„Jsem rád, že jsem nezůstal.“ Sparta mu nevěřila, teď ho čeká Real Madrid

Jeho přítelkyně Samantha, studentka marketingu a ekonomie, se před víkendem odjela podívat na bratrovo miminko do Olomouce, zatímco on si sbalil věci do kufru a vyrazil na Ligu mistrů do Atén. „Žiju si svou pohádku,“ vyprávěl třiadvacetiletý záložník Kryštof Daněk u snídaně.

O prázdninách měl frmol. LASK Linec nejprve uplatnil opci a vykoupil ho ze Sparty, odkud v Rakousku půldruhého roku hostoval. Do toho se dál vznášel na vlně fotbalové euforie. V květnu senzačně ovládl rakouskou ligu, poprvé po 61 letech. K tomu přidal národní pohár, takže double. Novou sezonu zahájil pěti čistými výhrami a ještě stačil šokovat Celtic Glasgow v kvalifikaci o Ligu mistrů. „Tohle byl zatím můj největší fotbalový zážitek ze všech,“ rozpovídá se Daněk pro Seznam Zprávy.

Pokud náhodou nevíte, Linec první zápas o milionářskou soutěž prohrál 0:3 a také při odvetě inkasoval první gól. Byl zadupaný do země, mohl doufat leda v zázrak. A právě ten přišel - a mluvila o něm celá Evropa. Sám Daněk coby náhradník přihrál v prodloužení na postupový gól. „Famózní. Krásné. Nezapomenutelné. Byla to odměna za naši nezdolnost. Nejsme velké jméno, ale nemáme důvod se vzdávat. Nikdy.“

Nejenže ho v úterý večer čeká premiéra v Lize mistrů proti AEK Atény, ale může si zahrát taky proti Liverpoolu nebo na stadionu Realu Madrid: „Když nám Real vylosovali, vyskočil jsem štěstím.“

Taky jste mohl kdysi zůstat ve Spartě.

Neřeknu proti Spartě křivé slovo, fandím jí, ale jsem rád, že jsem nezůstal. Minutáž, kterou jsem dostával, mi nestačila. Byl to můj největší problém. Chtěl jsem hrát a cítil, že změnu musím udělat. Dneska jsem za ten krok vděčný.

Přitom jste neměl garanci, že zrovna Rakousko bude trefa.

Dopředu netušíte nic. Nemáte šajn, co bude a co se může stát. S agenturou Sport Invest, která mě od dorosteneckých let zastupuje, jsme zkusili vybrat klub, který by mohl být prospěšný mému vývoji. A já potřeboval hlavně hrát, abych nezakrněl. Že z toho vznikl rakouský double a Liga mistrů, to je nádherný bonus. Štěstí.

Jakou roli hraje štěstí v životě fotbalového profíka?

Bez štěstí můžete jen paběrkovat. Se štěstím, které je kombinované s pracovitostí a talentem, se naopak můžete smůle vyhnout. Já se snažil o to, abych se ve sparťanském angažmá dlouho neutápěl, aby mě to nebrzdilo. Jakmile si člověk po štěstí nešlape, ale našlapuje po něm, může se mít líp. Takže nelituju.

Taková dospělá reakce mě překvapila.

Nemyslím si, že jsem jiný fotbalista než v devatenácti. Furt jsem stejný. Kryštof Daněk, záložník, obyčejný kluk. Ve Spartě jsem začínal od nuly, nikdo mě moc neznal, možná viděli na videu, že umím něco, čím by se jim mohl hodit. Byl jsem mladý kluk a musel hrát dobře, abych se prosadil. Spolu se mnou přišel nový trenér z Dánska (Brian Priske), s ním dražší a zkušenější hráči, kteří dostávali přednost. Pochopitelně.

Chápu správně, že to nevnímáte jako podraz?

Dělal jsem maximum. Dostat se do základní sestavy na úkor Lukáše Haraslína nebo Veljka Birmančeviče, který byl v životní formě, to asi nešlo. Čekal jsem, pracoval, dostal jsem pár minut, ale nepřišlo mi, že je to dost. Potřeboval jsem víc. Ale nebyl jsem zhrzený, jen smířený s realitou. Sparta hrála dobrý fotbal a mě k tomu v danou chvíli nepotřebovala.

A pak?

A pak jsem byl uražený, naštvaný a hlavně smutný. Kdyby byli moji konkurenti lepší a nemusela se měnit sestava, neřekl bych popel. Ale jakmile to drhlo, očekával bych víc šancí.

Vlastně jste prožíval podobnou fotbalovou etapu jako Adam Karabec, váš kamarád. On šel hostovat do Hamburku a do Lyonu. Vy jste se víceméně ztratil do Lince.

Hodně jsme o tom s Adamem mluvili, protože jsme byli přesvědčeni, že bychom si zasloužili víc šancí. Ale to je historie. Adamovi hostování pomohla a vrátil se do Sparty jako vůdce, dali mu kapitánskou pásku. Klobouk dolů, jak se vypracoval a jakou stopu v cizině zanechal. Důvěru si zaslouží.

A vy?

Já ji mám. Štěky ve Spartě mi nestačily, tak jsem šel dál. Když jste se ptal na štěstí, tak v Linci jsem ho našel. A myslím, že je to odměna za to, že jsem se nevzdal.

Na druhou stranu jste nemohl předpokládat, že zrovna Linec bude taková trefa.

Navíc jsme na začátku minulé sezony prohráli šest zápasů z osmi a byli na padáka. Navíc já byl jenom záplata.

Načež přišel nový trenér Dietmar Kühbauer.

Aspoň vidíte, jak dokáže být fotbal vrtkavý. V jedné chvíli, kterou ani nemůžete ovlivnit, se k vám otočí štěstí. A vy to pochopíte až zpětně.

Co jste pochopil zpětně?

Že tým dostal novou energii a já se díky trenérovi, který mi dal důvěru, přesvědčil, že na to mám. Najednou jsme nedrhli o dno tabulky, ale šli dopředu. Od začátku října jsme deset zápasů neprohráli, osm z nich vyhráli. Najednou život plyne úplně jinak. Pěkně. Máte pocit, že se vám může povést cokoli. I když se body před finální fází vydělily dvěma a my ztratili náskok, nepochybovali jsme.

Zajímavá změna.

Skvělá zkušenost. Najednou vnímáte, že můžete konkurovat Salcburku, který je přitom rozpočtem, popularitou a možnostmi úplně jinde. Že vám nestačí Rapid Vídeň, historicky nejslavnější klub Rakouska. Že překonáte Celtic Glasgow, který v jednu chvíli vede 4:0. To jsou situace, které člověka ohromně posilují. Sebevědomí se nedá změřit, ale roste.

To všechno způsobil trenér Kühbauer? Pamatuju si ho jako hvězdu rakouské reprezentace, ale to jste ještě nebyl na světě.

Samozřejmě jsem si hledal, co jako fotbalista dokázal, ale nejvíc mě zajímá, jaký je trenér. Na tisíc procent koncentrovaný na fotbal, totálně oddaný, zažraný. Když vidí, že je soupeř v danou chvíli lepší, nekřičí. Jakmile se na něco vykašleme a vidí nekoncentrovanost nebo snad šlendrián, dá to okamžitě najevo. Hodně emotivní chlap.

Sám si zažil velké osobní neštěstí před třiceti lety. Jeho těhotná manželka Michaela bourala, sedm měsíců byla v kómatu a nakonec zemřela.

On je hodně upřímný člověk, takže o tom s námi mluvil. V náznacích. Určitě ho to ovlivnilo a moc dobře ví, co je v životě důležité. Žene ho dál odhodlání, je zarputilý a fotbal ho neskutečně baví. Celkem často nám opakuje: Meine Herren, važte si toho, že můžete dělat to nejlepší povolání, které existuje. Jasně, tréninky jsou těžké, zápasy nevyzpytatelné, ale vy jste fotbalisti a ještě za to dostáváte zaplaceno.

Rozumíte mu německy?

To jo, ale pořád se učím a nejde mi to tak snadno, jak jsem si myslel. Doufal jsem, že po roce a půl budu dál. Naštěstí v kabině je univerzálním jazykem angličtina, která mi vyhovuje. I můj největší parťák, brankář Tomas Jungwirth, má angličtinu na jedničku. Když je volno, chodíme spolu na padel nebo na odpaliště. Ani jeden nemá rád nudu.

Stejně je zvláštní, že vám funguje kabina, ve které je tolik národností. Angličan, dva Američané, ale také Surinam, Kosovo, Libye, Kongo, Dánsko, Mali, Chorvatsko, Panama, Brazílie, Francie, Nizozemsko. Moses Usor z Nigérie dřív kopal za Slavii.

To je trenérova práce, že dokáže utlumit ambice jednotlivců. Fakt jsme tým. Těšíme se na každý trénink a vychutnáváme si přítomnost.

Co vidíte v budoucnosti? Úterní zápas s AEK Atény v Lize mistrů? Lednový zápas na Realu Madrid? Obhajobu titulu?

Zatím vidím první krok, čili premiéru v Lize mistrů. Moc si neuvědomuju, jaký kolos nás v lednu čeká, takže se spíš nechám překvapit. Ale jsem vděčný. Vděčný za to, kam jsem se dostal a co se mi povedlo. Liga mistrů je výjimečná kapitola a proti Realu Madrid tuplovaně. Zrovna jsme se bavili v kabině o tom, jak sehnat lístky pro nejbližší.

Povídejte. Jak?

Těžko. Bude jich jen pár pro každého. Doufám, že přijede přítelkyně, rodina. Mrzí mě, že u toho už nebude dědeček, můj největší fanoušek. Minulý rok nám umřel. Koupili jsme mu předplacený kanál, kde každý můj zápas viděl minimálně třikrát ze záznamu. Radši si nepředstavuju, jak by byl dojatý, kdyby mě viděl při Lize mistrů na Realu.

Kde se vidíte za měsíc? Za rok? Za dva? Předpokládám, že minimálně v reprezentaci.

To je pro mě velká výzva. Přišel nový trenér (Santi Denia) a předpokládám, že budeme všichni na stejné startovní čáře. Neznám jeho vize, nikdo ze svazu mi nevolal, ale jakmile by mě pozvali, přijedu rád. A když ne napoprvé, budu se snažit, abych přesvědčil pak.

Zatím máte odehraných 48 minut. Až si říkám: Už tolik?

To je přesně moje reakce. Vůbec bych se nenadál, že pozvánku na loňské dva zápasy dostanu. Nebýt toho, že reprezentaci provizorně převzal Jaroslav Köstl a několik kluků se omluvilo kvůli zranění, asi bych tam nebyl, ale stejně jsem to vnímal jako poctu.

A když jste se v Linci rozjel, minula vás nominace na baráž i na mistrovství světa.

Což mě upřímně zklamalo. Věřil jsem si. A doufal. Tohle může člověk prožít jednou za kariéru.

Teď před podzimní Ligou národů máte náznaky, že by to vyjít mohlo?

Žádné. Neupínám se k tomu, protože nezáleží na tom, po čem bych toužil já. To rozhodnutí udělá někdo jiný. Jasně, věřím v nominaci, jsem připravený obléct si reprezentační dres, ale když se to nepovede, zůstanou mi jiné úkoly v Linci.

Už jsem takovou reakci čekal.

Taky už jsem si něco prožil a vím, jak umí být fotbal nevyzpytatelný. Jakmile usnete na vavřínech, doběhne vás to. Když jsem začínal kopat ligu a udělal maturitu, přihlásil jsem se na olomouckou Fakultu tělesné kultury. V tu chvíli jsem to vnímal jako jednu z možností. Pak jsem vsadil na fotbal, protože mi nedávalo smysl dělat zároveň profisport a vysokou školu se sportovním zaměřením. Myšlenky na univerzitu jsem se nevzdal, ale teď jsou upozaděné. Fotbal má jednoznačnou prioritu.