50 let od nejslavnější penalty: Proč brankáři stejně radši dál skáčou?

„Penalta je soukromá hra mezi střelcem a brankářem,“ popisoval před lety Antonín Panenka pro web sport360, střelec toho nejslavnějšího pokutového kopu v historii. „Tahle moje střela zastínila všechny moje ostatní góly, přihrávky, všechno, co jsem kdy udělal.“

Celý stadion – a v případě světového šampionátu i všechny kontinenty – sledují dva lidi. Střelce a brankáře. Útočník je při penaltovém kopu v nesporné výhodě, ale o to většímu psychologickému tlaku čelí.

A brankáři nezbývá než… to prostě risknout.

Vyzkoušejte si, jaké to je být brankářem, který chytá penaltu:

Na rozdíl od všech ostatních situací, které mohou během fotbalového zápasu nastat, je penalta zcela odstíněná od nečekaných vnějších vlivů. O výsledku rozhodují jen dva hráči. O to větší pociťují tlak. Fyzicky si mohou oba – brankář i střelec – penaltu během přípravy natrénovat, kolikrát chtějí. Hlavní je ale v tomto případě hlava.

Z fyzikálního hlediska je penalta k brankářům neúprosná. Střelec se rozbíhá k míči na značce, která je od branky vzdálená pouhých 11 metrů (12 yardů). Brankář navíc musí být v okamžiku kopu na brankové čáře.

„Rychlost kopu záleží především na technice provedení, při kopu přímým nártem je rychlost střely přes 100 km/h, klidně až 115 km/h,“ popisuje František Zahálka, biomechanik a prorektor Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. „Při kopu vnitřním nártem to bude pod 100 km/h. Pochopitelně čím techničtější střela, tím nižší rychlost.“

Při takové rychlosti doletí míč do brány za necelou půlsekundu. Skok brankáře k tyči ale trvá o trochu déle, navíc je potřeba připočíst asi pětinu sekundy na reakci.

Logickým důsledkem tohoto nastavení je praktická nemožnost brankáře reagovat na směr kopu. Pokud profesionální fotbalista kope penaltu k tyči, brankář tím směrem musí skočit ještě před tím, než se střelcova kopačka dotkne míče. Zároveň ale nesmí vyskočit příliš brzy. Pak by totiž dal střelci možnost změnit názor.

Tato neférovost je v penaltovém kopu zabudovaná od jeho počátku, a je dokonce obsažena v názvu: trestný kop (penalty je anglické slovo označující trest). Když vidíme, jak neférová je penalta vůči brankářům, může nás překvapit, že s návrhem tohoto pravidla přišel zrovna brankář.

Irský podnikatel a brankář týmu FC Milford, William McCrum, navrhl pravidlo pokutového kopu v roce 1890. Byl totiž zblízka svědkem příšerných a častých faulů, kterých se obránci dopouštěli, kdykoli bylo potřeba zastavit útočníka a zabránit jistému gólu. Za takový faul podle něj nestačí jen hráče vyloučit. Je potřeba potrestat tým prakticky jistým gólem.

Penalta patřila ve své době ke kontroverzním pravidlům. Přezdívalo se jí irský návrh nebo kop smrti. Příznivcům fotbalu coby „hry gentlemanů“ se nelíbilo, že se u hráčova faulu předpokládal úmysl podvádět.

„Je to zjevná urážka všech sportovců, hrát pod pravidlem, které předpokládá, že hráči záměrně strkají nebo faulují své protihráče,“ napsal tehdy Charles Fry, britský sportovec a komentátor. Pravidlo nicméně bylo po „napjatých debatách“ zařazeno do oficiálních pravidel v roce 1891. Postupně si dokonce získalo podporu veřejnosti. Od té doby se penalta dočkala jen dílčích úprav.

Brankářům oficiální pravidla postupně ukrajovala z jejich už tak omezené svobody. Šlo ostatně o trest pro celý tým. Cílem tedy bylo udělat penaltu tak, aby šlo o téměř jistý gól ve prospěch útočícího týmu.

Evropský fotbalový šampionát v roce 1968 vyhrála Itálie. O jejím postupu do finále se ale nerozhodlo na hřišti. Italové s týmem Sovětského svazu uhráli v semifinále bezgólovou remízu, a o postupu musela rozhodnout náhoda.

„Šli jsme do šatny spolu se zástupci obou týmů. Rozhodčí vytáhl starou minci a já tipl, že padne orel,“ vzpomíná italský obránce Giacinto Facchetti. „Trefil jsem to a Itálie postoupila do finále.“

Rozhodovat o vítězství hodem mince je ale divácky nezajímavé a zůstává po něm pachuť neurčité marnosti. Se stížností na „nesportovní charakter“ přišel i předseda izraelského fotbalového svazu Michael Almog: „Navrhuji, aby se o vítězi přestalo rozhodovat losem, což je nemorální a dokonce kruté, není to férové pro toho, kdo prohraje, a nemá z toho radost ani vítěz.“

V jeho dopise zřejmě poprvé vidíme návrh penaltového rozstřelu: „Pět trestných kopů bude uděleno každému týmu, dokud nebude rozhodnuto o vítězi. Nemyslím si, že je to nejlepší možný systém, ale je rozhodně lepší, než aby o vítězi rozhodl los.“

Nápad s penaltovými rozstřely si získal podporu a schválila jej Mezinárodní fotbalová asociace (IFAB). Poprvé se nové pravidlo použilo v roce 1970 v utkání mezi týmy Manchester United a Hull City.

Nicméně prvním opravdu významným turnajem, který penaltový rozstřel rozstřelil, bylo mistrovství Evropy v roce 1976.

Po celém světě se penaltě kopnuté doprostřed brány – ke zlosti brankáře, který skočil stranou – říká „panenka“. Jen v Česku se – na počest týmu Bohemians, za který český fotbalista Antonín Panenka na stadionu v pražských Vršovicích hrál – slavnému kopu přezdívá vršovický dloubák.

Rozstřel na mistrovství Evropy tehdy přišel nečekaně, na žádost německé fotbalové asociace. „Prý už jejich hráči měli domluvené nějaké pobyty nebo tak, a tak požádali, aby místo opakovaného zápasu mohlo rovnou dojít na penalty,“ popsal to později Panenka pro stanici BBC. Němci pravděpodobně kalkulovali s tím, že v rozstřelu mají větší šanci než papírově slabší tým Československa.

Panenka měl dloubák ozkoušený už z domácího stadionu. Zrodil se z jeho dlouhodobé sázky s brankářem Zdeňkem Hruškou. Panenka kopal vždy pět penalt, a pokud alespoň jednu z nich Hruška chytí, vyhrál. Panenka tuto sázku často prohrával. V pěti pokusech byla velká šance, že alespoň v jednom z nich brankář trefí stranu a penaltu chytí. „A tak jsem si řekl, co kdybych poslal míč skoro rovnou doprostřed brány?“ vysvětlil úvahu Panenka.

Tato třetí možnost, se kterou najednou brankář musel počítat, zvýšila útočníkovy šance na to, že se mu podaří dát pět penalt v řadě: „V Československu o tomhle mém dloubáku všichni věděli, netajil jsem se tím. Ale na Západě se o československý fotbal nikdo nestaral.“

O to senzačnější bylo překvapení, když si Panenka na svůj dloubák troufl i ve finále mistrovství Evropy a rozhodl jím rozstřel.

Troufnout si na něco tak neobvyklého ve finálovém zápase chtělo velkou odvahu. Z pohledu psychologie měl ale na své straně Panenka důležitou výhodu. Byl v pozici, ve které mohl proměněnou penaltou rozhodnout o vítězství. Kdyby minul, nebo kdyby německý brankář Sepp Maier jeho kop vychytal, nebyl by to konec zápasu.

Data ukazují, že toto vědomí dává střelci znatelnou výhodu. Zatímco v průměru umí profesionální fotbalista proměnit čtyři penalty z pěti, pokud je „na koni“ a kop rozhoduje o vítězství, jeho šance stoupají až přes 90 %.

Naopak když hráč ví, že jeho neúspěch může vést k okamžité prohře jeho týmu, úspěšnost v průměru klesá na přibližně polovinu. Tato čísla nelze brát zcela dogmaticky, na to je takových situací příliš málo. Rozdíl je ale jasný.

Je to ukázka toho, jak důležitá je při penaltě hlava a to, co se v ní odehrává. „Penalta vypadá technicky jednoduše, ale mentálně patří k nejnáročnějším situacím ve fotbalu,“ vysvětluje sportovní psycholog Michal Šafář. „Je to dáno kombinací vysokého očekávání a dostatečného času k přemýšlení.“

Možnost všechno si promyslet je pro fotbalisty, zvyklé na rychlé a skoro až instinktivní reakce, paradoxně nevýhoda: „Narušuje to automatizované pohyby i žádoucí zaměření pozornosti,“ dodává Šafář. „To vše dohromady vytváří mimořádný tlak.“

Na druhé straně jedenáctimetrové vzdálenosti je brankář, který je pravidly přivázán na brankovou čáru. Také ten čelí velkému psychickému náporu. Brankář totiž samozřejmě ví, že jeho šance jsou malé. Ale o to důležitější je, jak se s nimi popere.

Od té doby, co Antonín Panenka daroval světu vršovický dloubák, se musejí brankáři připravit i na střelu doprostřed brány. Míří tam relativně často.

Nejúspěšnější jsou – nepřekvapivě – střely do levé a pravé horní třetiny. Pokud se tam střelec trefí, jsou úspěšné téměř vždy. Brankář má malou šanci je vyhmátnout, i když skočí správným směrem.

Ale brankář musí počítat i s možností, že penalta půjde na střed. Dnes je totiž penalta kopnutá tam, kde brankář začíná, jednou z oblíbených voleb střelců. Míří sem asi pětina všech penaltových kopů, a skoro dvě třetiny z penalt kopnutých na střed jsou úspěšné. Proč tedy brankáři skoro nikdy nečekají? Statisticky by to pro ně bylo výhodné.

Ke stejnému závěru došli izraelští výzkumníci. Je to podle nich projev „akčního zkreslení“ (action bias). Lidé v případě nejistoty neposuzují jen eventuální výsledek, ale i to, jak bude jejich chování posuzované ostatními lidmi.

V případě, že se brankář rozhodne zůstat uprostřed brány, má relativně dobrou šanci chytit míč, který do středu směřuje. Protože střelec i brankář rozhodují víceméně náhodně (nevidí si navzájem do hlavy), dávalo by smysl, aby brankář zůstával uprostřed brány tak často, kolik střel sem statisticky směřuje. Některé týmy si dokonce vedou statistiky kopnutých penalt, občas je s sebou dokonce mají hráči vytištěné na taháku, třeba na lahvi nebo ručníku.

Jenže v případě, že rána půjde kamkoli jinam než na střed, bude brankářovo strategické rozhodnutí působit líně. A tak raději skočí. Těžko mu pak někdo může vyčítat, že se nesnažil.

„Pro brankáře je těžké zůstat stát,“ shrnuje to Antonín Panenka. „Protože když by pak dostal gól, budou jej obviňovat z toho, že se ani nepokusil penaltu chytit.“

Legendární český fotbalista to měl vyzkoušené. Než si před půlstoletím troufl na mezinárodní premiéru dnes slavného kopu, vyzkoušel jej mnohokrát na domácí scéně. „Zkusil jsem si odhadem tak deset, dvanáct dloubáků z penalt,“ vzpomíná Panenka. „Zkoušel jsem to postupně. Nejdřív v přátelských zápasech a pak na zájezdech v cizině a v naší lize. Pamatuju, jak jsem to takhle dal Ivu Viktorovi.“

Další česká ikona Viktor byl v dresu Dukly Praha Panenkův protivník na domácí scéně, ale na ME 1976 spolu samozřejmě hráli v jednom týmu. „Přesně věděl, že to kopu doprostřed,“ popisuje Panenka. „Ale stejně nezůstal stát.“

Brankář československého týmu přitom Panenkovi použití dloubáku na mezinárodní scéně rozmlouval. Bydleli spolu na pokoji. „Před finále mi říkal: Kdyby došlo na penalty a ty bys ji takhle kopnul, nepustím tě do pokoje,“ smál se ještě po letech Panenka. „Nakonec mě v pět hodin ráno do pokoje pustil, syčák jeden.“