Komentář: Fotbalová lekce. Jak se Slovensko spálilo s koučem z Itálie

Už je to normální téměř všude na světě, že fotbalová reprezentace zkusí v trenérské krizi vybrat cizince. Často potřebuje tlumočníka, aby se domluvil. Pokaždé si řekne o ranec peněz. Málokdy s ním máte trpělivost, pokud se úspěchy nedostaví hned. Jak do toho zapadá příběh Franceska Calzony, který byl do angažmá na Slovensku jen neznámým asistentem?

Vyplatilo se to slovenskému fotbalu? Měli by to časem Češi také zkusit, až přijde doba po Miroslavu Koubkovi?

Jen málokterá federace si v moderní éře nepomohla expertem zvenčí. I když výjimky se najdou. Hrdí Angličané si nejprve troufli na Švéda Erikssona, teď je u kormidla Němec Tuchel. Brazilci, nejvášnivější fotbalový národ světa, se nejprve málem propadli studem, když loni uslyšeli, že trenérem bude Ital Ancelotti.

Tradice se naopak drží Němci, Italové, Francouzi, Španělé, Argentinci - prostě mocnosti. Byť už byly silné záchvěvy, drží se také Češi, nepočítáme-li trenéry narozené na Slovensku.

Slovensko už má první test za sebou. Udělalo dobře, nebo ne? Italská éra u Dunaje skončila v dubnu po 1361 dnech. Spolu s hlavním trenérem Calzonou odešli i všichni jeho krajané, čili nejbližší spolupracovníci v realizačním týmu, mistrovství světa pro historicky nejvyšší počet 48 účastníků odstartuje bez nich. Jak se na tyto časy bude vzpomínat?

Jak velmi neobvyklým způsobem se rodák z Vibo Valentia do pozice trenéra národního mužstva dostal, tak spolupráci ukončil. Kvůli řadě důvodů. Přečtěte si komentář, který pro Seznam Zprávy napsal renomovaný slovenský sportovní novinář Peter Šurín.

Po rozdělení federace měla slovenská reprezentace až do léta 2022 dvanáct šéfů, přičemž nepočítáme ty, kteří přechodně zaskakovali. Od roku 2010, kdy se prezidentem svazu stal Ján Kováčik, měl největší vliv na konečnou volbu trenéra právě on, maximálně po poradě s úzkým okruhem kolegů. Všem znalým poměrům však bylo jasné, že se pokaždé jen požehnalo jménu, které velký boss předložil.

V onom létě 2022 stála reprezentace na křižovatce: od postupu na Euro 2021 byly výsledky i výkony mužstva špatné a ještě horší, herní projev mizerný a nespokojenost fanoušků se stupňovala.

Trenér Tarkovič ztratil důvěru i funkci, řešil se jeho nástupce.

V horkém létě se jako nejlepší východisko jevil příchod Ivana Haška. Rovněž se diskutovaly osvědčené slovenské karty jako Vladimír Weiss nebo Martin Ševela. Náhle se objevilo jméno Francesco Calzona. Blesk z čistého nebe.

Na Slovensku ho znal jen Marek Hamšík, fotbalová legenda, ikona Neapole a kapitán slovenské reprezentace. Právě on to celé spustil. „Osmého června jsem od Marka dostal hlasovou zprávu. Řekl mi osobní názor, abychom vybrali cestu zahraničního trenéra. Navrhl, ať se potkáme,“ vrátil se prezident svazu na začátek Operace Calzona.

Pravda byla taková, že Hamšík v Neapoli s Calzonou tři roky spolupracoval coby asistentem trenéra. Hráč se v závěru kariéry vydal na toulky světem, zatímco Calzona přešel do Cagliari. „A 28. června jsme se všichni potkali i s panem Calzonou,“ dodal Kováčik.

„Už při první cestě na Slovensko jsem cítil, že svazovou nabídku akceptuju,“ tvrdil Calzona. „Práci u slovenské reprezentace beru jako velkou příležitost,“ dodal italsky při inauguraci.

Mimochodem, právě komunikací výhradně v jeho mateřštině argumentovali kritici, když vypočítávali chyby, kterých se při vedení dopouštěl. Faktem bylo, že Calzona se naučil pár slovenských frází a anglicky neumí. Při komunikaci s novináři proto využíval tlumočníka.

Situaci v mužstvu mu usnadňovala plejáda hráčů, kteří v Itálii působili nebo působí (Hamšík, Lobotka, Škriniar, Duda, Suslov, Vavro, Haraslín, Obert). Ale nemyslete si, docházelo ke škobrtnutím.

Prvním překladatelem byl Enzo Passerini, Ital žijící roky na Slovensku. Má sice tlumočnické oprávnění, jenže bez znalosti fotbalového prostředí a příslušného slovníku. Když se Calzona po domácím trapasu s Lucemburskem (0:0) vyjádřil celkem pochvalně o hře mužstva a překladatel tomu ještě přidal, strhla se lavina kritiky: „Copak byl ten člověk na jiném zápase?“

Odskákal to Passerini, jehož nahradil bývalý fotbalista Pavol Farkaš. Stal se zároveň i součástí realizačního týmu, což byla trefa. Další tlumočnické lapsy se nevyskytly, byť to neznamená, že s komunikací neměl Calzona problémy i později.

Smlouvu měl trenér do konce roku 2023, v případě postupu na Euro 2024 se automaticky prodlužovala do konce šampionátu, přičemž v ní byla zakotvena šestiměsíční výpovědní lhůta. Vzhledem k postupu na turnaj, kde Slovensko málem slavně prošlo přes Anglii do čtvrtfinále, se kontrakt prodloužil o dvouletý cyklus se stejnou klauzulí, pokud by kvalifikace na mistrovství 2026 dopadla úspěšně.

Vypadalo to, že Calzonova mise může být top. Kvalifikace začala famózním zápasem proti Německu. Slovensko šokujícím způsobem vyhrálo 2:0 po nejlepším výkonu od rozdělení Československa. Jenže následovalo trápení a na závěr bolavé vystřízlivění 0:6 v Německu.

Ještě pořád ovšem nebylo úplně zle, protože v baráži měli Slováci docela příjemný los. Podobně jako Češi mohli hrát oba zápasy doma, pokud tedy nejprve porazí Kosovo. A duel odhalil již dříve vnímané slabiny v Calzonově práci. Například zápasový koučink či mentální nastavení mužstva. Slováci dokonce dvakrát vedli, přesto prohráli 3:4. Důvod? Kosovo ukázalo větší hlad.

Takže co dál s Calzonou?

Mezitím se odehrály na funkcionářském poli zásadní věci - opětovné zvolení Kováčika do čela hnutí. A ještě předtím na povrch vyšla řada finančních pochybení, které vtáhly svaz do nesnadné ekonomické situace. Proto se prezident stáhl z první linie. Pověření navrhnout vybraného adepta výkonnému výboru na formální schválení dostala čtyřčlenná komise. Bůhvíjakou transparentností se neprezentovala, nakonec pod tlakem – zejména pro únik informací – vzkázala, že její prioritou bude vyřešit budoucnost Itala.

Ze stanovisek obou stran vyplynulo, že zásadní pro další spolupráci je koncepce dalšího rozvoje slovenského fotbalu, kterou předložil – ano - právě Calzona. Pravdou je, že dokument na svazu už nějaký rok mají, takže když se vcelku nečekaně objevil projekt z Italovy pracovny, vyvolalo to přinejmenším překvapení.

Průnik obou koncepcí měl být klíčem ke společné budoucnosti, nakonec byl příčinou neshody. Alespoň tak to prezentoval Calzona, zatímco komise tvrdila, že zásadním problémem byla délka kontraktu. Ital chtěl pro pokračování čtyřletou jistotu, svaz nabízel polovinu.

Úplně nejtrapněji pak vyznělo oficiální oznámení, že jednání končí. Za zavřenými dveřmi se dohadovalo, jak veřejnost informovat. Členové komise v jedné místnosti, Italova skupina o tři dveře vedle. Znění vyjádření si posouvali mezi sebou maily.

Výsledek korespondoval se známým výrokem někdejšího ruského premiéra Viktora Černomyrdina: „Chtěli jsme to nejlepší, ale dopadlo to jako vždycky.“

Na již značně poškozené jméno svazu padla další kritika. Navíc o dva dny později přinesl deník Sport obsáhlý rozhovor s Calzonou, který jej poskytl svému nejbližšímu novináři, což je z publikovaných otázek i odpovědí zřejmé. Ital obvinil svaz, že lže. Svaz zachraňoval situaci opět strohou, vágní reakcí, což nevydržel člen komise Ján Kocian, někdejší kapitán československé reprezentace, a v podcastu deníku Sport odkryl mnohem více. Přičemž usvědčil Calzonu z ohýbání skutečnosti.

Na přímou otázku, zda tedy bývalý kouč lhal, odpověděl trojslovnou kličkou, že „nemluvil zcela pravdu“.

Jedna věc se nakonec přece vyjasnila: že Francesco Calzona nebude dále reprezentačním trenérem Slovenska. Po 40 mezistátních zápasech, v nichž 19 vyhrál, 8 remizoval a 13 prohrál. Zahraniční experiment skončil.

Jak se tedy na Calzonu bude vzpomínat? Záleží na tom, kdo ho hodnotí. Zda Italův příznivec, nebo kritik. Od prvních dnů na Slovensku čelil nedůvěře, zpochybňování, námitkám. O způsobu, jakým ho svaz objevil, už řeč byla.

Další zásadní výhrada vyplynula z jeho životopisu: s výjimkou dvou sezon v klubech ze spodních pater italského fotbalu byl na začátku tisíciletí vždy jen asistentem. Jistě, měl vedle sebe persony Sarriho, Spallettiho či Di Francesca, ale on sám působil jen v roli pomocníka. A kdo chtěl být hodně škodolibý, nezapomněl připomenout, že se kdysi živil i prodejem kávy.

Pozitivem rozhodně bylo, že dokonale zvládl zásadní krok pro práci - získal si šatnu. Pomohlo mu, že v ní byla „italská skupinka“ a z ní se zformovali lídři Lobotka, Škriniar či Haraslín s loajálním „mostem“ Hamšíkem. Snadněji se mu tak prosazovala jeho fotbalová filozofie, která v praxi znamenala, že Slovensko začalo hrát odvážněji, moderněji, útočněji.

Přechod na tento mód nebyl bezbolestný, na první vítězství čekal tým šest zápasů, a to měl soupeře jako Bělorusko, Kazachstán či Ázerbájdžán. Postupně ale zformoval mužstvo podle svých představ.

Ne, nevyhnul se komunikačním zakopnutím, italština byla prostě hendikep. Další problémy souvisely s jeho egem, které se projevilo ve chvílích, jaké by zkušený trenér nejspíš zvládl bez konfliktu. Dveře do kádru zavřel Weissovi mladšímu, taky Makovi, Rusnákovi, Greifovi, Čavričovi, Valjentovi. To všechno jsou hráči, kteří svou kvalitou patří na Slovensku k širší elitě.

Ještě víc se část trenérovy povahy projevila po úspěšném Euru 2024. Ital se cítil jako vítěz a po návratu si na tiskovce vyřizoval účty s kritiky, které už předtím nazval „škůdci slovenského fotbalu“. Konkretizoval experta Borbélyho, kanonýra Vitteka, uznávaného stopera Škrtela, brankáře Muchu, otřel se o bývalého reprezentačního trenéra Kozáka. Držel se motta, že vítěz bere všechno a… Ano, v tu chvíli se zdál být vítězem, protože za ním stála hráčská ekipa i značná část médií.

Problémem Calzonovy práce byla ovšem nekonzistentnost výkonů a výsledků. Mužstvo bylo schopno odehrát výborný zápas - a ten následující zbabrat.

A ještě dva momenty se otočily proti Italovi. Zaprvé: do reprezentačního kádru se velmi těžko dostávali noví, respektive mladí hráči. Calzona měl okruh zhruba 25 fotbalistů, a ty nominoval, pokud byli zdraví. Argumentoval, že slovenská liga mu nové tváře nenabízí. Na trenérské konferenci dokonce označil Niké ligu za podprůměrnou: „Nemá reprezentační kádr jak oživit.“ Pravdou však je, že na ligové zápasy ani nechodil.

I on pochopitelně viděl a nejednou zdůrazňoval potřebu řešení postu pravého obránce, ale za tři a půl roku to nedokázal. Přitom stále na tuto pozici zval veterána Petra Pekaríka (38), hrajícího v béčku Herthy čtvrtou německou ligu, a Norberta Gyömbéra (33), jenž se ztratil kdesi v Saúdské Arábii. To všechno kritiky právem pálilo.

Velkou nevraživost pak vyvolal jeho měsíční plat. Začínal na 45 tisících eur, při prodloužení kontraktu cifra vzrostla na 70 tisíc (necelý milion a tři čtvrtě v korunách). To je na ekonomické poměry Slovenska pořádná pálka. Když se navíc svaz dostal do tíživé ekonomické situace, plat hlavního trenéra a italské části realizačního týmu by pokladna těžko unesla.

Zásadní pak byla otázka, jestli splnil cíle. Naskočil do rozjeté edice Ligy národů 2022/23, postup z divize C už nezachránil (vedl mužstvo ve dvou ze šesti zápasů). Na Euro 2024 postoupil a obětavým výkonem potrápil Angličany, další cyklus Ligy národů opět nezvládl. Šampionát v USA zůstal jen snem. Nelze se divit, že Slovensko po Calzonovi sáhlo po prověřené variantě, byť se na ní znovu neshodnou všichni. K reprezentaci se nakonec po čtrnácti letech vrátil Vladimír Weiss starší, kterého rok před vypršením smlouvy uvolnil mistrovský Slovan Bratislava.

Ponaučení z italského experimentu je mnoho. I pro Česko, pokud se k takovému tahu jednou také odhodlá.