobá poctivá práce přináší výsledky, to se šermu nedá upřít.

Ptám se proto, že letos se zlatem i stříbrem ze Světového poháru a dvěma bronzy z Grand Prix zažíváte životní sezonu, pak ale vybouchnete na mistrovství Evropy, kde skončíte až devatenáctý. A najednou senzačně ovládnete světový šampionát.

Šermířská sezona je velmi dlouhá. Není nikdo, kdo by dokázal vyhrát všechny turnaje. To prostě nejde, musíte si vybírat. S trenérem jsme se domluvili, že naším dlouhodobým cílem je mistrovství světa. Tomu jsme v posledních třech měsících podřídili celou přípravu. S tréninky, které jsme prodělali, bylo strašně těžké prosadit se v obou soutěžích. Evropský šampionát jsme museli zkrátka obětovat.

Ve finále MS jste přejel stříbrného medailistu z poslední olympiády Itala Macchiho nevídaným způsobem 15:2.

Byl to můj nejlepší zápas v životě. Celý den jsem jel na určité vlně, ale ve finále jsem byl koncentrovaný v maximální možné míře. Byl to z mé strany úžasný mentální výkon. Každý pohyb, co jsem udělal, měl smysl. Všechno bylo dokonale sehrané, žádná zbytečnost. Zároveň v tom byl charakter, to je také strašně důležité. Před prvním soubojem mi trenér řekl: „Musíš si to celé prožít!“ Nesmíte jít na planš, být z toho nervózní a přát si, aby to co nejrychleji skončilo. Naopak, musíte se cítit maximálně komfortně. To se mi podařilo v semifinále a hlavně ve finále. Krásně jsem si prožil, jak se tam pohybuju – na v tu chvíli největší planši světa. Byl jsem extrémně koncentrovaný a veškerou práci, kterou jsem absolvoval za poslední roky, jsem přetavil v dokonalý zápas.

Byl poslední zásah velmi emotivní? Ukápla tam i nějaká slzička.

Bulil jsem jako želva. Furt. Jsem už asi starý… Navíc jenom já a moji nejbližší víme, co všechno jsem pro to musel obětovat. Spousta lidí vidí jen finálový výsledek. Zaslechne, že jsem porazil Itala 15:2 a myslí si, že to byla hračka. Málokdo ví, kolik úsilí a práce za tím stojí. Náš sport je v Česku pořád malý, ještě nedávno podmínky byly velmi špatné. Dvacet tři let jsem pracoval na něčem, co mi vyšlo teprve teď. Proto brečeli i moji mamka s taťkou. Ti sice na tribunách nebyli, fandili mi online, do Hongkongu přiletěl jen brácha, ten také utíral slzy. Slzela i přítelkyně (česká plavkyně Barbora Seemanová), ta to pro změnu sledovala ze soustředění v Šamoríně, kde se připravuje na mistrovství Evropy. Brečel prezident svazu, kouč i moje kondiční trenérka. Bylo to fakt krásné!

Dostavilo se někdy během dne tušení, že to celé může dopadnout zrovna takhle?

Měl jsem velmi těžké čtvrtfinále, tam jsem prohrával s Rusem Barannikovem 4:9. Když jsem srovnal na 10:10, začal jsem věřit, že zvítězím. To byl takový zlomový moment. Na mistrovství světa se vždy vyskytne nějaký klíčový okamžik, který musíte zvládnout, abyste byl úspěšný. Pro mě to byl tenhle zápas.

Musel jste otáčet víc zápasů, stejně to bylo i v semifinále s Maďarem Dósou. Je to velká zátěž pro psychiku, když prohráváte a máte neustále dohánět?

Zátěž pro psychiku je v šermu pořád. Je jedno, jestli doháníte, nebo jste napřed. V semifinále jsem naštěstí zaostával jen o dva body. Není to tak namáhavé, jako když prohráváš o pět nebo šest bodů.

Kromě fyzických tréninků aktivně pracujete také s psychologem. Pomáhá to?

Šerm je vesměs o hlavě, právě ta rozhoduje o vítězství. Na závodech musíte být extrémně soustředěný a umět udržet ten stav po celý den. Nemůžete rozvíjet jenom svaly, rychlost a koordinaci. Je třeba hodně času věnovat také psychice.

Děláte speciální cvičení, která pomáhají zlepšovat koncentraci. Stíháte je i v pauzách mezi souboji?

Závodní den šermíře trvá šestnáct hodin, to je jako dvě šichty ve fabrice. Vstával jsem o půl páté, v šest už jsem byl v hale a z dopingové kontroly jsem odcházel o půl jedenácté večer. Zápasy dělí zhruba dvouhodinové přestávky, které jsou věnovány přípravě. Měl jsem sparingy s trenérem, abych nevychladl, ladili jsme taktiku. Byl prostor i pro psychologická cvičení.

Cestou k titulu jste porazil několik šermířů z užší světové špičky. Jak psychice prospívá, když víte, že můžete zdolat kohokoliv?

Dodává to sebedůvěru, která je klíčem k úspěchu v šermu i v životě. Musíte věřit jak sám sobě, tak i tomu, co děláte. Ta víra je občas podkopávána, proto je důležité na tom pracovat i v těžkých momentech. Byl jsem na mistrovství Evropy devatenáctý, tak by se mohlo říct: Aha, už ti to nejde! Ale já přesně vím, proč to tak dopadlo. Vím, co děláme, kvůli čemu to děláme a věřím té práci.

Všechny soupeře osobně dobře znáte, tím pádem i jejich přednosti a nedostatky. V čem během závodního dne tkví největší přínos vašeho trenéra Giovanniho Bortolasa?

To je génius, navíc je naprosto oddaný sportu. Jen pro ukázku - po mém vítězství jsme měli týmovou večeři, pak ještě nějaký čas oslavovali. Vrátili jsme se na hotel ve tři ráno. Šel jsem spát, ale trenér do šesti hodin sledoval videozáznamy zápasů a psal si poznámky. I když kariérních úspěchů Giovanni má hodně, jsem strašně rád, že toho největšího dosáhl zrovna se mnou.

Má italský odborník něco společného s další legendou světového šermu Alexandrem Romaňkovem, který vás trénoval na začátku kariéry?

Ten mi volal několik dní nazpátek, před soutěží. Řekl: Alexi, umístění do osmičky – to je tvoje práce. Ale abys dosáhl na něco, co je výš, musíš ukázat charakter. Je to velký odborník a stejně charismatický člověk jako Bortolaso. Jen jeho tréninkové metody jsou pochopitelně jiné.

Pocházíte z pěvecké rodiny, po rodičích máte vztah k divadlu. Ke kterému uměleckému dílu byste přirovnal svůj mistrovský titul?

Finále určitě patřilo k baletu. Byla tam neuvěřitelná lehkost a elegance, prostě dokonalá show. To, co probíhalo předtím, bych asi přirovnal k Vojně a míru. Alespoň se to shoduje tematicky.

Bude titulu věnován nějaký rapový singl z vaší dílny?

To nevím. Jak asi slyšíte, po tom všem ještě mám vyřvaný hlas. Hlasivky se nejprve musí plně zotavit.

Pro rap potřebujete spíš emoční zápal, ne hlasivky.

Řekl bych, že teď mám emoční přepal. Tolik zážitků jsem asi nikdy v životě neměl. I trenér mi v pět ráno psal, že nemůže spát. A dodal, že nechce, aby ten den skončil. To je, proč vlastně žijeme. Sport přináší krásné emoce, které nikdy nezažijete v žádném jiném odvětví.

Mimochodem, je pravda, že v tréninku hodně posloucháte hudbu, založenou na pudových instinktech a nízké inteligenci?

Občas ano, pomáhá mi to se správně naladit. Ale třeba v sobotu, když jsem se ve čtyři ráno probudil, jsem poslouchal písničky z devadesátých let. Takové ty pecky na pohodu. A pak samozřejmě rap.

Celý svůj život jste se toužil stát nejlepším na světě. Teď budete muset hledat nový životní cíl?

Řekl jste to - a hned se mi spustily slzy… Nejenom že jsem se stal mistrem světa, ale také jsem vyhrál celkové hodnocení Světového poháru letošní sezony. To už není jedna jediná soutěž, to je celý seriál. Znamená to, že technicky vzato jsem opravdu nejlepší na světě. Promiňte, láme se mi hlas. Je to úžasné! A teprve uvidíme, co to udělá s motivací. Zatím nemůžu nic říct, musím to vstřebat.

Rád říkáte, že to nejlepší teprve přijde. Platí to i nadále?

Doufám, že jo. Tohle bylo fakt dobrý. Teď potřebuju odpočinout – jak fyzicky, tak emočně. Mám v plánu jet do Paříže podpořit Báru na mistrovství Evropy. Budu jí fandit, aby také udělala nějaký hezký úspěch.