Jarolím slaví 70. „Pomohl bych, ale Koubek si chtěl všechno slíznout sám“

Nejdřív ve dvaaosmdesátém roce, kdy si Karel Jarolím ještě jako fotbalista byl jistý, že na mistrovství světa do Španělska pojede. Podruhé před osmi lety, kdy se jako reprezentační kouč pokoušel proklestit si s národním týmem cestu kvalifikací na šampionát v Rusku.

Před pár měsíci si navíc sedmdesátník Jarolím pohrával s představou, že by mohl přijít třetí pokus.

Že by se kruh uzavřel a s Miroslavem Koubkem pokračovali tam, kde 10. září 2018 na palubě speciálu vracejícího se z Rostova na Donu skončili. Samo sebou v obráceném gardu. Tehdy měl Koubka jako asistenta, teď přemýšlel, že by jako asistent on pomáhal jemu. V baráži a třeba i na nedávném světovém šampionátu za oceánem.

Jenom přemýšlení? Hrátky s představou, že byste se mohli po osmi letech u reprezentace zase sejít a pokračovat?

V kontaktu jsme byli. Hned, jak ho potvrdili ve funkci, jsem mu gratuloval.

Jen gratuloval?

A ještě jsem přidal, že by bylo fajn, kdybychom naši společnou práci dokončili, když nám to tenkrát nebylo umožněno.

Co jste mu chtěl nabídnout?

Třeba práci na ofenzivní činnosti mužstva, protože v tom bych mu užitečný určitě byl.

A odpověď?

Přišla textovkou. Že to neprošlo. Že na Strahově usoudili, že u reprezentace nemůžou být dva staří trenéři.

Před deseti lety jste už také nebyli nejmladší. Vám bylo šedesát, Koubkovi o čtyři roky víc.

A já si ho přesto jako asistenta prosadil. A to jsme seděli s tehdejším asociačním šéfem Mírou Peltou třikrát a on se třikrát ptal, jestli chci za asistenta opravdu Koubka a jestli bych si nechtěl radši vybrat někoho jiného. Trval jsem ale na tom, že chci své lidi.

Proč jste trval právě na Koubkovi? Vždyť vaše trenérské cesty se v žádném klubu nesešly, takže jste se ani pořádně neznali?

Boris Kočí, který mi dělal u nároďáku také asistenta, se za něho přimluvil. Oni dva se znali ze společného působení v Ostravě a Mladé Boleslavi. A Míra byl tehdy šťastný jako blecha, protože se mu nikdy nemohlo zdát o tom, že by se k reprezentačnímu mančaftu dostal.

Nakonec jste na tvrdohlavost doplatil.

Má smysl se k tomu po takových letech vracet?

Ale určitě. Už proto, aby byl obraz patřičně plastický.

Místopředsedovi Berbrovi to nebylo po chuti. Chtěl mít u reprezentace svého člověka. Nastrčit si tam svého trenéra, aby měl informace o tom, co se v nároďáku děje. Prosadil jsem si ale Kočího a Koubka, on si to pamatoval a nikdy mi to nezapomněl. I proto vyhazov hned na palubě letadla, když jsme v Rostově prohráli 1:5 úplně zbytečný přátelák s Ruskem.

Takže myslíte, že kdyby Koubek opravdu chtěl, jako asistenta by si vás prosadil?

Mohl na tom trvat, jako jsem na jeho příchodu k nároďáku trval já. A prosadil by si to, protože na Strahově žádnou jinou alternativu v té době neměli.

Proč to neudělal?

Jak ho znám, nechtěl se o slávu s nikým dělit. Postoupit na mistrovství světa a slíznout si všechno sám. I proto si vybral za asistenty Suchopárka a Rezka. Místo slávy ale nakonec slíznul všechno, co se na mistrovství světa stalo. Vždyť z naší strany tam nebylo lautr nic, mužstvo nemělo vůbec žádnou tvář.

Pouhá účast. A stafáž ve skupině, z níž se dalo postoupit.

Možná, kdyby věděl, jak v Americe dopadne, radši by na mistrovství světa ani nepostoupil. Nic by se nedělo a on by zůstal u reprezentace další dva roky.

Pro vás hořké procitnutí, to neskryjete.

Jo, byl jsem z toho zklamaný. Ale jak vždycky říkám, nejhorší tvor na světě je člověk. Bohužel.

To jste si musel určitě říkat i před 44 lety jako hráč, když spatřila světlo světa nominace československé reprezentace na mundial '82 ve Španělsku a Karel Jarolím v ní chyběl. A to přitom všichni měli za hotovou věc, že mezi dvaadvaceti Venglošovými vyvolenými nemůžete scházet.

Já si to myslel taky. A zvlášť, když jsem v posledním domácím přípravném utkání na Strahově proti Řecku dal gól, vyhráli jsme 2:1 a od tehdejšího předsedy svazu Tománka jsem slyšel, že tím gólem jsem si o nominaci řekl a určitě v ní budu.

A to byste měl ještě připomenout, že na jaře si vás vybral trenér Vengloš do reprezentace, která v březnu odletěla za oceán, aby se v Sao Paulu utkala s Brazilci a šest dnů nato v Mar del Plata s Argentinci.

Proti Brazilcům mě nepostavil, ale s úřadujícími mistry světa, Argentinci, jsem odehrál celý zápas. I Maradona, kterému bylo tehdy jednadvacet, za ně hrál a my s nimi remizovali, takže jsme se z Jižní Ameriky vraceli se dvěma plichtami. Pak jsme porazili Řeky a v Kolíně nad Rýnem prohráli s mistry Evropy Západními Němci 1:2 gólem, který nám dal Breitner dvě minuty před koncem z penalty. Jenže k závěrečnému přípravnému zápasu do Vídně proti Rakousku už jsem nejel.

A na šampionát do Španělska také ne.

To bylo největší zklamání, jaké jsem během hráčské kariéry zažil. Přitom v nominaci se objevili hráči, kteří se v nároďáku jen mihli a v přípravě neodehráli ani minutu. Třeba Vlasta Petržela od nás ze Slavie. A to už nemluvím o Kozákovi a Masném, kteří byli zranění a dopředu se vědělo, že hrát nemohou.

Větší zklamání, než když vás asociační místopředseda Roman Berbr vládnoucí českému fotbalu po předčasném konci Miroslava Pelty odvolal z funkce reprezentačního trenéra hned na palubě letadla po vzpomínané porážce 1:5 s Ruskem?

Ale k tomu to spělo od chvíle, kdy Míra Pelta skončil. Věděl jsem, že mé angažmá už nebude mít dlouhé trvání. A už jsem mluvil o tom, proč. Ona byla blbost už to, že jsem k nároďáku vletěl po mistrovství Evropy 2016.

Proč blbost?

Dlouho se nevědělo, jestli Pavel Vrba bude, či nebude u reprezentace pokračovat, navíc po šampionátu skončila v národním mužstvu celá řada klíčových hráčů. Čech, Rosický, Plašil. A já přišel k mužstvu krátce před prvním kvalifikačním zápasem. Navíc i ten cyklus byl nezvyklý. Všichni trenéři přede mnou přebírali mančaft poté, co se nepostoupilo na mistrovství světa, takže začínali kvalifikací o Evropu. Já to měl naopak.

Ale čtyři roky jste také dostal.

To jsem dostal, ale nejdřív nás čekala kvalifikace o postup na mistrovství světa do Ruska. A ve skupině Němci jako jasný favorit, zatímco my museli skládat nové mužstvo a hledat hráče. A zkoušet je za pochodu, protože jen v reprezentačních zápasech poznáte, jestli na to ti kluci mají, nebo ne, protože u každého je to individuální. Herně i psychicky. Někdo to zvládne dřív, někdo třeba vůbec.

Jasně, Německo bylo suverénní, ale na druhé místo - a tudíž na baráž - šance byla.

Dodnes mám před očima zápas se Severními Iry v Praze a šanci, ve které se objevil v samém závěru Filip Novák. To byl podle mého klíčový moment celé kvalifikace. Kdyby ji proměnil, do baráže bychom se nejspíš dostali. A stejně tak se mi honí hlavou utkání s Ukrajinou v Uherském Hradišti a po něm úplně zbytečná cesta k zbytečnému přáteláku do Ruska. Po něm jsme skončili, i když něco po nás zůstalo. Pomalu devadesát procent hráčů, které jsme vyzkoušeli, v reprezentaci pokračovalo. My už ne.

Podobná hořkost, jako když jste v létě 2009 se Slavií vypadli v kvalifikaci na Ligu mistrů s Tiraspolem gólem inkasovaným v třetí nastavené minutě?

Samo sebou jsem byl zklamaný a strašně mě to mrzelo. Zvláště, když ten gól přišel v samém závěru. Ale takové věci se ve fotbale stávají. Navíc se po letech zapomíná, že ještě nešlo o přímý postup do základní skupiny Ligy mistrů. V případě, že bychom přes Tiraspol přešli, by nás čekalo ještě jedno předkolo s řeckým Olympiakosem.

Ale i tak to pro vás byla na trenérské lavičce Slavie báječná léta. Nový stadion, dva mistrovské tituly, účast v Champions League.

To určitě, protože Slavia je mou srdeční záležitostí. Ale zisk titulu a Slovenského poháru s bratislavským Slovanem byl také báječný. Zrovna tak jako v Saúdské Arábii vítězství v Královském poháru s Al-Ahlí, druhé místo v lize a účast ve finále asijské Ligy mistrů.

Prostě Jarolím-trenér o moc a moc úspěšnější než Jarolím-hráč. Proč tomu tak bylo?

Ono toho bylo víc. Na začátku kariéry mě zbrzdila žloutenka. Vrátili jsme se s reprezentací z turnaje Družba na Kubě a tam odtud jsem si ji nejspíš přivezl. Dva roky jsem si nekopnul do balonu, protože jsem byl víc u doktorů než na hřišti. Neustále jaterní testy a nejistota. Kruté časy, protože do té doby byl fotbal pro mě všechno a najednou jsem nevěděl, jestli vůbec budu moct pokračovat. Po roce ve Slavii jsem pro změnu narukoval na vojnu do pražské Dukly, jenže tam měl trenér Vejvoda své furťáky. Štambachera, Pelce, Rotta, Vízka, Gajdůška, takže jsem si zahrál za celou sezonu jen 87 minut.

Ale Dukle jste k titulu přesto pomohl.

Jedinému, který jsem jako hráč během kariéry získal. Vejvoda mě tehdy postavil do druhé půle v Ostravě, která byla největším soupeřem Dukly v boji o titul, já dal po třech minutách gól a my na Bazalech vyhráli 1:0. A tohle vítězství vlastně pomohlo Dukle k titulu. Jenže stejně jsem si u Vejvody už nečuchl a po sezoně jsem se pakoval do Tábora. Ale i tak to byla na Julisce obrovská škola, protože každý hráč tam byl v podstatě reprezentantem.

Ve Slavii naopak moc reprezentantů nebylo.

Zato zkušených fotbalistů tam byla spousta, protože Slavia v té době na zkušenost sázela. Franta Veselý, Jebavý, Hotový, Lubas, Segmüller, Stárek, Cipro, Ruda Svoboda. Jen my s Petrem Herdou jsme byli mezi nimi mlaďoši. Ale vzali nás mezi sebe.

Aby ne, když jste to s balonem uměli a byli jste dirigenty mužstva. Prostě fotbalisté od pánaboha. Jen nedostatek bojovnosti a zarputilosti vám trenéři a novináři vyčítali.

Co je to bojovnost? To není jen o tom, že chodíte do skluzů a snažíte se vybojovat balony, jste důrazný v osobních soubojích, padáte, vstáváte. Je to i o nadstavbě, o tom, když míč máte a jak aktivně si s ním počínáte. O vyváženosti, o zodpovědnosti, které jsem se pak naučil hlavně během angažmá ve Francii.

Takže trenér Karel Jarolím by hráči Karlu Jarolímovi nic takového nepředhazoval?

Ježišmarjá, ten by to u mě neměl jednoduchý. Seděl bych mu za krkem a snažil bych se z něho vyždímat co nejvíc. Asi bych ho hodně pucoval a chtěl bych na něm, aby byl daleko zodpovědnější ve hře dozadu a bránil, protože v současném fotbale to jinak ani nejde. Možná bych přimhouřil občas oko. Ale jen jedno, protože hráče, který kopat umí, k zodpovědnosti přinutíte snáz než toho, kdo kopat neumí.

Vy jste kopat uměl, přesto jste během kariéry posbíral úspěchů poskrovnu. I těch třináct reprezentačních startů bylo na hráče vašeho formátu dost málo.

Ono to souviselo i s tím, že jsme měli se Slavií málo úspěchů na klubové scéně. Všemi mládežnickými reprezentacemi jsem sice prošel, i za jednadvacítku i třiadvacítku jsem jako jeden z povolených starších hráčů nastupoval, jenže když jsme neměli výsledky se Slavií, nebylo moc šancí se prosadit do reprezentace. Nejdřív tady byla Dukla, pak Slovan, Bohemka a Sparta, mančafty, jejichž hráči tvořili kostru nároďáku. Obrovská konkurence. Od nás ze Slavie vzali jednoho, nanejvýš dva. Bylo to krutý, ale museli jsme to tak brát.

Přesto jste se po báječných letech prožitých ve Francii do Slavie na sklonku kariéry vrátil.

A pak jsem toho litoval. S Amiens jsme ten rok postoupili do druhé ligy, já měl v klubu pořád platnou smlouvu, ze které jsem se musel sám vyplatit, abych se mohl vrátit. Do Slavie tehdy vstupoval Boris Korbel a Vlasta Petržela mě přemluvil k návratu. Že mě v mužstvu potřebuje, že budu hrát. Hrál jsem rok, pak ale Slavia koupila z Ostravy za pětadvacet milionů Radima Nečase, mě vyšoupli a nabídli mi místo asistenta. Končit jsem ale nechtěl, proto štace na Žižkově, v Benešově, Bohemce. Kdybych tohle věděl, určitě bych se kvůli jedné sezoně nevracel.

Ani k reprezentaci jste se nakonec nevrátil, aby se pomyslný kruh uzavřel. Převzal ji španělský trenér Santi Denia. Co na jeho angažování říkáte?

Jsem na něho moc zvědavý, ba přímo natěšený. Věřím, že našemu mužstvu vtiskne tvář. Samozřejmě jen těžko podobnou španělské reprezentaci, která disponuje technicky úplně jinak vybavenými hráči, ale i český tým svou tvář mít může. Máme hráčský potenciál, aby předváděl fotbal, který bude ke koukání a jeho hra byla vyvážená směrem dopředu i dozadu. I proto naděje, že angažmá španělského kouče bude pro dobro našeho fotbalu.