Chtěl být policajt, teď válí za Slavii. Reprezentace je čest, říká mladík

S přítelkyní Anetou, která mu doma připravila šunkofleky, se znají devět let, čili od základní školy. Leccos to o něm vypovídá. Obránce fotbalové reprezentace Štěpán Chaloupek (23 let) je totiž stálý, poctivý a konzervativní bojovník: „Pořád se mi nechce věřit, že jsem v nároďáku a vyhlížím baráž o mistrovství světa v Americe. Jsem vděčný za každý krok, který jsem v kariéře udělal.“

Nezadržitelně se blíží další. Baráž o mistrovství světa. Už ve čtvrtek (20:45) proti Irsku.

To všechno jste plánoval?

Vůbec. Jako kluk jsem toužil hrát fotbal, to bylo všechno. Vlastně by mi nevadilo, kdybych chodil na šestou do práce a odpoledne na trénink. Vystudoval jsem střední ekonomku a fakt se vidím, jak sedím v kanceláři a pak jdu makat na hřiště. Pokud bych nebyl profíkem.

Jiné plány nebyly?

Možná bych byl policajt. To mi dávalo smysl. Být fér, zásadový, hledat pravdu.

Vidíte, fotbal vyhrál.

To nejlepší, co se mi mohlo stát. Šel jsem za svým cílem. Zpětně vnímám každý zlomový moment, který mě v kariéře potkal. Naposledy prodloužení smlouvy se Slavií do roku 2030. V tu chvíli si člověk říká: Není to sen?

Nebyl.

A vy si uvědomíte, proč jste celý život dřel.

Taky už jste mohl být v AS Řím nebo Fiorentině. Během zimní pauzy se na vás italské kluby vyptávaly.

Věděl jsem, že něco probíhá, ale vůbec jsem to neřešil. Rozhodně mi nepřišlo, že je správná doba, abych o tom přemýšlel. Moje priorita je Slavia, jsem tu spokojený a vidím úkoly, které ještě zdaleka nemám hotové.

Které to jsou?

To si s dovolením nechám pro sebe. Ale není jich málo.

Nemůžete napovědět? Jeden titul se Slavií už přece máte a teď kráčíte za druhým, nad Spartou vedete o deset bodů.

Jo, loňský titul byl krásný zážitek, ale nebyl jsem takovou součástí týmu, jakou jsem chtěl být. Teď ano.

Však i kvůli tomu jste v národním týmu.

Pocit, když oblékám reprezentační dres, je skvělý. Už jednadvacítku jsem považoval za extra zážitek. Obrovská pocta s hymnou před výkopem. Nádhera. Nastoupit ve státním dresu a bojovat za svůj národ. To je přece nejvíc.

Vnímám, že to pro vás není klišé.

Jakmile nastoupím za Česko, připadám si jako člen armády, která bojuje za svou zemi. Není to naivní? Trochu mi dělá problém najít ta správná slova, nejsem velký fanoušek rozhovorů. Jen chci říct, že je mi ctí být reprezentant.

I trenér Koubek říká, že jste jako vojáci v jeho armádě.

Souhlasím, jsem připravený bojovat. Sice záleží, na koho trenér ve čtvrtek ukáže, ale už teď můžu říct, že jsme ready. Vyběhnout na hřiště a zkusit se dostat na mistrovství světa.

Ligu hrajete od osmnácti, kdy jste poprvé nastoupil za Teplice. Jaké je to o čtyři a půl roku později?

Pořád mám sny, které si průběžně plním a zároveň posouvám. Nejdřív Teplice a tam cesta do základní sestavy. Pak Slavia a další posun. Přes překážky, které člověka posilují. Jsem zastáncem toho, že všechno chce svůj čas a všechno má svůj důvod.

I to, že jste teď v reprezentaci?

Přesně. Dřív jsem prostě nebyl dost dobrý a potřeboval jsem nabrat zkušenosti, líp trénovat, zlepšovat se. Proto jsem nehrál. Ale byl jsem připravený se tomu postavit, což mě odměnilo a šance přišla. V Teplicích. Ve Slavii. V reprezentaci.

Všiml jste si v sídle Fotbalové asociace na Strahově, že tam na stěně slávy máte fotku? Zatím jako poslední ze všech reprezentantů od února 1994. Poborský, Nedvěd, Rosický. Čech… A Štěpán Chaloupek jako poslední ze všech.

Ty bláho, pořád mi moc nedochází, že jsem mezi nimi. Loňský listopad a posledních dvacet minut v kvalifikaci proti Gibraltaru. Nikdy nezapomenu.

V podcastu MVP, který každý týden natáčíme v Seznam Zprávách, už několikrát zaznělo od vašeho bývalého spoluhráče Tomáše Kučery, jaký jste byl rafan. Lehce si postěžoval, že jste při tréninku neměl slitování.

Protože jsem trénoval na max a do každého souboje šel s tím, že může být poslední. Pořád se snažím chovat stejně, abych se každým tréninkem posouval. I kdybych byl třeba naštvaný, že nehraju, potřebuju mít dobrý pocit z toho, jak pracuju.

Byť jste dřív pracoval do prázdna a nehrál?

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se tím netrápil. Ale samotné trápení nastalo až po tréninku, kdy jsem se vysprchoval, převlékl a věděl, že o víkendu zase nejspíš nehraju. Na tréninku jsem vnímal jen to, že musím dělat všechno naplno. Jen tak jsem mohl doufat, že to zabere.

Mazáci chápali, když jste je pokopal?

Já si vždycky dával pozor, abych nikomu neublížil. Když už jsem na někoho omylem šlápnul, vždycky jsem mu řekl: „Snažím se hrát fér, omlouvám se.“ Jsem samá ruka, samá noha, můj pohyb není úplně elegantní. Takže přiznávám, že Tomáš Kučera si mohl stěžovat oprávněně, protože nikdy nebudu umělec, který vezme balon a třikrát za sebou předvede zasekávačku.

To samozřejmě nemusíte, vaše přednosti spočívají v dotěrnosti a spolehlivosti. V aktuální sezoně to navíc podporujete góly.

Vidím v tom určitou šablonu, která se mě drží od Teplic. Během prvních dvou ligových sezon jsem nedal jediný gól, ačkoli jsem šance měl. Až první trefou se všechno zlomilo. Ve Slavii to samé. Dlouho, dlouho nic a pak bum. Beru to jako odměnu. Bonus za to, jak pracuju při tréninku. Poctivě si hlídám náběhy a prostory, ve kterých mám být. Poslouchám trenéry a balon si mě nachází jako magnet.

Jakou roli v tom hraje trpělivost? Přijde mi, že právě díky ní se posouváte.

Rozlišuju dva druhy trpělivosti: chvilkovou a dlouhodobou.

V čem je rozdíl?

Když mi něco nejde hned, vztekám se. Při tréninku třeba střely. Těžko v sobě hledám trpělivost, abych vypálil dvacet střel, když se mi prvních pět nepovede. To radši nahulím balon do křoví a odcházím naštvaně pryč. Ale druhý den se vrátím na stejné místo a zkusím to znovu. Pozítří zase, popozítří. Prostě to v sobě nepotlačím a snažím se překonat blok.

V životě taky?

Měl byste vidět, když se mi na první pokus nepovede přivrtat poličku na stěnu. To mám pak pocit, že ji musím vyhodit z balkonu.

Ale zkusíte to zase.

Sice nikdy nebudu manuálně zručný jako dřívější generace chlapů, ale nemůžu to vzdát. Tudy cesta nevede. Učil jsem se od táty, že se dá všechno vyřešit. On je kutil, který si doma nebo na zahradě všechno dělá sám, leccos jsem odkoukal. Jak se dělá pergola, jak stlouct posezení, přišroubovat houpačku, obrousit dřeva, natřít.

Ale fotbalistou táta nebyl, že?

Hrál hokej a hodně rychle mě postavil na brusle. Vyrůstal jsem v Meziboří a odmalička měl v krvi lásku k hokejovému Litvínovu.

Kde se to zlomilo?

Víte, že si to nikdo nepamatuje? Znám jen z vyprávění, že jsem dostal na výběr hokejku a balon. A já šel za balonem. Nikdy jsem nedostal nic zadarmo a zpětně jsem přesvědčený, že mě to zocelilo, zformovalo.

I váš zdravotní hendikep v tom hrál roli? Máte nápadný rozštěp horního patra.

Jsem zvyklý bojovat. Ve třinácti, čtrnácti letech, kdy děti občas bývají kruté, jsem dostával kapky. Pak jsem bydlel na internátu a musel se starat sám o sebe, takže další zkušenost. Přijde mi, že jsem obouchaný a soustředím se především sám na sebe. Možná to souvisí s trpělivostí, o které jsme mluvili před chvílí. Umí mě vytočit prkotiny, ale když se jedná o důležité věci, zůstanu nad věcí.

Ale trápil jste se.

Byl jsem zranitelný. Hodně večerů jsem byl smutný, ale dneska z těch situací čerpám. Ustál jsem to.

Protože se nerad vzdáváte a klidně mlátíte hlavou do zdi, jak jste jednou zmínil?

Přesně. A jedno, jestli se jedná o náběhy na centry nebo o přivrtanou poličku.

I proto nosíte ve třiadvaceti rovnátka?

Je to součást mého vývoje. Cesta ke zlepšení. Měl jsem vyndavací rovnátka, jen na noc, ale neměla takový účinek, jak bych si přál, tak jsem zvolil fixní. Byť to není fotbal, chci to zase vybojovat.

Poslyšte, máte před zápasy trému?

Pořád ano, ale zásadně mi pomohla Slavia. Když hrajete Ligu mistrů nebo derby, otrkáte se. Býval jsem víc nervózní, přiznávám. Ale člověk je tvor chybující, už se nebojím něco zkazit. Získal jsem sebevědomí. Už nejsem outsider. Život z druhé strany jsem si osahal.

Mluvíte o šikaně?

To ne! Mluvím o zážitcích, které se mi nelíbily. Pochopil jsem, že takhle já se prostě chovat nechci. Jako kluk jsem jezdil do Prahy, kde doktoři řešili můj zdravotní problém. Někdy s mámou, jindy s tátou, pak klidně sám vlakem. Považoval jsem Prahu za místo, ve kterém nechci žít, protože je tu na můj vkus příliš rušno.

Zvykl jste si?

Až jsem sám překvapený.

Dál ovšem dýcháte jenom jednou nosní dírkou.

Protože mám spadlou jednu nosní chrupavku. Je ucpaná, leží, je taková placatá, nenadechnu se s ní. Když se podíváte na moje fotbalové fotky, mám na nich pořád otevřenou pusu, protože nejsem schopný dýchat nosem. Potřebuju větší objem vzduchu.

To se přece dá operovat.

Však já bral plastickou operaci dlouho jako samozřejmost. Ale teď si říkám: Je potřeba? Chci to? Nevím! Už kvůli tomu, že doktoři nedokážou odhadnout, na jak dlouho by mě to vyřadilo z fotbalu. Osobně to považuju za detail, který trochu překáží, ale nelimituje.