Cyklistika se dostala do raketového věku. Může být ještě rychlejší?

Nejstarší klasika světa z Lutychu do Bastogne a zpět nikdy ve své historii nepoznala tak vysokou průměrnou rychlost jako minulou neděli: 44,426 km/h. Výrazně tak překonala dosavadní rekord 41,983 km/h z minulého roku.

Pod oběma hodnotami byl a je podepsán Tadej Pogačar, fenomén současnosti a dnes už čtyřnásobný vítěz belgického závodu. Takže by nás to asi nemělo překvapovat. Daleko pozoruhodnější je to, že pod loňským vítězným výkonem se tentokrát do cíle stihlo dostavit dalších zhruba 50 závodníků. K letošnímu fofru se pak vyjádřil senzačně druhý, pořád jen 19letý Francouz Paul Seixas: „Místy jsem viděl rozmazaně.“

Něco podobného se událo o dva týdny dříve na drsných kostkách Paříž-Roubaix. Pogačar teprve při čtvrtém letošním startu prohrál. Skončil „až“ druhý, ale v historickém srovnání by i on naprosto jasně vymazal Petra Sagana, který na stařičkém betonovém velodromu triumfoval v roce 2018.

Co je úsměvné, Slovák by se s tehdejším výkonem (a to šlapal průměrnou rychlostí 43 km/h) letos ani nevešel do časového limitu, který letos u Roubaix představoval 8 % z času vítěze. Saganovi by k němu scházelo 12 minut!

A to se bavíme o rozmezí pouhých osmi let.

Saganův výkon působil rychle a taky rychlý byl. Dnes se ovšem na Paříž–Roubaix dostáváme téměř k hranici 50 km/h. To už není jen krok, to je rovnou SKOK, obrovský výkonnostní posun na jedné z nejbrutálnějších tratí v celém pelotonu. Dobře, možná závodníkům na severu Francie letos foukal bezprecedentní vítr do zad, ale raketovou evoluci cyklistických možností nelze nevidět. Cyklistika je absurdně rychlá. Co se v ní poslední dobou změnilo?

Na začátku mělo kolo jen jeden převod, i profesionální cyklisté běžně kouřili a nikdo netušil, co znamená slovo ketony. Na konci 20. století byla cyklistika rychlejší. Jezdci už oblékali aerodynamické kombinézy a helmy, měli k dispozici více převodů a objevily se energetické gely bohaté na sacharidy.

Profesionální cyklistika výrazně akcelerovala v 90. letech a na začátku nového tisíciletí z různých důvodů (mnohé z nich přitom byly v rozporu s pravidly). Řada tehdejších výsledků byla proto později vymazána z historie. Když se sport začal zase čistit, časy ve stoupáních kolem roku 2010 naopak zpomalily. Ale éra tzv. marginal gains, tedy lpění na detailu, byla za rohem.

Tehdy začala dominance britského týmu Sky. Jeho vláček nabušených závodníků budil v pelotonu respekt, ale u diváků často spíš nudu. Tým Sky/Ineos vyhrál mezi lety 2012 a 2019 sedm z osmi Tour de France. Pak se zase leccos změnilo.

Jedním z největších zlomových bodů v historii cyklistiky – a vlastně i světa – se stala pandemie covidu-19. Většina nejen sportovních akcí v roce 2020 byla zrušena. Někteří cyklisté nesměli kvůli omezením ani ven z domu. Většina skončila na trenažérech a virtuální cyklistika zažila boom.

Jakkoliv zlá, měla tato doba i výhody. Borci bez závodů najížděli obrovské objemy bez přerušení a zkoušeli nové věci, protože v kalendáři nikdo neměl zaškrtnutý žádný důležitý závod.

Tadej Pogačar, Jonas Vingegaard, Mathieu van der Poel, Remco Evenepoel… To jsou jména, která si dnes s moderní cyklistikou spojujeme nejvíc. Už před rokem 2020 patřili ke špičce, ale od té doby posunuli sport na úplně jinou úroveň.

Na Omloop Nieuwsblad, první klasice jara, se útočí jako na mistrovství světa, co se koná ke konci roku. V lednových „etapácích“ na Blízkém východě se jezdí watty jako v červenci na Tour. Přijet do sezony s pěti kilogramy navíc nebo se rozjíždět do formy už není možné.

Na současných rychlostech se podílí řada faktorů. Aerodynamika udělala obrovský skok. Špičkoví jezdci absolvují aero testy i dvakrát ročně, nejlepší kola bývají o desítky wattů rychlejší, významně pomohly širší pláště, vysoké ráfky i řídítka vyrobená 3D tiskem.

Nejnovější zbraní vytrvalostního sportu je tepelný trénink. Dříve se využíval hlavně před závody v horku, například před australskou Tour Down Under, co se koná v pro Evropany nezvyklém klimatu v lednu, nebo letní Tour de France. Dnes se používá celoročně. Někteří profesionálové absolvují tepelný trénink dvakrát týdně po celý rok, jiní zařazují dvou- až třítýdenní bloky.

Podobně se změnil přístup k vysokohorským soustředěním. Zatímco dřív jezdci absolvovali jeden kemp před hlavním vrcholem sezony, aktuálně vyrážejí do výšky několikrát ročně: v lednu před klasikami, v květnu před Tour, v srpnu před mistrovstvím světa. Je to extrémní zátěž pro tělo i psychiku. Život na odlehlé hoře, daleko od rodiny, s režimem jíst–spát–trénovat sice maximalizuje výkon, ale může vést i k vyhoření.

Další dílek skládačky představuje celoroční intenzita. Mnoho jezdců zkracuje volno po sezoně, méně odpočívají a dříve se vracejí k intervalům, které dřív v zimě vytlačovala pomalá vytrvalost. Díky tomu vstupují do sezony připraveni každým rokem lépe.

Výsledek? Nová úroveň cyklistiky.

Fanoušek nad ní zpravidla jásá (nebo minimálně žasne), vedení světové cyklistiky se děsí. Za alarmující délkou seznamu pádů, co jich poslední dobou evidují, stojí zhusta právě rychlost, ačkoliv nejen ta. A proto se aktivně řeší, jak peloton dobrzdit, aby se pokud možno už nikdy neopakovaly příběhy typu Gino Mäder, André Drege nebo Muriel Furrerová.

Jednou z možností je i snížení rychlosti skrze omezení převodů, jaké jsme dřív znali jen u juniorů, aby se naučili správně šlapat. Ale u mužů?

„Když jedete ve sjezdu s omezeným převodem, nikdo už nemůže zrychlit. Dnes jsou převody tak těžké, že stále myslíte na předjíždění,“ vysvětloval zastánce Wout van Aert, paradoxně vítěz letošního rekordního Paříž-Roubaix. Odpůrců restrikcí je ale mnohem víc a shoda se bude hledat těžko.

Což už jsme vlastně zakusili. Mezinárodní cyklistická unie UCI vyhlásila na konec minulého roku test tohoto opatření, ale nastalo kolem něj velké dusno. Americký výrobce komponentů Sram totiž svou pověst staví právě na tom, že nabízí těžší než povolený převod a dal UCI k soudu, který předběžným opatřením zkoušku v závodě zakázal. A od té doby se spor táhne a ukazuje nejednotnost cyklistiky. Zpomalit chtějí všichni, ale vlastně ne, protože snižovat rychlost je obecně trochu v rozporu s podstatou cyklistického závodu.

A ty proto dál budou zapisovat rekordní hodnoty.

Není snadné ukázat na jediný důvod, skutečnost je mnohem složitější. Moderní kola jsou lehčí, tužší a aerodynamičtější než kdy dřív. Jezdci oblékají vybavení navržené tak, aby kladlo vzduchu co nejmenší odpor. Posunula se výživa, tréninkové metody i závodní taktika. Snad i to, že současná generace je talentovanější než ty předchozí. Ale je tu ještě něco dalšího: intenzita. Hned od prvního kilometru se jede naplno. Žádný únik, žádné plkání před tím, než se začne závodit doopravdy, jen nepřetržitý „šrot“.

Zásadní otázka proto nezní, jak rychlá je cyklistika dnes. Možná se zamýšlejme nad tím, o kolik rychlejší může ještě být a kde vlastně leží strop možného. To je otázka za milion, kterou si dnes kladou trenéři, fanoušci…

I soupeři nedostižného Tadeje Pogačara.

Bude jednou možné proletět tratí Paříž–Roubaix rychlostí nad 50 km/h?

Vyjede někdy někdo na slavný krpál Alpe d’Huez za méně než 35 minut?

Bude výkon 7 wattů na kilogram hmotnosti od nynějška novou normou?

Ještě před pár lety by všechno znělo absurdně. Dnes už méně.

Současná cyklistika je rychlejší díky spojení vědy, technologií, talentu a absolutní profesionalizace. A pokud takový trend vydrží, pak to, co dnes považujeme za extrém, může za pár sezon působit úplně obyčejně. Raketový věk cyklistiky právě začal.